4x horor z Netflixu - říjen

Už je to nějaký pátek, co jsme se podívali do vod filmového hororu a filmu vůbec. A jelikož je podzim z povahy dost pochmurný, navážeme tam, kde jsme skončili. U hororu. Ovšem tentokrát se podíváme na úplně novou kategorii - horory od Netflixu.

S příchodem podzimní karantény jsme si na sebe s Netflixem začali poměrně rychle zvykat. Jelikož jeho nabídka je už poměrně široká, nehrozilo, že bych si tam kdy nevybrala. Já se ale zaměřila čistě na Netflix originals, filmy, na kterých se Netflix nějakým způsobem podílel. Co když najdu nějaký klenot? 

Vznik The Babysitter (2017) mě úplně minul a prvně jsme na sebe narazili na Instagramu. Tak vražedná chůva, jo? To zní jako dobré téma pro podzimní večer. A pokud je tohle málo, Samara Weaving v roli Bee je dostatečným důvodem proč The Babysitter zapnout. Cole (Judah Lewis) je dvanáctiletý kluk, který má stále chůvu. Jelikož ona je kočka a on do ní zamilovaný, tak si nestěžuje. Dokud jednoho večera nezjistí, že Bee a její přátele jsou členy satanského kultu, který mu půjde po krvi. S injekční stříkačkou. Cole má ale strach z jehel a ani trochu se mu nechce umřít. Tím začíná komediálně krvavá honička o vysněný život. Doslova.

Pokud od The Babysitter nebudete mít přehnaná očekávání, tak se vlastně celkem pobavíte. Film stojí na obměně poměrně standardní vyvražďovací zápletky, hláškách doprovázejících komické scény a chybějící logice. Nějak si nedokážu představit, že by se v obytné čtvrti kde se střílí a řve o pomoc nepohnula v okně jediná záclonka, ovšem tady to tak je. Nevadí. Záporáci postupně umírají (což taky mají) a z Colea se stává badass hodný polibku dámy svých snů (a jeho nejlepší kamarádky Melanie v jednom). Nejlepším prvkem filmu je rozhodně Samara Weaving, tuhle chůvu byste brali všemi deseti (i s tím satanistickým škraloupem). Na jednu stranu vřelá, znalá popkultury a vážně kočka, na druhou mrknutím okna téměř psychopatická vražedkyně. A až do konce zábavná. The Babysitter pro mě byl vlastně celkem příjemným překvapením a odlehčeným, nenáročným horůrkem na večer, na který se ráda někdy podívám znovu. Už jen kvůli chůvě samotné.

Jak už to tak bývá, jakmile má něco úspěch, můžete čekat druhý díl. The Babysitter: Killer Queen (2020) se odehrává dva roky po prvním filmu. Cole se snaží přežít střední a nemůže se zbavit vzpomínek na noc, kdy se ho snažila zabít jeho chůva. Jenže kromě Melanie si všichni myslí, že je blázen. Jeho rodiče ho dokonce chtějí poslat na pychiatrickou střední. Nechat se zavřít do cvokhausu nebo jet s Melanie k jezeru, kde ji možná okouzlí? Cole neváhá dlouho a musí se tak poprat s vysoce nekomfortní situací - párty. Možná by to i zvládl, kdyby se historie nezačala opakovat. Cole má být opět součástí rituálu a Beeini přátelé by rádi, kdyby tentokrát klapl. Boj o život může znovu začít.

Víte, jak se to říká - opakovaný vtip není vtipem. A pro druhou Babysitter to platí také. Dvojka prakticky recykluje jedničku - stejné schéma (v novém prostředí), stejné hlášky a noví záporáci. Jsou tam prakticky dva rozdíly, Cole se dostane dál než za první pusu (ovšem s novým objevem) a nečekaně přeslazený happy end. Jasně, víte kdo přežije atd., ale konec postrádá epičnost prvního dílu a namísto toho je přehnaně... idylický. Příběh druhé Babysitter navíc postrádá i další prvek, přítomnost chůvy. Ano, Samara Weaving se ve filmu na chvíli objeví, ale v průběhu děje ji vystřídala jiná blond vražedkyně a ta zdaleka nemá takové koule. Ani charisma. Zkrátka, Killer Queen je sice koukatelný snímek, ale na post guilty pleasure, jako jednička, dosáhnout nedokáže. 

Začíná to být poměrně klišé, ale já a Stephen King si moc nerozumíme. Minimálně v knižní rovině.  Na druhou stranu mě ale baví tvorba jeho syna Joe Hilla. Takže jejich kooperace by mohla fungovat, ne? Ne? Každopádně když jsem na Netflixu narazila na In the Tall Grass (2019), nejdřív jsem ani nevěděla, podle čeho to je. Znělo to prostě jako něco, co mě zabaví na hodinu a půl. Popravdě jsem poměrně ráda, že jsem neměla nějaká očekávání. Něco podobně nudného jsem už dlouho neviděla.

