Magnólie a... zase problémy

Některé typy lidí problémy přímo přitahují. Stačí si vybrat špatného společníka pro večer a špatnou krčmu kde povečeřet a máte zaděláno na pořádný malér. Jak se tomu vyhnout? Nezačínat si s mágy. Nebo nebýt Magnólie. Případně obojí. 

Pro silné ženské hrdinky jsem měla vždycky slabost. Zvláště pokud jsem se s nimi mohla nějakým způsobem ztotožnit. Takže mě tahle svérázná zrzavá telepatka nemohla minout. S ní a vlastně i s autorkou Haninou Veselou jsem se seznámila před pár lety skrze povídku Mrtví patří do hlíny, která dějově předchází nově vydanému románu Krev teče vždycky červená. Ano, zní to logicky, ale vzhledem k tomu, že se autorka nevěnuje Magnólii chronologicky, je dobré si udělat jasno. A při nejhorším použít tahák z autorčiných stránek. Kdo, že je vlastně ta Magnólie? Všechno možné, jen ne vzor ctnosti. Vyzbrojena pořádným dekoltem, nabroušeným jazykem a bohatým slovníkem nadávek se toulá světem Asterionu, nechává si říkat paní Magna, střídá milence a problémy. A je to vážně sympaťačka.

Tentokrát se s Magnolií vrátíme do její rodné Plaveny. Po posledním setkání se Zvinem z toho není moc nadšená, ale pokud chce žít tak nemá na výběr. Zvin je poněkud znuděný životem, ale návrat "jeho malé Noly" ho osvěží. I když její přítomnost znamená nějaký problém. Mezitím se na nejvyšších místech Plaveny rozvíjí boj o moc. Císař je starý a nemocný, následník trůnu je považován za feťáka a trosku a milovaná princezna žije jako pirátka ve vyhnanství. Jenže první pohled může klamat. Zatímco se princ Felian snaží za každou cenu přežít pokusy o jeho vraždu, princezně Sagjidaře se začíná stýskat po domově a sní o trůnu. A pak je tu ještě děsivý mistr Jagoda a jeho tajemný zaměstnavatel... Ve víru intrik, boji o moc a o přežití budou muset hrdinové zapomenout na staré křivdy a spojit se proti společnému nepříteli. Alespoň dočasně. 

Kniha je rozdělena na pět částí, ve kterých se jednotlivé postavy po kapitolách střídají ve vyprávění a každá kapitola je uvozena jménem současného vypravěče. Kromě výše zmíněné čtveřice dostal post vypravěče i jeden současný Magnin milenec, skřet Gargan. Všechny hlavní postavy jsou parádně sugestivně zpracované se svými klady i zápory (včetně vážně odporného Jagody) a ve vyprávění se hladce střídají. Magnólie působí dospěle a umírněně, pořád je ale zbrklá a slabost pro chladné muže ji neopustila. A i když mě ta amorální zrzka pořád baví, za nejlepší a nejzajímavější postavu knihy považuji Feliana. To zhýralé princátko totiž svým vývojem překvapilo nejvíce. Přestože mě postavy většinu času vážně bavily, tak jsem se místy trochu ztrácela v jejich činech a prospěla by jim trocha škrtání.

Asterion, do kterého jsou Magnóliiny příběhy zasazené, patří mezi herní RPG světy a existuje již od konce 90. let. Za dobu jeho existence vyšlo několik podrobných příruček zabývajících se jednotlivými oblastmi a historií Asterionu. Pro čtenáře jejich znalost není potřebná, autorka vše podstatné vysvětlí. Stejně tak není nutné znát předchozí Magnóliiny eskapády, v náznacích a vysvětleních je řečeno vše podstatné. Kromě toho, že všechny ty střípky přináší potřebné informace, jsou také patřičně dráždivé a pokud máte s Magnólií čest poprvé, navnadí vás na její další dobrodružství. Vysvětlováním ale v knize vznikly odbočky od děje, které mě trochu mátly a přišly mi zbytečné (např. situace se Zvinovo matkou).

