Přečteno v karanténě #2

Jarní karanténa mě zastihla naprosto nepřipravenou, i co se týče knih. Na podzim už jsem byla připravená a podruhé jsem se nachytat nenechala. A tak si dnes povíme o třech super tipech ke čtení.


Zeměplošskou Maskerade (česky Maškaráda) jsem si hodně dlouho šetřila. Její divadelní adaptace patří k mým vůbec nejoblíbenějším představením a Fantóm opery, její inspirace, k mým nejmilejším knihám. A jelikož mám doma anglické vydání, dlouho jsem knihu odkládala, že jí nebudu rozumět. Vždyť je to Pratchett, přeci! Škoda zbytečných obav, ta kniha je naprosto skvělá! 

Znáte zeměplošské čarodějky, jakmile si něco usmyslí, každý by jim měl jít z cesty. Jinak ho Bábi naučí správnému chování. Tentokrát se Bábi a Stařenka vydají do Ankh Morporku, uchránit jejich novou potenciální společnici a čarodějku od svodů a neřestí velkoměsta. Jenže dotyčná Anežka Nulíčková tam utekla právě proto, že přesně tomu se chtěla vyhnout. Chce být zpěvačkou. Má naprosto fantastický hlas, ale ještě fantastičtější tělesné proporce. Stane se tak pouhou sboristkou v opeře a svůj hlas bude propůjčovat krásné, ale naprosto neschopné Kristýně. Opera je však samostatný svět a o té Ankh Morporské to platí dvojnásob. Řádí tu tajemný Duch: zdarma okupuje celou jednu lóži, předkládá řediteli podivné požadavky a naprosto neuctivě vraždí zaměstnance opery. Nebo ne? Je na Anežce a čarodějkách, aby zjistili pravdu a v ideálním případě k sobě našli cestu. A hlavně trefily nazpět do hor Beraní hlavy. 

Pokud jen lehce znáte Pratchettovu tvorbu, tak je vám jasné, jakým směrem se bude příběh Maskerade ubírat. Jde o poměrně šílenou jízdu se starými známými i novými postavami, doplněnou autorovým suchým humorem a paradoxně reálnějším vyzněním oproti originálnímu příběhu. Ano, autor si dělá srandu z opery a jejího fungování, ale pod spoustou vtipů a jiných událostí najdete i semínko pravdy z reality. Čarodějky opět válí, Bábi i Stařenka jsou ve formě jako snad nikdy a ubohého kocoura Silvera je mi líto ještě teď. 

Zamrzely mě ale dvě věci. Jediný zádrhel, který pro mě nakonec měla angličtina připravený, byla jména. Pokaždé i chvilku trvalo identifikovat tu a tu postavu a spojit si ji se známou českou verzí. A to je druhý kámen úrazu. Maskerade mě sice ohromně bavila, ale bez překladu Jana Kantůrka bylo té zábavy jen polovina. Neuvěřitelně mi chyběla jeho kreativita a vtipné poznámky pod čarou, které naprosto skvěle doplňují Pratchettův styl. Takže ano, další ze zemělošských knih jsem si sice užila, ale příště už zas jedině v češtině ve společnosti pana Kantůrka.

Bylo jen otázkou času, kdy po Maskerade sáhnu i po originálu. Mezitím na Instagramu vznikl pod vedením Zaníceného knihkupce Oldy Suchého klub Klasikomilové a Fantom opery byl jednou z knih v prvním kole čtení. Byla to ideální příležitost. Už dlouho jsem se chystala se vrátit ke krásné literatuře a taky jsem vážně soutěživá. Olda totiž začal za přečtení udělovat odznáčky. A tomu jsem prostě nemohla odolat. 

Děj Fantóma zná rámcově snad každý. Podle knihy vzniklo několik filmů (romantičtějších i čistě hororových) a slavný muzikál Andrew Lloyd Webera. Titulní stejnojmenná píseň existuje v tolika variantách a coverech, že jí musí znát snad každý. Tragický příběh lásky Erika, fantóma opery, ke krásné zpěvačce Chistině Daaé je stejně poutavý jako neskutečně smutný a snadno vás chytne za srdce. Christina totiž opětuje lásku mladého vikomta Raoula de Chagnyho, což Erik není schopen přijmout a krutě se snaží zabránit jejich štěstí. Ale i jeho zlé srdce se nakonec zlomí a on na konci svého života udělá správnou věc. Nechá Christinu žít její štěstí.

