sobota 9. června 2018

Faust v Moskvě

Jsou knihy, na které stačí pár stránek a beznadějně se zamilujete. Hned je vám prostě jasné, že držíte v ruce něco speciálního a jedinečného. A že tu knihu nebudete chtít dočíst... Vůbec první takovouhle knihou pro mě byla Mistr a Markétka.


Prvně jsem po téhle knize sáhla na střední v rámci povinné literatury k maturitě a ani trochu jsem nelitovala. Navíc to byla jedna z knih, díky které jsem se seznámila s magickým realismem a zamilovala se i do něj. Takže bylo jasné, že tu knihu potřebuju mít v knihovně a v budoucnu ji rozhodně chci číst znovu. Několikrát. A já navíc nejsem dobrá v odmítání Odeonek.

Tahle trochu jiná variace na faustovské téma nás zavede do Moskvy v dvacátých letech 20. století do společnosti spisovatelů z Všelidolitu a místního Varieté. Samotný děj probíhá v několika rovinách, je zdánlivě chaoticky promíchaný a je jen na vás, abyste mu stíhali. Je tu černokněžník Woland a jeho kumpáni, ubohý básník Ivan Ponyrjov zvaný Bezdomovec, spisovatelé Všelidolitu, vedení Varieté, návštěvníci Wolandova představení, Pilát Pontský a samozřejmě i Mistr s Markétkou. Kniha je rozdělena na dvě části, první se věnuje hlavně okolnostem Wolandova představení a poté jeho bezprostředním následkům, druhá se zaměřuje více na postavu Markéty a osvobození Mistra. Obě části jsou dohromady spojeny několika kapitolami Mistrova nenáviděného románu o Pilátu Pontském.

Ukažme si prstem
V první části se tak seznámíme nejen s postavou černokněžníka, ale také s jeho společníky, kteří v ději figurují významněji než samotný Woland. Je zde bývalý regenschori Kravinkin (nebo Fagot) excelující ve výřečnosti, černý (a charismatický) kocour Kocomour, hrubián Azazello a smyslná čarodějka Hella, zastupující ženský prvek. A takový týden jako po Wolandově příjezdu Moskva jen tak znovu nezažije. Černokněžníkova suita totiž obrátí naruby co může a vnese chaos všude s sebou. Nejenom na svém jediném představení, ale i v každodenním životě Moskvy. Ovšem žádný z jejich skutků není neopodstatněný a dá se v nich vidět osten kritiky. Většina postižených totiž disponuje nějakou nepěknou lidskou vlastností na kterou není špatné si veřejně ukázat. Čehož se samozřejmě Wolandovi lidé nebojí. Některé postavy navíc mají příhodně sugestivní jména, jako třeba právě zmíněný Ivan Bezdomovec nebo Sťopa Mizerov. Žádný soudruh nezůstane ušetřen a uvidíte, že ani valuty se vám nevyplatí.


Druhá část nás nejprve seznámí s nešťastnou Markétou Nikolajevnou. Sotva našla svoji pravou lásku, tak o ní zase přišla. Jenže pak potkala Wolanda a zase jí svitla naděje... Přestože zde má Markéta značný prostor, ve výsledku je i zde hlavním aktérem Woland a jeho suita. Stejně jako v předchozí části je podstatné jejich vystoupení, tady jde hlavně o události okolo Wolandovo plesu. Osvobození mistra a jeho znovushledání se svou milou je tak sice krátké, ale naprosto dostačující. I když ten šťastný konec se koná trochu jinak. Totéž platí i pro posledního účastníka děje, Piláta Pontského se kterým přichází prvek křesťanství. Ten se krátce seznámí s filosofem Ješuou Ha-Nocrim, který je neprávem odsouzen za svá slova. Během rozmluvy Ješua Pilátovi pomůže od mučivé migrény, ukáže mu moudrost a také jak milovat. Pilát ho přesto pošle na smrt a sám proto po vlastní smrti nedojde klidu. Do doby než se do situace vloží Woland.

