Pod tíhou změn

Je tak nějak všeobecně známo, že události mají tendence chodit pohromadě. Asi aby jim nebylo smutno. Takže na mě nečekala jen jedna, ale rovnou tři změny. To sice nezní jako extra závratné číslo, ale kompletně mi převrátily život naruby. A mě to natolik zaskočilo, že jsem si musela udělat malé blogovací prázdniny. 

Zpětně si uvědomuji, že to vše bylo nevyhnutelné. Dlouhodobě jsem popírala spoustu malých náznaků a neustále se snažila spravovat situaci, což bylo asi tak platné jako snažit se řídit sešrotovaný vrak auta. Musela jsem konečně vystoupit a vydat se úplně novou cestou. Což byl pro takovou introvertní konzervu jako jsem já, poměrně šok. Ale popořadě.

Vzhledem k tomu, že jsem kvůli koronavirové situaci přišla o práci, prakticky celé jaro bylo ve znamení hledání náhrady. Já sice umím vyžít s málem, ale všeho všudy dva tisíce na měsíc na veškeré náklady jsou poměrně nedostačující. Nespočítala bych, kolik jsem za tu dobu poslala životopisů, zato naprosto přesně vím, kolik mi přišlo odpovědí a pozvánek na pohovor. Jedna jediná. 

Na ten inzerát jsem odpovídala prakticky ze srandy. Učit děti angličtinu? Ne, to rozhodně nemůže vyjít (ale moje hlava mi nikdy nedala přesný důvod proč by vlastně nemělo), ale zkusit to můžu. O pár dní později mi volala majitelka, aby mě pozvala na pohovor. Ok, proběhlo mi hlavou, tak se holt ztrapním ještě osobně. A skutečně jsem se moc nepředvedla. Jenže z nějakého záhadného důvodu jsem byla pozvána i na druhé kolo. Co už, víc to snad nezkazím.

Připadala jsem si jako bych se věčnost topila v moři ničeho a konečně mi někdo hodil záchranný kruh. Jaká je šance, že to vyjde? Že moje hlava nebude mít pravdu a já to zvládnu? Mám vůbec na to úspěšně projít pohovorem? Těch několik dní přípravy a následného čekání na výsledky byly peklo. Trýznila jsem se samými černými myšlenkami, až jsem byla reálně přesvědčená, že absolutně nemám šanci. Jenže ten záchranný kruh byl reálný, koncem června jsem měla jasno, že od září začínám učit v jazykovce. Tím však sranda rozhodně nekončila.

Zatímco jsem se vezla na vlně euforie z toho, že přeci jen neumřu hlady, bouchnul jiný problém. Bylo načase opustit pohodlí městského centra a po šesti letech se odstěhovat jinam. Dlouho jsem se bránila a nechtěla, ale někde v průběhu hledání nového bytu a prohlídek se mi ulevilo. Došlo mi, že pod tím zdánlivým pohodlím se roky akorát schovával a mohutněl stres. Vlastně po celých těch šest let, jen já to nechtěla vidět. A tak se zarputilé nechci! změnilo na těším se, protože bude líp. Konečně.

Malovala jsem si představu, jak střed města vyměním za okraj a budu to mít konečně zase blíže k přírodě. Skoro to i vyšlo, jenže mně až moc dlouho trvalo si říct jo, jdu do toho. Takže se hledalo dál. A já prakticky zůstala v centru. Mým novým domovem se měl stát byt odkud se pořád všude dostanu snadno pěšky a přitom budu mít mnohem více klidu. Už žádné koncerty na náměstí. Žádná hudba z barů v noci. A tak o 95% méně opilců pod okny. Jo, to by mohlo fungovat. 

Někdy ve stejnou dobu na mě spadla i třetí změna. Po několika letech jsem konečně (a prakticky neskutečnou náhodou) našla svoji oázu klidu a někoho, s kým ji sdílet. A díky tomu se znovu učím skutečně odpočívat, beze stresu z vlastně čehokoliv. Je strašně zvláštní jak něco tak moc přirozeného lze tak snadno zapomenout. Uvědomila jsem si, že všechny případy, kdy jsem si myslela, že odpočívám jsem jen hasila ty nejakutnější stresy a ne celek. Jako bych celé roky ležela pod ohromným balvanem, který se pohnul a já se konečně mohla nadechnout. Změnila jsem díky tomu běh svých dní, což je sice náročné, ale uspokojující. Přijde mi to divné (po takové době), ale jsem šťastná.

Všechny tyto tři změny mě prakticky provázejí od začátku léta, až prakticky do teď. Sice ještě nemám okolo bydlení vše vyřešené a na novou práci si stále zvykám, ale postupně si vše sedá. Vzhledem k tomu, jak jsem razantně změnila prostředí jsem si uvědomila ještě několik věcí, které jsem schovala tak hluboko, že jsem si jich přestala všímat. Přestože jsem si vždycky moc chtěla vyzkoušet spolubydlení, trvalo mi šest let si uvědomit, že to vlastně není nic pro mě. Reálně není moc lidí, se kterými jsem schopná (a vlastně už i ochotná) sdílet domácnost, aniž by mě to neničilo. Moje sestra (a současná spolubydlící) je naštěstí jedním z nich.

Se novou prací jsem zjistila, že moje sebevědomí je stále hodně nízko. Veškerá školení a zkoušky, kterými jsem prošla provázela šílená úzkost a pocit, že tam vlastně vůbec nepatřím. A co teprve to peklo, kterým byly moje první hodiny! Chodila jsem domů naprosto vybitá, usínala jsem vsedě a neměla jsem tušení, jak to zvládnu. Jen abych další den zase nasadila úsměv a snažila se vydat ze sebe to nejlepší. Pokaždé to sice bylo o něco snažší, ale stále jsou dny, kdy sotva zvládnu odřídit cestu domů.

Ovšem mým největším objevem a zároveň i nejvíc AHA momentem letoška je, jak moc udělá změna prostředí. Tušila jsem, že by mi prospěla, ale i tak mě překvapilo, jak strašně moc se mi ulevilo. A že jsem díky tomu objevila další vrstvy své úzkosti a nejistoty, se kterými se musím poprat nebo že jsem vlastně o mnoho víc křehčí, než jsem si myslela. Ale o tom si povíme zase někdy jindy.

Zatím se mějte krásně a děkuji, že mi zachováváte přízeň, znamená to pro mě neskutečně moc.

K.