Záhrobí vrací úder

Moje slabost pro duchařiny a klasiky hororového žánru nejsou žádným tajemstvím, proto když Veronice Fiedlerové vyšly Pozdravy záhrobí, jásala jsem. Duchařina v moderním kabátku s pohledným nekromantem? Ano, prosím! A navíc na pokračování? ANO, PROSÍM!

Když se na sociálních sítích začala objevovat zpráva, že autorčino voodoo na štěňátku retrívra bylo úspěšné a tudíž druhý díl Benediktových dobrodružství bude, jásala jsem. K Pozdravům jsem sice měla určité výhrady (kompletní recenze vyšla ve 40. čísle časopisu Howard), ale předtím jsem knihu zhltla jako výborný zákusek a zůstal mi hlad po pokračování. A čím více se vydání blížilo, tím více jsem se na opětovné shledání s fešným nekromantem, a.k.a Benediktem Klausnerem, těšila. No, co si budeme, Ozvěny záhrobí jsem zhltla ještě rychleji a ne, nemám dost. Už bude třetí díl?? Včera bylo pozdě!

Ozvěny děje

Dějově se s hrdiny setkáváme prakticky tam, kde jsme je zanechali: Zuzanu si kvůli těhotenství ponechávají v nemocnici, Benedikt je kvůli nenadálému povýšení zavalen prací a Rudy začíná být neklidný… Jenže problémy se zkrátka neptají, zda se mohou stavit, prostě dorazí. A tenhle vypadá, spíše na kolosální průser... Začínáme dvěma případy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale Benedikt (a Rudy) brzy zjistí opak a tím roztočí spirálu, vedoucí do stále většího nebezpečí, až není v sázce nic menšího než osud světa. Navíc pro samotáře Benedikta jsou tu zbrusu nové typy problémů jako třeba těhotná partnerka s nekromantskými sklony, šéfovat svým novým „speciálním“ podřízeným či zjistit skutečný rozsah svých schopností. Být nekromantem a dospělým mužem zároveň zkrátka není žádný med.

Vzhledem k povaze zápletky knihy dostává více prostoru i Benediktova minulost v léčebně, kdy teprve díky Ester poznával co vlastně dokáže a jak by své schopnosti vůbec mohl ovládat. Jenže stejně jako mu mrtvá dívka byla roky přítelkyní a astrální průvodkyní, teď by mohla být i jeho zkázou. Nicméně o dlouhé roky později přichází nečekaná pomoc v osobě jejího mladšího bratra a shodou okolností i Benova šéfa, Thea Frankla. Kde Ester byla Benovi učitelkou ve světě nekromancie, Theo se z pozice šéfa pojišťovny TGIC zabývá přízemnějšími věci, ve kterých Benedikt také znatelně více zaostává (a už tuplem není schopný plnit předepsané úkoly v daném pořadí). Nicméně tam, kde je ho zapotřebí nejvíce, u Zuzany, Ben není... Nebo aspoň ne tolik, kolik by měl. Předpokládal, že když ji schová do bezpečí ochran svého bytu, vše bude v pořádku, jenže realita se na tento problém dívá poněkud jinak... Jeho schopnosti a štěstí dosud zvládly zvrátit leccos, ale dokáže se postavit i nezvratitelnému?

Perspektiva je klíč

Oproti předchozímu dílu jsou Ozvěny plnohodnotným románem a jasně stanovenou dějovou linkou. A přestože mi trochu chybí variabilita Benových případů, jeden velký průser mu za mě sluší o něco více. I když nejde jen o ten... Autorka zručně vytahuje kostlivce starých případů z Klausnerovy skříně a sází mu jednoho za druhým po nohy. Takže ano, případů jako takových ubude, ale zároveň o ně čtenáři nezůstanou ochuzeni úplně. Protože vše, co Benedikt jako nekromant zanedbal, se vrátí ho napadnout. Některé dveře se tím kompletně uzavřou, jiné ještě budou potřebovat pošťouchnout.