Na druhý pohled
Mistr a Markétka je vskutku autorovým vrcholným dílem. Těch deset let práce, kterou na ní strávil se projevuje v tom nejlepším slova smyslu a kniha je tak propracovaná do posledního detailu. A rozhodně není pouze na jedno přečtení. Protože i když se na první pohled může zdát jen jako dost šílená fantasmagorie, skrývá toho v sobě rozhodně více, co postupně odkrýváte. Je to jedna z těch knih, která s vámi zůstane ještě dlouho po přečtení a vy se v hlavě pořád snažíte odkrýt všechna její tajemství. Takže si ji časem nevyhnutelně znovu přečtete. U nás navíc vyšla ve dvou překladech, nejprve roku 1969 od Aleny Morávkové a poté v roce 2005 od Libora Dvořáka. Nakolik se liší netuším, ale rozhodně to časem prozkoumám.

Pamatuji si, že když jsem knihu četla poprvé, děj pro mě ztratil spát a zajímavost začátkem druhé části. Nevím, jestli je to podvědomé, ale satanášův ples mě nebavil ani na podruhé, jen Markétina cesta na něj už byla zábavnější. Zbytek je pro mě trochu těžké hodnotit, jelikož přesně nedokážu opsat pocity z této knihy a zároveň ji nekriticky zbožnuji. Ve zdánlivě fantasmagorickém příběhu ukrývá spoustu reálných témat jako lidské pokrytectví a chamtivost, boj se zlem, které lidi znamenají, zbavování se nepotřebných nebo sílu pravé čisté lásky. Navíc ze všech českých vydání se mi tohle líbí nejvíce a překladu Libora Dvořáka také nemám co vytknout. Tahle láska prostě nezklamala, pořád trvá.

Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита)/ napsal Michail Bulgakov/ přeložil Libor Dvořák/ vázaná/ vydala Euromedia Group k. s. - Odeon v roce 2008/ 400 stran.

čtvrtek 31. května 2018

Střípky #8

Jaro mě dohnalo na plné čáře. Únava, škola a jiné činnosti na maximu, čtení na minimu a psaní na úplné nule. Tím pádem na mě vyčítavě kouká hromádka přečtených knížek, jestli jsem na ně náhodou nezapomněla. Nezapomněla. 


Gaiman je prostě a jednoduše láska, to se nedá říct jinak. Tím spíš se stydím, že jsem Hvězdný prach viděla dřív jako film, než jsem ho četla. Já vím, já vím, byla to chyba, ale byla napravena. A mě jen strašlivě mrzelo, že je ta knížka tak krátká... Protože se četla sama a jen jedno odpoledne s Gaimanem je hrozně málo. Navíc mám, stejně jako po dočtení Nikdykde, strašnou chuť se sebrat, jet do Anglie, najít vesnici Zeď a vydat se do Elfie. Třeba se mi po létech putování podaří najít Garamond a poslechnu si ten příběh přímo od Tristrana a Yvaine... Nebo stejně jako oni se jen budu toulat Elfií a sama sbírat příběhy, které bych mohla vyprávět... Ta kniha má ale mínus. Jedno jediné. Vzhledem k tomu, že je vyprodaná, tak se špatně shání a pokud je k dispozici, tak jen s filmovou obálkou. Bleh... (aneb není nic ošklivějšího než knihy s filmovou obálkou, proto je taky ta na fotce z něj svlečená)