Setting vůbec nevypadal zle. Zdánlivě nekonečné pole trávy, kde se snadno ztratíte a jen těžko budete hledat cestu ven. A do toho hlas ztraceného dítěte volajícího o pomoc... Jímá mě klaustrofobie, jen si to představím. Těhotná Beccy (Laysla de Oliveira) a její bratr Cal (Avery Whitted) se přesně do takové situace dostanou. Chtějí pomoc malému Tobinovi (Will Buie Jr.) najít jeho rodiče a dostat se ven, jen aby se sami ztratili, umírali a znovu se probouzeli v jakési smyčce. A pozor! Na vině je samozřejmě nějaké prastaré zlo. To by u Kinga rozhodně nikdo nečekal. 

No, nezačalo to úplně špatně. Jenže to je tak vše. Jakmile Beccy a Cal vstoupili do pole, tráva se  (nečekaně) rozhodla je separovat. Co kdyby se taky všichni chtěli dostat ven, že. Takže bloudí travnatým bludištěm, naprosto náhodně se setkávání a budují si takové malé rodinné drama. Což se přiostří příchodem Travise (Harrison Gilbertson), otce dítěte Beccy. Jenže výsledek postrádá naprosto vše. Atmosféru, emoce a vlastně cokoliv, co by vás nějak více zaujalo. Situaci nezachrání ani nástup zla. Trávoví domorodci jaksi nemají pořádné koule a Patrick Wilson jako šílený Ross také není dvakrát přesvědčivý. Nějak mě neohromily ani záběry na šlapání bahnem a halucinogenní stavy Beccy. Pochopíte, co mají naznačit (teda doufám, že to chápu), ale nic s vámi neudělají. Nejvíce mě bavila Laysla de Oliveira, která mě zaujala už v jiné Hillovce Lock&Key, ale to můj výsledný dojem z In the Tall Grass nezachrání. My si s panem Kingem asi opravdu nebudeme souzení.

Polský horor je pro mě obecně neprobádaná oblast. Knižní i ten filmový. Netflix možná není excelentní seznamka, ale co kdyby...  A z W lesie dziś nie zaśnie nikt (Dnes v noci v lese nikdo nespí, 2020) se mohl vyklubat slušný slasher. Mohl. 

Děj je o partě teenagerů závislých na technologiích, kteří jsou posláni na offline tábor. Ruku na srdce, týdenní detox v přírodě zní lákavě, že? Ovšem to by v tom nesměl být háček v podobě dvou obřích a krvelačných monster. Omladina si zprvu celkem užívá: pečou si buřty, navazují přátelství nebo objevují kouzlo sexu. Hotová idylka. Dokud nezačnou umírat. 

Pokud jste někdy viděli prakticky jakýkoliv camp slasher, W lesie dziś nie zaśnie nikt vás nijak nepřekvapí. Film jede podle standardní šablony bez výrazných odboček a vlastně bez ničeho navíc. Pokud ho tedy budete mít puštěný pouze na pozadí, o moc nepřijdete. Monstra se zdají být brutálnější variantou Michaela Myerse chodící a vraždící až nepřirozeně potichu. Takže není problém prorazit někomu hlavu tyčí, aby si to člověk sedící vedle vůbec nevšiml. O klišé ve stylu "Nelezte tam, zabijí vás!" (když to viditelně nemají šanci  přežít) už vůbec nemluvím. Jasně, že umřou. Jelikož jsme v Polsku a jedna z postav je homosexuál, hádejte, kdo by mohl být lidský záporák? Bingo. A tak dále. Dojem nezachrání ani nevýrazné herecké obsazení, které toho vlastně ani moc nepředvede. Julia Wieniawa-Narkiewicz jako Zosia Woska mě i spíše štvala. Možná jsem jen moc přísná a snímku křivdím, ale já čekala něco trochu víc polského než jen jména postav. Popravdě jsem byla celou dobu přesvědčená, že jde o klasicky americký snímek pouze s polskými jmény. Ovšem abych nebyla jen ukňouraný škarohlíd, musím pochválit masky monster. Jenže dvě masky jsou na celý film zatraceně málo. 

Upřímně, neměla jsem moc vysoká očekávání, moderní hororová tvorba mě jen málokdy výrazněji ohromí. Výsledek je tak pro mě poměrně příjemným překvapením. Jedno jo (The Babysitter), jedno nic moc (The Babysitter 2) a dvě ne, děkuji. A nová zábava (nejen) do karantény, Netflix má ještě spoustu filmů, kterým se chci podívat na zoubek. 

Co vy a Netflix, rozumíte si?