Kdo se Zřídly zachází, ten s nimi i schází

Být superhrdinou vlastně není tak super, jak se může zdát. Kromě toho, že s velkou silou přichází velká zodpovědnost (Peter Parker by vám o tom mohl dlouze vyprávět), superhrdinství má i své stinné stránky. A občas také zabíjí. Minimálně v Brně. 

Jméno Kristýna Sněgoňová jsem zaregistrovala už ve spojitosti s její prvotinou Krev pro rusalku, kterou si u čtenářů získala spoustou nadšených ohlasů. Autorka se údajně vynořila odnikud, jen aby začala s přehledem vyhrávat různé soutěže a podle reakcí internetu očividně i dobývat knihomolská srdce. Jenže věřte něčemu o čem se sami nepřesvědčíte... Takže, když vycházel její druhý román Zřídla, bylo jasné, že tentokrát u toho nemohu chybět.

Zřídla nás vezmou do současného Brna, které ale pod povrchem skrývá několik tajemství. Tajemství, která mohou vybuchnout, když na ně nikdo nebude dohlížet. A od toho jsou tu Strážci. Lidé, kteří se někdy setkali se smrtí a jejich svět už nikdy nebyl stejný. Jenže jak všichni víme (nejen) díky filmu Blade Runner, jasnější svíce hoří poloviční dobu. Zřídla jsou temnou urban fantasy, ve které moc není ani tak darem, jako spíše prokletím. Ano, jako Strážce získáte přístup k úžasné síle, která z vás udělá superhrdinu, ale jelikož realita není pohádková, něco vás to stojí. A čím více síly ze zřídel si vezmete, tím více si zřídla vezmou zpět.

Autorka tak představuje nejen koncept magických zásobníků pod povrchem Brna, ale také tajné společenstvo, které se zapřísáhlo je udržet pod kontrolou a jejich sílu využívat k veřejnému dobru. Na bezproblémový chod Strážců dohlíží nejvýše postavení členové, tzv. Kruh a nenapravitelní hříšníci dostanou svoji schůzku s Popravčím. Nebo tak se to alespoň říká adeptům. Popravčí sice je skutečnou osobou a čtenář se dokonce dozví jeho identitu, jeho role bohužel zůstane víceméně teoretická, jakožto takřka mýtického strašidla pro mládež. Objeví se tak pouze v několika rozhovorech (bububu!) a v jedné scéně, kdy je nad výkonem trestu jen mávnuto rukou, jako by něco takového bylo mezi Strážci běžné.

Román se odehrává z pohledu tří postav. Lukáš Richter je tak trochu kretén a samozvaný Strážce v důchodu, odmítá zřídla těžit a poslední rok se stranil zbývajících Strážců. Jenže se zřídly se děje něco divného a tak se neochotně vrací na scénu. A hned vyfasuje nového studenta. Barbara Lewicka je jen obyčejnou studentkou enviromentalistiky a stále by jí byla, kdyby nenasedla do auta k tomu policistovi. Chlapovi, který je oba záměrně naboural a jí se tím otočil život o 180°. Poslední linka patří Ludmile a událostem z historie, postupně odhaluje, že přes den někteří Strážci sice byli vzorní občané, v noci ale žili trochu jiný život. A tím taky začaly všechny jejich současné problémy.

Jelikož se děj soustředí především na vyšetřování problému okolo zřídel, hlavní vypravěčské party patří hlavně Richterovi a Barbaře, kteří se střídají po kapitolách. Oba dva jsou skvěle vykreslení a tak rozdílní, jak jen mohou být: on odpadlý Strážce, který bez skrupulí využije ostatní k vlastnímu prospěchu a který se rozhodl přestat utíkat před svými chybami, ona naivní adeptka, která se v aktuální situaci sotva orientuje a s ostatními se veze na vzniklé vlně problémů. Celek doplňuje Lídin part, který kromě minulých událostí přibližuje i vztahy mezi jednotlivými Strážci. A jak Lukášovo vyšetřování pokračuje, skládají se jednotlivé střípky nadcházející katastrofy.

Knize jako takové lze vytknout jen máloco, autorka má koncept dobře promyšlený a zbytečně ho nekomplikuje. Ale na něco přeci jen lze poukázat. Svět Zřídel je sice v knize omezen pouze na události v Brně, v několika konverzacích jsou ale náznaky jejich existence i v jiných městech. Ačkoliv jejich existence mimo Brno není pro děj důležitá, těch pár střípků působí ve výsledku rušivě a zasloužily by si rozvést do širšího kontextu. Více pozornosti mohl dostat i již zmíněný Popravčí, ze kterého si ostatně ani ti adepti moc nedělali.

Zápletka je sice originální, ale předvídatelná. Poměrně brzy je jasné, na koho ukázat obviňujícím prstem, autorka ale moc dobře ví, jak si získat čtenářovu pozornost a udržet si ji až do konce. Nechybí tak samozřejmě koření formou dobře mířených hlášek a popkulturních referencí, ale i kniha samotná je vážně čtivá. Příběh je vlastně takovou sněhovou koulí, která se kutálí nejprve pomalu, pak s nabalováním informací pomaličku zrychluje, aby na konci zavalila čtenáře tíhou prozření, že Strážcem byste vážně být nechtěli. To ale Zřídlům ani za mák neubírá na zábavnosti. 

Jelikož autorčina prvotina stále okupuje můj seznam knih k přečtení, byla jsem vážně překvapena tím, jak moc mě Zřídla bavila. Kniha sice má několik míst, nad kterými se chvíli pozastavíte, ale nijak výrazně váš úsudek neovlivní. Na konec stejně dojdete až moc rychle a budete chtít víc. Takže možná i přinesete nakladatelství nějakou obětinu, aby další kniha Kristýny Sněgoňové vyšla brzy.... Ale já vám to neporadila!

Knihu k recenzi mi poskytlo nakladatelství Epocha. Děkuji!

Zřídla/ napsala Kristýna Sněgoňová/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Epocha v roce 2019/ 400 stran.