Série o brýlatém čaroději provázela od dětství nejednoho z nás, mě nevyjímaje. Takže když jsem si koupila výroční havraspárský Harry Potter and the Philosopher's Stone bylo jasné, že ho někdy prostě přečtu. Bylo zvláštní se do té knihy pustit po více jak deseti letech, ale byl to moc příjemný návrat. Navíc díky angličtině jsem zpětně ocenila skvělý překlad Vladimíra Medka, který si rozhodně zaslouží veškeré uznání, protože je vážně skvělý. Celou dobu jsem se tak nostalgicky usmívala a v hlavě se mi doplňovaly veškeré české ekvivalenty. Kromě camrálu, ten jsem z paměti nevylovila a doteď mi to štve. Připomněla jsem si zas, jak moc vlastně jsou všichni lidští, se všemi klady i zápory. Jak byla Hermiona vážně nesnesitelná, než se s Harrym a Ronem spřátelila. Jak moc jsem měla ráda Freda a George. A že vlastně existoval Protiva. Ta kniha rozhodně není dokonalá a má svoje mouchy, ale je to prostě jedna z těch, které to rádi odpustíte a příště jí budete číst se stejnou láskou a natěšením.


Trilogii Vzpomínka na Zemi od čínského autora Liou Čch'-sina sleduji zhruba od doby, co právě Problém Tří těles vyhrál cenu Hugo. Takže jsem si první díl koupila skoro hned, jak ho u nás Host vydal, zvědavost byla moc velká. Zasazení do protředí Číny se zdá lehce netradiční, ale ve čtení a orientaci nijak nepřekáží. Téma kontaktu s mimozemšťany sice nijak originální není, ale je zábavně podané. Velká část postav jsou vědci a tomu je uzpůsobena řeč zbytku knihy, takže ne každý si ji užije. Děj je poměrně zamotaný a navíc rozdělený na dvě časové linie, nějakou dobu tak trvá, než se skutečně ukáže o co jde. Také to znamená hodně nudných vysvětlujících pasáží, které ovšem přibližují motivaci jedné z hlavních postav. I tak by ale šly vyškrtat. Když překonáte trochu těžkopádný začátek, nenecháte se odradit vědeckostí textu a odpustíte trochu naivní a zároveň přehnanou poslední čtvrtinu knihy, dostanete vážně čtivý příběh. Ve finále docela depresivní a beznadějný, ale tím líp, protože jednoduše chcete vědět, jak to bylo dál.


Hned, jak jsem dočetla Problém tří těles, musela jsem se pustit i do Temného lesa. Lidstvo se mezitím stihlo smířit s tím, co je čeká a už připravuje plán na svou záchranu. Tou mají být čtyři vybraní jedinci, takzvaní mediátoři, kteří mají za úkol každý samostatně vypracovat neodhalitelný plán na spásu lidstva. Jenže jejich nepřátelé nespí a jejich plány chtějí odhalit. Času mají dost... Začínáme prakticky znovu a s novými postavami. Oproti prvnímu dílu je Temný les rozdělen na více linek. Nejen mezi jednotlivé mediátory, ale také mezi vládní činitele i obyčejné lidi. Děj tak graduje pomaleji, zato místy razantněji. Ubylo také vědeckosti textu, čímž se kniha stala nejen čtenářsky přívětivější, ale i čtivější. Přestože i zde přetrvává jistá naivita, Temný les mě bavil určitě víc než Problém Tří těles a rozhodně si přečtu i závěrečný díl. Už jen proto, že po tom, jak Temný les končí mi další díl přijde trochu zbytečný a já doufám, že mi autor dokáže, že není.


V rámci seznamování s českou literaturou jsem poměrně dlouho kroužila okolo cyklu Algor, než jsem si konečně koupila Mráz a hry. Že jsem to neudělala dřív. Děj se odehrává na třech planetách (a o čtvrté se v náznacích mluví) v několika různých linkách, což znamená spoustu postav k zorientování se. K čemuž mi popravdě trochu chyběl jejich seznam, zvlášť když u nich autoři střídali jména a přezdívky. Co se týče děje, tak ano, je zde zápletka, která do konce knihy vyústí, ale jinak je vidět, že se jedná o první díl delší série. Takže jde hlavně o seznámení se s postavami, politickou situací a prostředím jednotlivých planet. Nutno podotknout, že jde o velmi čtivé seznámení. Asi nejvíce pozornosti je (logicky) věnováno dění na militaristickém Algoru - císaři Andreji Korvarianovi, císařovně Viktorii a její ochrance. Přestože Andrej se svojí vojenskou disciplínou a dokonalým ovládáním rozhodně není manžel snů, nejde mu než fandit v jeho romantických snahách o sblížení se s Viktorií. Algor mě také ze všech planet zatím bavil nejvíc, i když Menabaran a jeho obyvatelé jim byli dost v závěsu. Nejméně pozornosti zatím dostal Viktoriin rodný Viridian, ale to se snad do budoucna ještě změní. Nejednou jsem si při čtení jsem si nostalgicky vzpomněla na Eriksona a Malaz. A bylo to moc příjemné vzpomínání, jak někde natrefím na druhý díl, bude můj.