Kniha je parádně zpracovaná, ať už obálkou s princeznou Sagjidarou nebo celostránkovými ilustracemi uvnitř. Nechybí ani mapy míst, ve kterých se děj odehrává, soupis postav s jejich stručnou charakteristikou a časová osa dějin Asterionu. Také mě baví drobné detaily, kterých si všimnete při pozorné četbě. Jedním takovým jsou právě jména postav na začátku kapitol. Jak se v průběhu děje mění jejich role v příběhu, mění se také jejich označení. Asi nepřekvapí, že třeba z Magnólie je Amorální zrzka nebo Zvin je Ta stará stvůra. Při prvním pohledu na obsah jsem se maličko vyděsila, ale nakonec mě tenhle detail vážně bavil. Stejně jako zjištění, že po dočtení je dobrý nápad se vrátit zpátky k Prologu.

Přesto je Krev teče vždycky červená dobře napsanou oddychovkou, která vám ukrátí nějaké to odpoledne. A pokud se necháte nalákat i na další autorčiny knihy, tak i více. Já sama mám ohledně Magnólie pár prázdných míst v paměti (i v knihovně), které bych měla zaplnit. Když mě omluvíte, jdu zapracovat na jejich zaplnění.

Za poskytnutí recenzní knihy děkuji autorce Hanině Veselé a nakladatelství Mytago. 

Krev teče vždycky červená/ napsala Hanina Veselá/ ilustrovala Kristina Haidingerová/ obálku nakreslila Martina Pilcerová/ e-book/ vydalo nakladatelství Mytago v roce 2018/ 640 stran. po

6 nej roku 2018

Uplynulý rok jednoduše svádí k rekapitulacím a ani já se jim nevyhnu. Začneme zlehka, knižně. 

Asi jako miliony jiných uživatelů portálu Goodreads jsem měla stanovený počet knih, které bych za rok ráda přečetla. Ale vzhledem k tomu, že jsem na sebe nebyla tvrdá, tak nebylo těžké ho splnit a i o tři knihy přetáhnout. Dát si jako cíl přečíst za rok 40 knih zní docela jednoduše, i když občas je to fuška. Nevěřila jsem, že je něco takového možné, ale díky studiu není zrovna málo dnů, kdy knihu nemohu ani vidět. Nebo jindy prostě není čas.

O čem tedy tahle rekapitulace bude?

Nebude o nejlepších knihách, co jsem přečetla, ani kompletně o novinkách za uplynulý rok. Z těch 43 knih, co jsem loni přečetla jsem vybrala šest, které mi přišly něčím jiné, zvláštní nebo důležité a na které mi přijde dobré znovu upozornit. Plus každé Nej má v sobě odkaz na původní recenzi nebo střípky, kdyby vás zajímalo víc. 

Nejlepší česká kniha

České literatuře pořád moc nedám a Mráz a hry je krásným důkazem, jaká je to škoda. Když jsem na podzim 2017 dočetla Malazskou knihu padlých, pustila jsem se více do vod sci-fi a tím pádem i konečně do Cyklu Algor. Přestože má tahle kniha poměrně ucelený příběh, je skvělým úvodem do série, představením světa i postav. Jak jsem říkala už ve Střípkách, občas mi to připomínalo Malaz natolik, až jsem zamačkávala slzičky dojetí a konec konců k téhle sérii budu jako k Malazu přistupovat. A to znamená? Dávkovat po malých doušcích pro větší zážitek!

Nejzvláštnější kniha

První české vydání Clarka Ashtona Smithe si zde pozornost určitě zaslouží také. Pokud jste jako já propadli nepopsatelnému kouzlu H. P. Lovecrafta, C. A. Smith je tak trochu nutnost. Kromě toho, že se podílel na rozvinutí mýtu Cthulhu, tak rozvíjel i vlastní snové i děsivé vize. Sbírka s názvem Mimo prostor a čas ukazuje právě různé Smithovy povídkové cykly a jeho přednosti. A... já nevím, mě to nepřesvědčilo. Ano, bylo tam pár zajímavých kusů, ale jinak mnou zbytek knihy prošuměl bez výraznějšího dojmu. Dám jeho dílu druhou šanci a uvidím, jestli se zbavím té pachuti skepse.