Popravdě jsem byla zvědavá, jak moc mě bude Fantóm bavit na několikáté čtení. Román mne vtáhl už po několika stranách a nepustil ze svých spárů až do konce. Leroux naprosto fantasticky vystřihl atmosféru, ať už se bavíme o operní noblese, temnotě jejího podzemí nebo Erikovo mučírně, autor vždy boduje. Trochu horší je to s postavami, Raoul mi se svými čistými úmysly, ale neskutečnou dotěrností lezl první polovinu knihy na nervy a docela jsem mu ta odmítnutí přála. Na druhou stranu mi bylo líto Erika. Ano, byl krutý a nemilosrdně vraždil (nejen v opeře), ale takovou stvůru z něj udělal život. A přestože i Christine si chtěl podmanit násilím, ve finále je politováníhodnou tragickou postavou se stejně osamělým koncem, jaký byl jeho život. 

Fantóm opery však není jen milostným příběhem. Najdete zde prvky z dobrodružné literatury, hororu a poměrně hodně komických scén. Noví majitelé opery se totiž nechtějí nechat vysávat fantómovými absurdními požadavky a tak pořádají hon. Jenže ve všech ohledech prohrávají. Nejednou jsem se u knihy zasmála nahlas a pak se neúspěšně snažila vysvětlit proč. To si prostě musíte přečíst a pak uvidíte sami. Pro mě kniha opakovaným čtením neztratila ani trochu ze svého kouzla a vážně mě mrzí, že už si nepamatuji, co přesně mě na ní zaujalo dříve. 

Bloggerské knihy jdou z naprosté většiny mimo mě. Málokdy jde o téma, které by mě zajímalo. V případě Terezy Salte jsem však udělala výjimku. Vlastně dvě, ale o tom zase jindy. Narazila jsem na ni někdy v době, kdy se mi samotné podařilo navštívit Norsko a byla jsem strašně zvědavá, jak se tam Čechům žije. Terezu od té doby sleduji na Instagramu (@terezainoslo, kdybyste náhodou někdo netušil) a poslouchám její podcasty, ale na její prvotinu Šlehačková oblaka musel uzrát čas.

Myslím, že tuhle knihu nemusím výrazněji představovat. Jednak byla v době svého vydání prakticky všude a spoustu věcí jsem znala právě z Terezina podcastu V oblacích. Tereza prostě vypráví o všem, co ji dostalo tam, kde je dnes a co z ní udělalo člověka, kterým je. Jak jako malá trávila hodiny v gymnastické tělocvičně, jak si vždy něco umane a zrealizuje to nebo jak potkala svého norského prince a odstěhovala se za ním na sever. Celá kniha má trochu pohádkový nádech, jako by nešlo o autorky život, ale jen o její sny které dokázala tak živě popsat. Jenže jako u každého snu, i zde jsou bolestivé návraty do reality. Zranění kotníku v nejhorší možnou chvíli, ztráta matky nebo neúspěšná snaha najít v Norsku práci jsou jen některé z jejích životních pádů, které ji sice dočasně srazí, ale nezlomí. 

Pokud bych měla něco na knize vyzvednout tak její celkový pozitivní nádech. Jako by veškerá ta energie, o které autorka mluví, prosakovala z každého slova a řvala na vás, že můžete. Naprosto cokoliv, co chcete. Tím se pro mě Šlehačková oblaka staly příjemným překvapením, naprosto nečekaně mě převálcovaly náloží pozitivní energie a motivace plnit si své sny, covidu navzdory. Na druhou stranu mě poměrně rychle začala iritovat přeslazenost knihy, vše totiž nebylo jen pohádkově snové, ale také postříkané značnou vrstvou šlehačky a navrch posypané cukrem. Já mám sladké vážně ráda, ale tohle na mě bylo trochu moc. I přesto knihu hodnotím jako příjemně oddechové čtení na jedno odpoledne, která vám připomene to důležité. Sny nemusíte jen snít, můžete je i žít. 

Jak jste na tom se čtením během lockdownu vy? Čtete více nebo méně? Navštívila vás čtecí krize? A četli jste nějakou z dnešních knih? 

2 komentáře:

  1. Já jsem letos nastoupila do prváku na vysokou a důsledkem toho stresu se často na čtení vůbec nedokážu soustředit. Třeba za celý listopad mám za sebou jen jednu celou knihu! Doufám, že přes svátky se to zlepší.
    Žádné ze zmíněných knih jsem nečetla, ale ta Šlehačková oblaka zní fajn!
    Knihokopka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně to chápu, taky jsem první rok na vysoké skoro nečetla. Zkoušela jsem si nastavit pevné hodiny na oddechové čtení, ale to mě stresovalo snad ještě více :D. Ale ono se to časem srovná, uvidíš :).
      A Šlehačková oblaka jsou moc fajn, úplně za nimi vidíš tu reálnou osobu, což oceňuji :)

      Vymazat