Se změnou struktury knihy se také objevily perspektivy jiných postav. Nejsou sice příliš časté, zato jsou vítaným zpestřením i podkresem děje jako takového. Vlastně moc nezáleží, zda se bavíme o Zuzaně, Rudym nebo Benovo novém kolegovi a sousedovi Jakubovi (nebo jak ho tituluje on, vši v kožichu), jejich pohled může zásadně ovlivnit, co s Benem vůbec bude. A Zuzanu s Rudym mám po Ozvěnách ještě o to raději a o to více jsem zvědavá, jaké zkoušky si na ně autorka dále přichystá. Už od dočtení knihy mi vlastně v hlavě klíčí jedno malé podezření, na které si však budu muset počkat, zda se mi potvrdí. Jestli ho teda jako starý sklerotik dřív nezapomenu.

Na Ozvěnách si ale nejvíce cením posunu, který autorka udělala. Jako kdyby Pozdravy záhrobí byly teenagerem, který sice zhruba ví, co chce, ale ještě před sebou má dlouhou cestu, aby to zjistil a v Ozvěnách už byl suverénním dospělým člověkem. Můj hlavní problém a zdroj vlažných pocitů u prvního dílu byly konce jednotlivých povídek, které mi přišly uspěchané a nedotažené, s čímž se autorka v Ozvěnách popasovala vlastně dvěma způsoby. Tím prvním bylo Benedikta donutit si projít vlastní stopy a dořešit záležitosti, které zanedbal v Pozdravech. A tím druhým, což si cením ještě více, připravila výrazně epičtější a kulervoucí finále, kdy jsem pomalu ani nedýchala, jak jsem obracela stránky, abych zjistila, jak to celé dopadne. Tleskám, slintám blahem a asi po tisící říkám, že se těším na závěrečný díl!

Skvělá práce nakladatele

Stejně jako u Pozdravů, i tentokrát se o vzhled obálky i vnitřní ilustrace postaral Diego Quiňones a za mě by jich uvnitř klidně mohlo být klidně ještě pár navíc. Plus do modra lazená obálka s Benem a Rudym mě asi baví více než ta předchozí s Ester. I grafické zpracování uvnitř knihy je ve stejném stylu jako u prvního dílu a to má na svědomí nikdo jiný než dvorní grafik nakladatelství Michal Březina. A upřímně jsem ráda, že si pamatuji poučení z minula a nesnažila jsem se nekromantské formulky překládat sama, ale využila jsem slovníček, který se na konci knihy nachází. Ušetřilo mi to opravdu spoustu nervů a duševní pohody.

Asi nepřestanu být Martinu Štefkovi a jeho nakladatelství Golden Dog vděčná, že dává prostor (nejen) domácím autorům, kteří by si k nám cestu asi jinak hledali složitěji a kdo ví, zda úspěšně. Nebo by jim to trvalo mnohem déle. A Veronika Fiedlerová je pro mě jako čtenáře skvělý autorský objev a rozhodně jedním z mých naprostých favoritů z této nakladatelské stáje.

Závěrem

Podobně jako první díl, jsou i Ozvěny jízdou od začátku do konce, která vás nenechá vydechnout, dokud nedojdete na poslední stránku. Ozvěny záhrobí jsou však propojenější, ucelenější a i proto mnohem zábavnější. Upřímně už jsem sama uvažovala nad nějakým voodoo, abych autorku morálně podpořila pro napsání dalšího dílu (ale definitivně ne na štěňátku či koťátku). Benedikt si zkrátka obhájil (a vlastně i utvrdil) své místo mého nejoblíbenějšího domácího (možná i světového) nekromanta a pokud vám to ještě nedošlo, další díl jeho dobrodružství už jsem dávno zařadila na svůj seznam nejvíce očekávaných knih nadcházejících let.

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Golden Dog. Děkuji!

Ozvěny záhrobí koupíte např. zde.

Ozvěny záhrobí
napsala: Veronika Fiedlerová
obálka a ilustrace: Diego Quiňones 
vazba: měkká
vydalo: nakladatelství Golden Dog v roce 2022
počet stran: 360.