Filmové střípky #6
Poslední půl rok je na zhlédnuté filmy sice poměrně bohatý, ale to bych vám tu taky nemusela povídat o ničem jiném a ten pravý filmový čas teprve přichází. Začala přeci škola, ne?
Jak víte, s komediemi se většinou absolutně míjím. Takže se nestačím divit, když narazím na něco, co mě vážně baví. Jako Fanboys (2009). Jo, hráli tam ti samí lidé jako v jiných filmech, co mě nechytly, jo, byla to blbost, ale příjemně poskládaná. Blbost plná hlášek a referencí na Star Wars (a sem tam i Star Trek, ale ehm, to je velká neznámá...). Sledujeme čtveřici kamarádů, věrných Star Wars fanoušků, kteří se vypraví na nemožnou cestu směr Skywalker Ranch za získáním Epizody I. Jeden z nich se totiž pravděpodobně nedožije její premiéry. A samozřejmě se ta cesta neobejde bez různých překážek a vtipných situací. Díky tomu se už na bílou čokoládu nebudu dívat stejně. Navíc samozřejmě nechybí ani romantický prvek v nerdském podání. Ten film je celý narvaný hláškami, různými referencemi či starými známými, ale kupodivu je to vážně zábava. Vážení, tentokrát jste mě dostali.
Na Svět podle Daliborka (2017) jsem narazila někdy loni asi v době filmového festivalu v Karlových Varech a jak mám ve zvyku, odložila jsem ho na později. A i když později jsem ho dokoukala asi až na potřetí, pořád si nejsem jistá, co si o tom dokumentu myslet. Daliborkova videa na youtube mě úplně minula (i když to, jak si koupil teleskopický obušek prý bylo celkem virální a tak na něj narazil údajně i Klusák), takže jsme se seznámili právě až díky režisérovi. Když pominu všechnu kontroverzi ohledně formátu a všechny dohady, jak moc vše Daliborek hrál, pořád zůstává pachuť nezajímavosti. Sám Dalibor je krásným příkladem úsloví "pes, který šteká nekouše" a svojí naivitou působí dojmem dítěte v těle dospělého muže. Naopak přítel jeho matky působí více jako člověk, o kterém tenhle film/dokument měl být. Z jeho vyprávění mi běhal mráz po zádech. Na druhou stranu jsou tu i momenty, kdy se vážně upřímně zasmějete a říkáte si, jestli je to fakt možný. Vše vygraduje při výletu do Osvětimi, kdy je Daliborek konfrontován s ženou, která Osvětim přežila a kde Dalibor popírá co se tam dělo, protože "si ověřuje informace z různých zdrojů". Plus přijde velké odhalení, že Dalibor má i židovské předky. Tadááááá. Nevím, mě tohle dílo ve finále jinak neohromilo a myslím, že rozhodně nejsem jediná.
Když jsem na začátku roku koukala, co nás čeká za hororovou nadílku, A Quiet Place (2018) hned zaujalo. A po (ne)nadšených recenzích mě zajímalo víc a víc. Heh. Ale postupně. Děj se odehrává někdy okolo roku 2020 po katastrofě, kdy svět ovládla slepá monstra reagující na zvuk a lidé se tím pádem staly lovnou zvěří. Klíčem k přežití se stalo být potichu za každu cenu. Abbotovi mají díky své hluchoněmé dceři malou výhodu, ovšem ne všechny jejich děti potřebu být ticho chápou... A navíc všichni lidé dělají chyby. Na filmu se rozhodně dá vyzdvihnout originální námět a tížívá atmosféra, protože obojí skvěle fungovalo. Vážně mě bavilo to hrobové ticho v celém kině, kdy jste se báli i chroupat popkorn a byli vsazení do sedačky. S příběhem to už bohužel bylo slabší, nechyběla předvídatelnost, dramatické klišé nebo logické nedostatky. Viz ten hřebík. Monstra reagující na zvuk mě fakt bavila, ale nejednou jsem si vzpomněla na Vetřelce. Dokonce měla i podobný zvuk. Zbytek hereckého osazenstva byl... v pohodě. Nemohu říct, že by mě vyloženě někdo z nich strašně nadchnul nebo zklamal, ale celou dobu jsem přemýšlela odkud, sakra, Johna Krasinskiho znám. Ještě, že Google umí vždy poradit (z Kanclu, kdyby vás to zajímalo).
Já jsem za tu momentální hororovou renesanci a snahu o originalitu vážně ráda, ale pokud má být tohle dobrý moderní horor, nemohu se ubránit zklamání. Žánr se možná ubírá dobrou cestou, ale výsledkům prostě pořád něco chybí.
