sobota 7. září 2019

Izajáš Coleridge, těší mě

Thriller je žánr, který sice běžně nevyhlédávám, ale jsou autoři nebo série, pro něž jsem ochotná udělat výjimku. Ať už proto, že mě baví nebo z pouhopouhé čiré zvědavosti. A jestli si pamatujete mou náklonost ke gnómovkám, je vám asi jasné, kam tímhle mířím. 


Moje poslední setkání s Lairdem Barronem mi ukázalo, že asi ještě budeme potřebovat trochu času, ale že si přeci jen budeme rozumět. Tím spíše jsem byla zvědavá na jeho vykročení z vod hororu do hájemství noirově lazeného thrilleru v knize s náznem Blood standard. U nás se vydání (překvapivě) chopilo nakladatelství Gnóm a pod křídla svého Pulp robot ji vydali jako Krev je můj chleba. Předobjednávka byla samozřejmostí, hlavně jí mít doma co nejdřív!

Nejprve se seznámíme. Izajáš Coleridge je všechno možné, jen ne hodný kluk a ideální partie pro kohokoliv dceru. V mládí se nechal naverbovat Chicagským Outfitem a byl by u mafie i zůstal, kdyby tu nebyl ten incident s mrožovinou... takže milý Izajáš musí zmizet. Jeho patron ho uklidí na zapadlou farmu manželů Walkerových, která je takovým útulkem pro ztracené existence a jeho hlavní starostí se stává logistika koňských bobků a další přidružené práce. Minimálně do chvíle než se ztratí vnučka jeho nových chlebodárců, Reba, a Izajáš se rozhodne ji najít a stát se tak hrdinou. Alespoň pro jednou. Koho jiného totiž reálně zajímá další ztracená a problémová černoška?

Kniha je autorovým prvním výrazným vykročením z hororových mantinelů do jiného žánru, ale rozhodně povedeným. Děj je rozdělen na čtyři části a Barron servíruje příběh v krátkých, ale řízných kapitolách, takže staré známé ještě jednu kapitolu tu dvakrát neobstojí, protože u jedné neskončíte. K tomu přidejte zatraceně cynického a vtipného vypravěče Izajáše s pohnutou minulostí, spoustu popkulturních narážek nebo kouzelně poetický jazyk a máte o zábavu postaráno.

Příběh je skutečně drsný, ale nesnaží se za každou cenu šokovat svojí brutalitou. Bavíme se také o mafii, ne o vrazích z moderních thrillerů. Pod rouškou detektivního pátrání se schovává i stále aktuální a citlivé téma rasismu. Sám Izajáš je po matce napůl Maor a kromě toho, že hledá černošku, se sám potýká s předsudky, které za něj ovšem většinou řeší jeho pěsti. Pokud tedy nenarazí na diplomata, který by nerad přišel o svůj nový zubní můstek.

Ležel jsem v otevřenym hrobě vlastní postele šest dnů a šest nocí.
Bylo to šest dnů a nocí obkladů, omejvání houbou na lůžku, psychedelickejch
vizí a toho příšernýho elixíru. Walkerovi moderní lékařský vědě nedůvěřovali,
takže jejich váženej podnájemník číslo jedna na žádnou pohotovost neputoval.
Byl jsem moc slabej na to, abych se s nima hádal, a sklouznul jsem zpátky do 
hlubokýho, zmučenýho spánku.

Jelikož nejsem fanoušek zmiňovaných, ale nevyužitých prvků v ději, oceňuji, že tentokrát se autor držel principu Čechovovy zbraně. A to nejenom, co se zbraní týče. Hlavní (anti)hrdina je navíc poměrně sečtělý a inteligentní, s morálními zásadami, které ho nejednou dostanou do problémů a tím si samozřejmě rychle získá vaše sympatie. Ubližte před ním zvířeti a nezachrání vás ani John Wick.

Izajášovo detektivní aspirace autor občas přeruší krátkou exkurzí do jeho dětství a historie nelehkého vztahu k otci, která ho svedla na scestí. Postupně tak skládá důvody proč je Izajáš takový jaký je a proč se dal k mafii. Navíc se také ukáže, že pod tou horou svalů se skrývá i citlivé srdce, které si získají dvě samičky: jedna černovlasá akrobatka a jedna zachráněná psí slečna.

Zpracováním kniha spadá do standardů edice Pulp robot, čemuž odpovídá i stylizace obálky a její malinově růžový odstín. Krvavá to sice není, ale tohle mi pocitově asi baví více. Navíc jí ta růžová prostě sluší a i ten měsíc si zachovává zlověstný nádech. Kresba na obálce skvěle zapadá k charakteru knihy a stejně jako u dalších knih téhle edice je jejím autorem Tomáš Kučerovský.

Ani zde nechybí poměrně obsáhlý poznámkový aparát, bez kterého by se význam spousty popkulturních narážek ztratil. Spolu se skvělým překladem Jakuba Němečka to celou knihu posouvá na vyšší level. Opět, gnómovky jsou prostě sázka na jistotu. Mou jedinou výtkou k celkovému vzhledu je tak pár chyb, které utekly korektuře, ale které zároveň tolik nebolí, aby zkazily celkový dojem z knihy.

Bohužel nedokážu posoudit, nakolik je Krev je můj chleba srovnatelná s mistry žánru jako Raymond Chandler nebo Dashiel Hammet (v tomhle ohledu mám docela zásadní mezery), ovšem takhle jsem si vždy pojem drsný thriller nebo noir představovala a vážně jsem se bavila. Izajáše si prostě nejde neoblíbit. Sice mi přijde trochu komické, že u hororového autora mě více baví jeho nehororová kniha, ale tohle se Barronovi vážně povedlo. Možná i proto, že má se svým hlavním hrdinou dost společného... Já každopádně doufám, že se nakladatelství v budoucnosti chopí i pokračování série a tak se s Izajášem nevidíme naposledy. 

Laird Barron (*1970) je americký básník a spisovatel, věnující se převážně hororu, v jeho tvorbě se ale projevuje i vliv noir nebo dark fantasy. Vyrůstal na Aljašce, což jeho tvorbu významně ovlivnilo a několikrát se dokonce zúčastnil závodu Iditarod. Literatuře se začal věnovat v devadesátých letech psaním poezie, profesionálně debutoval až v roce 2001 prací Shiva, Open Your Eye. Za svou debutovou sbírku The Imago Sequence & Other Stories získal dvakrát cenu Shirley Jackson. Na svém kontě má několik novel, sbírek a jeho povídky jsou součástí i mnoha antologií. Žije ve státě New York.

Krev je můj chleba (Blood standard)/ napsal Laird Barron/ přeložil Jakub Němeček/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Gnóm v roce 2019/ 336 stran. 

Žádné komentáře:

Okomentovat