Nejúchylnější kniha

Strašidelná vagina je moje loňská neojblíbenější divnokniha a zároveň moje seznámení s nakladatelstvím Carcosa. Poměrně úspěšného seznámení, řekla bych, kromě Zjevení Cthulhu mám celou jejich knižní produkci doma na polici, ale to jsem odbočila... Tahle úchylárnička je takové milé čtení na jedno odpoledne, která nemá za účel nic víc než pobavit. A u toho se bokem vysmát literárním kritikům. Navíc pokud by vám tahle jednohubka nestačila, tak se nebojte, Carcosa se chystá vydat i Mellickovo I Knocked Up Satan's Daughter. 

Nejlepší komiks

Ruku na srdce, byla bych asi blázen, kdybych sem dala nějakou jinou knihu, než Z neznámého světa. Tohle mě totiž vážně posadilo na zadek. Erik Kriek na pěti povídkách dokázal to, čemu bych asi nikdy nevěřila a to, že Lovecraftovi komiks může vážně slušet. Ano, ano, já vím, mám ráda různé fanouškovské HPL komiksy, ale převést původní povídku do komiksové podoby, zachovat jí tvář a nádech nepopsatelna není vůbec sranda. A Kriek to dokázal. Můj vnitřní fanoušek i po několika měsících od přečtení řve nadšením a doporučuje ji všema deseti. 

Nejdivnější kniha

Občas se jako ženská marnivá nechám zlákat anotací, zajímavou obálkou a zajímavým názvem. Naštěstí lituju jen opravdu málokdy a rozhodně to není případ Hřbitovní hlíny. Bezesporu je to jedna z nejzvláštnějších knih, co jsem kdy četla, ale v dobrém. Ta kniha je vážně skvěle divná. Jakožto člověku, co se toulá po hřbitovech docela často, mi přijde vážně zábavná představa, že nebožtíci klevetí, co jim drží kosti pohromadě. A že se lidi vlastně po smrti vůbec nezmění. Ale pozor, tohle rozhodně není kniha pro každého. Prakticky nemá děj, skládá se z přímé řeči a asi jen horko těžko si mezi postavami najdete oblíbence. Já ji třeba vnutila mamce, ať jí zkusí a ona mi ji ani ne po půlce vrátila, že je to nuda. Je a není, záleží jak se na to podíváte. Za mě je to dílo, které si pozornost zaslouží a já jsem vážně ráda, že u nás vyšlo. 

Největší překvapení

Chtě nechtě sem prostě patří i Cizinka, protože je to asi ta poslední kniha o které bych řekla, že mě bude vážně bavit. Ano, je to romantika jako blázen, ale pokud se jako já bojíte óchání a áchání ve stylu Stmívání, tak se naštěstí není čeho bát. Děj je sice silně zaměřený na vznik a vývoj vztahu Claire a Jamieho, ovšem drsné prostředí Skotské vysočiny a Skoti samotní tu bilanci vyrovnávají. Claire navíc není žádná křehotinka v nesnázích a nenechá si nic jen tak líbit. Ale to ani Jamie. I když má kniha svoje mouchy, tak Gabaldon je skvělá vypravěčka a Cizinka vás tak opravdu rychle pohltí a nepustí. Stejně jako mě, a to jsem se jí vážně dlouho bránila.

A jaké byly vaše loňské nej?

Mezi dvěma světy

Jsou knihy, kterým se přirozeně a zcela automaticky vyhýbám a dlouho zvažuji, jestli je chci číst. Jako bestsellery, které zbožnuje celý internet nebo knihy, které jsou předlohou pro úspěšný film či seriál. Ze všeho nejvíce se ale vyhýbám romantickým knihám. Tedy alespoň donedávna. 

Hejbnout zadkem

Zapovězená nadávka. Cizí pojem. Sprosté slovo a především noční můra. Jedno slovo, které mě v různých podobách neustále straší ve snech, až před ním utekl i Freddie Krueger. Že nevíte, co by to mohlo být? Pohodlně se usaďte a zhluboka se nadechněte, přichází.... hubnutí. 

Filmové střípky #7

Za okny se brzy stmívá, chlad svádí k tomu zalézt s čajem do postele a něco si pustit. A vzhledem k tomu, že je můj filmový seznam dlouhý, mívám většinou rychle jasno.