Dlouho jsem se filmu Solo: A Star Wars Story (2018) vyhýbala, ale nakonec mě dostihl. Podobně jako ostatní jsem nebyla nadšená z Hanova představitele Aldena Ehrenreicha, ani z Emily Clark a celý ten film mi přišel vlastně zbytečný. A upřímně - pořád mi takový přijde. Na jednu stranu je fajn se dozvědět, jak to všechno vlastně bylo, ale kdyby Solo nevzniknul, nic se nestane. Občas spočívá to pravé kouzlo v nevyřčených slovech, o kterých můžete dlouze fantazírovat a debatovat. Plus jejich filmové zpracování jen tak někoho neuspokojí a jednoduše se nejde zavděčit všem. Což je přesně případ tohohle snímku. Ale popořadě. Děj je příjemně svižný, padá hláška za hláškou a je tam nenásilně vložena spousta referencí na původní trilogii. Když ovšem pominu, že Ehrenreich není Fordovi podobný ani typově, tak absolutně postrádá jakýkoliv náznak charismatu. Místy není ani vtipný, jako spíše otravný. Donald Glover vypadal jako Lando skvěle na promo fotkách, ale ve filmu mě asi až tak nezaujal. Sice měl vtipné hlášky i výstupy, ale ve finále mu také zoufale chybělo charisma a vlastně i charakter. Nejlépe na mě působila zmíněná Emily Clark, které jsem sežrala s navijákem i dojemné slzičky. A konec? Z možných variant tvůrci zvolili tu nejlepší. Trochu mě ale děsí ta pootevřená vrátka dalším směrem, k dalšímu filmu. Přes to všechno mě Solo bavil, protože stejně jako Rogue One ukazuje špinavější stránku světa Star Wars. Žádné světelné meče a na pohled krásné souboje, ale realita obyčejných lidí, pašeráctví a podvody. A stejně jako Rogue One mi Solo přijde lepší než obnovená trilogie, i když podruhé se na něj už asi nepodívám.
Filmová The Thing (1981) je legenda. Přímo kult. A já ji viděla kupodivu už podruhé. Podruhé! Zatímco knižní předlohu od Johna W. Campbella jr. jsem nečetla ani jednou, ehm... Podíváme se do Antarktidy na americkou výzkumnou stanici, která je (prakticky nevinně) konfrontována se svojí zkázou. Zachrání totiž psa, kterého pronásledují jejich norští kolegové vrtulníkem a snaží se ho zastřelit. Jenže všichni Norové zemřou a s nimi i vysvětlení... Postupně se ukazuje, že se jedná o mimozemský virus využívající a přetvářející živé tvory a že s tím zachráněným psem není úplně vše v pořádku... Nastává panika, paranoia a nevědomost, kdo je ještě člověk a kdo už ne. Prostředí nekonečné ledové pláně a závislost pouze na vybavení stanice je téma samo o sobě dost depresivní, ale přidejte ještě hrozbu, která není rozpoznatelná na první pohled a můžete být opravdu rádi, že sedíte doma v bezpečí. John Carpenter se zpracování zhostil vážně se ctí, ta paranoia a nejistota z obrazovky přímo sálá a neopustí vás ani po závěrečných titulcích. Osmdesátkové efekty na jednu stranu atmosféru trochu kazí, na druhou mi vždy přišly mnohem nechutnější, než kdyby byly dokonalé, čímž k hororům perfektně sedí. Navíc Ennio Morricone se postaral o perfektní hudební podkreslení, díky kterému se ponoříte do děje hlouběji, více si ho užijete a budete se na The Thing chtít podívat znovu. Jako já. Jen do příště doženu i to čtení...
Sice jsem byla z těch lidí, co v létě zoufale volali po ochlazení, teploty okolo nuly po ránu na konci září ale také nejsou to pravé. Je to ten čas, kdy se už ráno musíte zachumlat a odpoledne pak svršky nesete v ruce. Na druhou stranu právě teď začíná nejlepší doba pro filmové horory. Tma a chlad jsou k nim perfektní atmosférou a já mám stejně tak v polovině semestru načteno tolik odborné literatury, že knihy ve svém volnu nemohu ani vidět. Takže večer s knihou měnívám za večer s novou porcí děsu v pohyblivých obrázcích. A můj seznam je pořád zoufale dlouhý.
Také máte podzim a zimu spojené s horory, potažmo filmy?
