Můj neviditelný nepřítel

Je spousta témat, na která se mluví snadno a také je spousta témat, na které se tak snadno nemluví, ale přitom jsou neméně důležitá. Občas se sice dostanou do módy a v tu chvíli k nim má co říct každý, než na ně svět opět zapomene. Ta témata ale nepřestávají být aktuální a dějí se i když zrovna nekoukáte. A jedním takovým je i deprese. 

Problém deprese (jakožto i dalších psychických onemocnění) je jednoduše ten, že nemusí být vidět. A nemusí být vidět poměrně dlouho. Deprese se nutně nerovná myšlenkám na smrt a neschopnosti fungovat na denní bázi. Ovšem ani lehkou depresi (která vám zdánlivě nenarušuje každodenní život) není radno podceňovat. Protože ona vám život narušuje, jen si to možná jen neuvědomujete. 

Moje psychika balancuje na hraně deprese už roky. Jsou období, kdy jsou váhy nakloněny dlouho příznivým směrem a pak jsou i ta období, která jsou horší. Vždy se mi ale dařilo udržet nějaký balanc a zůstat na hraně. To se ale během posledních dvou let začalo měnit. Ani jsem to nepostřehla a najednou jsem z té hrany sklouzla a začala se postupně víc a víc bořit do depresivního bahna ve své hlavě. A dlouho jsem si to prostě nechtěla přiznat.

Jenže tohle sklouznutí se začalo postupně projevovat. Začala jsem si připadat ztracená a k ničemu. Ať jsem se pustila do čehokoliv, brzy jsem získala pocit, že to za moc nestojí. A já vlastně taky ne, když už jsme u toho. Neustále jsem se cítila jako bych byla jen nějaký podvodník, někdo, komu se něco podaří jen díky velké dávce štěstí a vlastně ve finále vůbec neví co dělá (impostor syndrome jak vyšitý). Ať už se to týče mého studia nebo i blogování. 

Bylo to jako se zavřít do maličké komůrky, kde není světlo ani dveře a ve které je navíc mlha skrze kterou není vidět. Všechny moje myšlenky se musely pracně prodrat tou mlhou, aby měly alespoň trochu šanci se dostat na světlo reálného světa. Tedy pokud jsem je nezavrhla jako nedostatečné a nehodné pozornosti. A i pokud se dostaly ven, tak jsem jim prakticky nikdy nevěřila, jelikož moje sebevědomí si už dávno vykopalo hrob a jen se konstantně prohrabává hlouběji. 

Dostala jsem se už do bodu, kdy byly dny ve které jsem nebyla schopná vylézt z postele. Kdy jsem dokázala spát přes 12 hodin a i tak bych nejraději spala dál. Pokusila se zaspat všechno zlý a mizerný a probudit se, až zase budu v pohodě. V práci mě začala čím dál pravidelněji dusit úzkost a i když jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si pomoct, nevěděla jsem jak. Nejvtipnější je, že mi je mizerně už tak dlouho, že jsem zapomněla jaké to je být přirozeně kreativní a produktivní a nenutit se úplně do všeho, včetně těch nejbanálnějších činností. Jaké to je probouzet se odpočatá. Nebo jaké to je cítit a vážně prožít radost nebo jakoukoliv jinou emoci. Já prostě nevím. 

Všechna ta nevím, nemůžu, nechci... mě nakonec dostalo k psychiatrovi. Strašně jsem se bála toho, že mě tam vyslechne a pošle domů, že mi nic není a já jsem jen hypochondr a simulant. To se ale naštěstí (a překvapivě) nestalo. A mě se strašlivě ulevilo, protože moji démoni došli uznání, dostali reálný tvar, jméno a já získala konečně řešení formou léčby.

Teď jsem ve fázi, kdy se vše začíná pomalu lepšit a mě strašně baví pozorovat na sobě všechny ty malé změny k lepšímu. Třeba sny. Strašně dlouho se mi žádný nezdál a za poslední týden se mi snad každou noc zdála nějaká šílenost. Nebo ty emoce, předat ve sdělení radost z něčeho se mi daří asi tak stokrát snáze než před měsícem a to ještě zdaleka nejsem ve formě. Pořád jsou sice dny, kdy nejsem schopná vylézt z postele a chci jen spát nebo večery, kdy jsem tak moc ztracená, že si nedokážu nějaké dál představit. Ale už se mi s tím daří lépe pracovat a nehroutit se jako dříve. A díky tomu je i mnohem snazší žít.

Dlouho jsem váhala, jestli sem něco takového vůbec psát, jestli to sem patří. A jo, patří. Vždycky jsem chtěla, aby za Kaleidoskopem byla poznat reálná osoba, ne jen cizí stroj na psaní, ale já víc jak rok ten stroj byla. A to je špatně. Na začátku roku jsem si slíbila, že tenhle rok věnuji sama sobě a konečně začínám mít pocit, že se mi to daří. Že vážně bude konečně líp.

Pokud jste se mnou ještě jako čtenáři neztratili trpělivost, máte můj neskonalý dík. Díky vašim občasným komentářům nebo zprávám jsem se na Kaleidoskop ještě nevykašlala a mám chuť pokračovat. A doufám, že vás bude bavit se mnou pokračovat také.

Děkuju 💙

K.