Víte, jak jsem v posledních Střípkách doufala, že by se tu mohli objevit červení Avengers? No, tak od té doby jsem pokročila asi o půlku jednoho čísla. Ten komiks mi asi jednoduše není souzený dočíst.

Ale ještě to není rok, co jsem ho rozečetla, ještě se nevzdám!

středa 21. března 2018

Filmové střípky #5

Kalendář už sice hlásí jaro, ale počasí se pořád dvakrát netváří a já vážně nejsem zvyklá topit ještě v březnu a už tuplem ne na jeho konci. No, tím pádem vítejte u mého filmového lenošení!


Shutter Island (2010) patří do kategorie filmů, co mě sice baví při sledování, ale snadno na ně zapomenu. Takže jsem si až za půlkou filmu vzpomněla, že už jsem ho vlastně jednou viděla a není to zas tak dlouho. Prostředí ostrovní psychiatrické léčebny/pevnosti je stresující už samo o sobě, natož když odtamtud uteče šílená vražedkyně a Leonardo DiCaprio jako detektiv Teddy Daniels ji má najít. Postupně ale na povrch vyplouvají různé podivné skutečnosti a vzpomínky a realita se zdá být čím dál méně jasná... To je pro mě asi jediným plusem filmu, že tápete stejně jako Teddy a i když ve finále vše začne dávat smysl, konec není úplně jednoznačný. Ten film jinak postrádá atmosféru a i postavy jsou jaksi ploché, takže si ani nezískaly moje sympatie. Navíc věřím tomu, že pokud ho ještě někdy uvidím, zase nebudu tušit.


Od španělského filmu Tesis (1996) jsem toho moc nečekala a tím spíše jsem byla překvapena. Spojení diplomová práce a horor k sobe patří tak nějk přirozeně, ale když ještě přidáte mizení studentek a brutální vraždy, výsledek povýší na další úroveň znepokojivosti. Zápletka je nápaditá a i když je jasné, kam se bude děj dál ubírat, není úplně očividné kudy. Postupně obviňující prst ukáže na několik postav, ale stejně vás pokaždé zanechá v nejistotě, jak je to doopravdy a kdo je vlastně vrah. Atmosféře napomáhá i ponurá budova školy, která má značné množství různě propojených chodeb a tajných zákoutí. Rozhodně byste nechtěli, aby vás na takovém místě honil vrah, který ho zná rozhodně lépe než vy. A který je vcelku slizký. Ústřední dvojice, ztvárněná Anou Torrentovou v roli Angely a Fele Martínezem v roli Chemy, byla parádní a skvěle spolu fungovala. Jen bych Angelu občas něčím s chutí umlátila za její přehnanou hysterii, která mi místy přišla spíše k smíchu. Jinak byl Tesis opravdu příjemným překvapením a připomínkou, že se nemám bát prozkoumávat i neanglické filmy.