Já jsem za tu momentální hororovou renesanci a snahu o originalitu vážně ráda, ale pokud má být tohle dobrý moderní horor, nemohu se ubránit zklamání. Žánr se možná ubírá dobrou cestou, ale výsledkům prostě pořád něco chybí.
Dlouho jsem se filmu Solo: A Star Wars Story (2018) vyhýbala, ale nakonec mě dostihl. Podobně jako ostatní jsem nebyla nadšená z Hanova představitele Aldena Ehrenreicha, ani z Emily Clark a celý ten film mi přišel vlastně zbytečný. A upřímně - pořád mi takový přijde. Na jednu stranu je fajn se dozvědět, jak to všechno vlastně bylo, ale kdyby Solo nevzniknul, nic se nestane. Občas spočívá to pravé kouzlo v nevyřčených slovech, o kterých můžete dlouze fantazírovat a debatovat. Plus jejich filmové zpracování jen tak někoho neuspokojí a jednoduše se nejde zavděčit všem. Což je přesně případ tohohle snímku. Ale popořadě. Děj je příjemně svižný, padá hláška za hláškou a je tam nenásilně vložena spousta referencí na původní trilogii. Když ovšem pominu, že Ehrenreich není Fordovi podobný ani typově, tak absolutně postrádá jakýkoliv náznak charismatu. Místy není ani vtipný, jako spíše otravný. Donald Glover vypadal jako Lando skvěle na promo fotkách, ale ve filmu mě asi až tak nezaujal. Sice měl vtipné hlášky i výstupy, ale ve finále mu také zoufale chybělo charisma a vlastně i charakter. Nejlépe na mě působila zmíněná Emily Clark, které jsem sežrala s navijákem i dojemné slzičky. A konec? Z možných variant tvůrci zvolili tu nejlepší. Trochu mě ale děsí ta pootevřená vrátka dalším směrem, k dalšímu filmu. Přes to všechno mě Solo bavil, protože stejně jako Rogue One ukazuje špinavější stránku světa Star Wars. Žádné světelné meče a na pohled krásné souboje, ale realita obyčejných lidí, pašeráctví a podvody. A stejně jako Rogue One mi Solo přijde lepší než obnovená trilogie, i když podruhé se na něj už asi nepodívám.
Filmová The Thing (1981) je legenda. Přímo kult. A já ji viděla kupodivu už podruhé. Podruhé! Zatímco knižní předlohu od Johna W. Campbella jr. jsem nečetla ani jednou, ehm... Podíváme se do Antarktidy na americkou výzkumnou stanici, která je (prakticky nevinně) konfrontována se svojí zkázou. Zachrání totiž psa, kterého pronásledují jejich norští kolegové vrtulníkem a snaží se ho zastřelit. Jenže všichni Norové zemřou a s nimi i vysvětlení... Postupně se ukazuje, že se jedná o mimozemský virus využívající a přetvářející živé tvory a že s tím zachráněným psem není úplně vše v pořádku... Nastává panika, paranoia a nevědomost, kdo je ještě člověk a kdo už ne. Prostředí nekonečné ledové pláně a závislost pouze na vybavení stanice je téma samo o sobě dost depresivní, ale přidejte ještě hrozbu, která není rozpoznatelná na první pohled a můžete být opravdu rádi, že sedíte doma v bezpečí. John Carpenter se zpracování zhostil vážně se ctí, ta paranoia a nejistota z obrazovky přímo sálá a neopustí vás ani po závěrečných titulcích. Osmdesátkové efekty na jednu stranu atmosféru trochu kazí, na druhou mi vždy přišly mnohem nechutnější, než kdyby byly dokonalé, čímž k hororům perfektně sedí. Navíc Ennio Morricone se postaral o perfektní hudební podkreslení, díky kterému se ponoříte do děje hlouběji, více si ho užijete a budete se na The Thing chtít podívat znovu. Jako já. Jen do příště doženu i to čtení...
Sice jsem byla z těch lidí, co v létě zoufale volali po ochlazení, teploty okolo nuly po ránu na konci září ale také nejsou to pravé. Je to ten čas, kdy se už ráno musíte zachumlat a odpoledne pak svršky nesete v ruce. Na druhou stranu právě teď začíná nejlepší doba pro filmové horory. Tma a chlad jsou k nim perfektní atmosférou a já mám stejně tak v polovině semestru načteno tolik odborné literatury, že knihy ve svém volnu nemohu ani vidět. Takže večer s knihou měnívám za večer s novou porcí děsu v pohyblivých obrázcích. A můj seznam je pořád zoufale dlouhý.
Také máte podzim a zimu spojené s horory, potažmo filmy?
Žádné komentáře:
Okomentovat