Rekapitulace Reading Challenge

V lednu 2016 jsem měla poměrně ambiciózní představu o tom, co zvládnu přečíst a bez obav jsem se zapojila rovnou do dvou čtenářských výzev. Na portálu Goodreads jsem si stanovila, že přečtu 60 knih, což se mi zdálo poměrně zvládnutelné a na Databázi knih jsem se zapojila do tamní knižní výzvy, protože jejich 20 tematických knih se zdálo jako hračka. No a samozřejmě nebyla.

Proč jsem to vlastně zkoušela? Vzhledem k okolnostem jsem měla spoustu času navíc a tak mě zajímalo, jak se to promítne do mého čtení. A co si budeme povídat, ze začátku to šlo fakt dobře. Stíhala jsem plnit plány, počet přečtených knih mi hezky utěšeně rostl a obě výzvy pořád vypadaly jako hračka. Takhle to šlo prakticky celý první půlrok a já se královsky bavila. No a pak to přestalo být tak snadné. Proč? Protože mi život v knihách nestačil. Vzhledem k tomu, že jsem četla knihy jak na běžícím pásu, bez oddechu, bez patřičného vstřebání obsahu, jsem najednou knihu nemohla ani vidět. Zevlování na internetu a sledování videí na youtube najednou začala být znatelně větší zábava. Začala jsem se zase více procházet po své drahé Plzni. Konečně jsem si objednala štětce na nail art a po víc jak roce jsem si na nehtech opět zkusmo něco vytvořila. Věnovala jsem čas přátelům, příteli, rodině, smečce. Snažila jsem se pravidelněji psát. A tak dál, a tak dál...

Uvědomila jsem si tak, že ambiciózní knižní výzvy, které se za každou cenu snažím splnit, nejsou pro mě. Že nechci číst jen proto, abych splnila za každou cenu nějaký limit a přečetla toho za rok co nejvíc. Že nechci číst pro samotné čtení. Chci si uchovat chvilky čtení jako něco příjemného, relaxačního, snového... Chci si stále vybírat pouze knihy, co mě opravdu nějak zaujmou a ne se nutit do něčeho, co mě nebaví a vysvětlit to svému svědomí. Že pořád chci číst prostě z lásky ke knihám. Jenže tohle je rekapitulace, nejen jedno z mých zázračných prohlédnutí. Co jsem vlastně stihla přečíst za rok 2016?

Oproti plánovaným 60 knihám to nakonec bylo pouze 53, z toho 28 komiksů a 25 knih. Pomyslené první místo u dočtených knih získal Hellboy: Paskřivec a další příběhy (10. kniha v sérii), který mě bavil vážně moc. Hned za ním následovalo moje seznámení s Dmitry Glukhovským a jeho Metro 2033. Naopak konec roku jsem uzavřela s Lovecraftem a třetím dílem Spisů: Volání Cthulhu 1. díl. Úmysl byl stihnout dočíst i druhý díl, ale od úspěchu mě dělilo mizerných 50 stránek, které z něj dělají první přečtenou knihu roku 2017. A poměrně paradoxně byl můj poslední přečtený komiks roku opět Hellboy, ale pro tentokrát rovnou jeho první díl, Sémě zkázy. Jak jsem tu již jednou někde zmínila, já tuhle sérii prostě čtu úplně naopak než bych měla.

Když přemýšlím nad tím, co vyloženě vyzdvihnout nad ostatní knihy, mám trochu dilema. Většina z toho, co jsem přečetla mě opravdu bavila, ale když na ty knihy koukám zpětně, tak mám wow pocit jen z pár z nich. Rozhodně sem ale patří Eriksonovy Vzpomínky ledu a Půlnoční vlny, protože tyhle díly Malazu na mě zapůsobily zatím asi nejvíce. Stejně tak jako Rothfussova Kronika královraha, protože i přes pár výtek je to výborné čtení. Ráda bych zmínila i Lovecrafta, ale vzhledem k počtu přečtení by to bylo nefér. Tudíž jeho místo zastoupí Stráže! Stráže! a Erik, protože prostě Zeměplocha... Můj favorit v oblasti komiksu je poměrně jasný, nic jiného než Zámek a klíč to ani být nemůže. Na podobnou úroveň bych vyzdvihla maximálně už jen Sandman: Údobí mlh, které je po prvním dílu mým jasným favoritem. A velmi příjemné překvapení byly moje od dětství milované Želvy ninja.

Samozřejmě ne úplně každá kniha mě bavila. Perfektním příkladem jsou Papírová města. Ne, ne, ne, tohle opravdu není typ knih pro mě. Ale ani fantasy a ani Zeměplocha nezůstala ušetřena. Pyramidy jsem četla vážně dlouho a dočetla jsem je jen proto, že bych jinak měla špatné svědomí, že jsem jim nedala dost šance. Nepomohlo to. Dalším velkým zklamáním po mě byla Kronika ptáčka na klíček, kterou jsem dočetla ze stejného důvodu jako Pyramidy, tentokrát to ale bylo větší zklamání. Moje jasné komiksové mínus vyhrál The Invincible Iron Man: Tragédie a triumf ze série Ultimátní komiksový komplet. Brávala jsem si ho do postele na chvíli před spaním a četla jsem ho neskutečně dlouho. Taky mě neskutečně nebavil. Ze stejné edice mě moc nenadchnul ani Thanos Nezbytný. Nepopírám, že to pro spoustu fanoušků je skvělý, epický příběh, ale když víte o Strážích Galaxie tak málo jako já, jediné výrazné zpestření představují rakoversácké příšery řvoucí "Ktuhl ftaghn".

Co se týče výzvy na Databázi knih, tam bylo mé skóre slabší. Podařilo se mi totiž přečtené knihy napasovat pouze do 12 kategorií ze 20. I když, upřímně, jsem se ani moc nesnažila vybočit ze své komfortní zóny obvyklého výběru. Některé nesplněné okruhy mě ovšem mrzí, vzhledem k tomu, že jsem pro ně měla vyhlédlou knihu, jen jsem se k ní nedostala. Holt to letos napravím i bez výzvy.

Jenže já jsem prostě nepoučitelná a tak tu výzvu budu zkoušet znovu, jak početní, tak na Databázi knih. Co se ovšem do počtem týče, srazila jsem 60 na polovinu s tím, že by bylo fajn, kdyby převládly knihy nad komiksem. I když je otázka, jestli to nazývat výzva, když je mi vlastně jedno, jestli to splním nebo ne. Spíš jsem zvědavá, jestli a kam mě to letos posune. Ale! Úplně mimo jsem si stanovila knihy, co bych už vážně měla a chtěla přečíst. Jednou z nich je Chryzantéma a meč Ruth Benedictové, kterou mám doma od doby, co v češtině vyšla a nedostala jsem se dál než do půlky druhé kapitoly. Další je jeden z mých londýnských suvenýrů, Gaimanovo Neverwhere, protože dokud tu cestu mám v relativně živé paměti, tak si to chci znovu vše zpětně propojit a zkusit tu knihu více docenit. Mým posledním restem v knihovně je trilogie Gormenghast, kterou mám už.... no, prostě dlouho. Takže bych ji letos konečně mohla přečíst.

A to je vše, přátelé. Pro dnešek. Protože mám rozkoukané Impérium vrací úder, které jsem viděla sice mockrát, ale pokaždé mě baví stejně. Ale o tom třeba jindy.