O tajemném Winchestrovském sídle plném duchů jsem slyšela už dříve, takže jsem čekala jak moc mě adaptace Winchester (2018) vystraší. Zase jsem byla naivní. Atmosféra je založena překvapivě na lekačkách, které jsou jednoduše čekatelné a vrzání podlahy, která vás v dřevěném domě nepřekvapí. Záběry na celý dům zvenku jsou poněkud nepřesvědčivé, zblízka a zevnitř je to naštěstí mnohem lepší. Zápletka je jednoduše odhadnutelná, stejně jako duch-záporák a nechybí ani pár klišé (jako je scéna v zimní zahradě). Velkým plusem filmu jsou ovšem Helen Mirren jako Sarah Winchesterová a Jason Clarke jako psychiatr Eric Price, kteří také filmu dodávali na vážnosti. Nejen, že bez nich by to byla ještě tak o polovinu menší zábava, ale už by to byla spíše komedie s poslušnými duchy a ušišlaným záporákem (snad nám loňské It nenastolilo nový trend). Nemohu říct, že bych byla nějak extra nadšená, ale na druhou stranu ten film není úplný průser. Prostě nenadchne, ale ani neurazí. Ne moc.


Nemohu si pomoct, ale The Shape of Water (2017) ve mně budí dojem, jak by to asi vypadalo, kdyby si Abe Sapien vážně našel holku. Navíc hlavního obojživelníka hraje ten samý "neviditelný" Doug Jones. Na tenhle film jsem se hodně těšila a byla jsem neméně zvědavá. Přestože to rozhodně není podívaná pro každého, tak je opravdu kouzelná. Důkazem budiž získané dva Zlaté glóby a čtyři Oskary. Příběhově možná nenadchne nebo nepřekvapí, ale získá si vás zpracováním a jednotlivými hereckými výkony. Sally Hawkins jako němá uklízečka Elise sice není ukázková hollywoodská kráska, ale v příběhu jde spíše o její pocit osamění a odlišnost, které ji a obojživelníka nakonec sblíží a vytvoří mezi nimi silné pouto. Nejde jim pak nefandit v útěku a skrývání a jakmile Elise vytopí barák, aby jim u sebe v koupelně vytvořila "bazén", musíte se nad tím gestem pousmát. Octavia Spencer a Richard Jenkins jsou jako Elisini přátelé skvělí a Michael Shannon je jim skvělým opakem. Už dlouho jsem někde nenarazila na tak ideálního napřesdržku záporáka. A jemu byste vážně jednu vrazili pokaždé, co si do pusy nacpe bonbon. Nebo prášek. Prostě prakticky každou scénu, kde se objeví.


Když už jsem u del Tora, nelze nevzpomenout na oba skvělé Hellboye. Hellboy (2004) i Hellboy 2: The Golden Army (2008) patří už od svého vzniku k mým nejoblíbenějším komiksovým filmům, což nezměnil ani současný boom filmů od Marvelu. Ano, oba filmy nejsou úplně podle komiksu, ale nemám pocit, že by to byl problém, spíš naopak. Alespoň já si kvůli těm filmům chtěla přečíst i komiks, zvlášť v zajetí obecného předpokladu, že ta předloha bude ještě lepší. Baví mě děj těch filmů, baví mě herecký cast, baví mě i vizuální zpracování a jsou to jedny z mála filmů, na které ráda koukám opakovaně. Prostě Červenej ve filmu i deset (a víc) let od doby svého vzniku pořád válí. Nepřestává mě proto mrzet, že nebude třetí díl, z toho plánovaného restartu radostí neskáču. Na druhou stranu je můj skepticismus takový obranný mechanismus proti zklamání. A já moc doufám, že nezklame.


Nedávno jsem na FB polemizovala o tom, jestli je dobře nebo ne, že del Torovi zatrhli natáčení Lovecraftovo At the Mountains of Madness. Jenže když jsem viděla The Shape of Water, udělala jsem si konečně jasněji. Já tu adaptaci chci! I když tu povídku nemám ráda, nechte del Tora točit Lovecrafta! Prosím!

A co vy, viděli jste The Shape of Water? Co na ten film říkáte? Také vás bavil nebo vám přišel jako spoustě jiných lidí úchylný?