Září
Na konci každého měsíce mám pocit, že se za těch zhruba 30 dní vlastně nic moc nestalo. A nakonec pokaždé toho vyhrabu poměrně dost, až mě to samotnou překvapí. Jenže tentokrát ať hrabu, jak hrabu, září zatím chytá Černého Petra ze nejméně záživný měsíc.
Začátek je pro mne pokaždé stejný, Žatecká Dočesná. Po letech se z toho spíše než zábava na slavnostech piva stala rodinná tradice, kdy se tak nějak sejdeme, když už ne jindy. Ale ani na zábavu se nezapomíná. I pokud jste tam jako řidič. Některé atrakce jsou dost zábavné i ve chvíli, kdy už neplandáte mezi sedačkou a zajištěním (ve většině případů). A jednou do roka se přežrat praženými mandlemi v cukru je už taky tradicí. Navíc je zajímavé sledovat, jak se mění trh v oblasti stánkového prodeje jídla. Letošní novinkou pro mě byly rybí chipsy (a ne, nezkoušela jsem je).
Vzhledem k tomu, že se blížil čas zápisů, začalo se mi blížit rozhodnutí, co vlastně chci a půjdu dál studovat. A já do poslední chvíle netušila. Ve finále za mě rozhodla náhoda a moje téměř pověstná smůla. Takže se po cestě na pražský zápis pokazilo co mohlo a pak jsem se ještě ztratila. Zápis jsem nestihla a raději než se ztratit znovu, jsem raději zapadla do EMA espresso bar. Dobrá káva je totiž pokaždé pozoruhodně uklidňující.
Zápis v Praze jsem projela, takže mi zůstala má drahá Plzeň. První dva školní týdny byly poměrně chudé, jako pokaždé odpadlo, co šlo (ne, že by to nebylo vítané). Hned první přednášku nám bylo sděleno, že víc nás už nebude a my 3 přítomné jsme jedinými studentkami ročníku. Takhle komorní účast sice překvapila i mě, ale mohla by nám být výhodou. Každopádně mě těch prvních pár hodin neuvěřitelně nabilo nadšením a teprve v tu chvíli jsem si úplně uvědomila, jak moc mi akademické prostředí chybělo a jak moc mi chyběla moje alma mater. Teď jen doufám, že mi nadšení vydrží dost dlouho, aby se ze mě stala megera oficiálně.
Začátek školy a nucený řád nás všechny trochu omezil a tak pomalu nebylo kdy co podnikat. S potěšením jsem zjistila, že jsem BANG!em nakazila už poměrně dost lidí a tak se naše hry začaly stávat mnohem zajímavějšími a obtížnějšími. Zjistila jsem také, jaké to zhruba je stát před oltářem, naštěstí jen jako svědek (ne, nerozmlouvala jsem to nevěstě, vzali se). Protože jsem si v létě neužila dost táboráků, ten nedostatek musel být napraven. A co na tom, že už dávno byla hluboká noc, ať žije spontaneita!
Už jsem tu zmínila, že náš Bastíček, drobeček, už takový drobeček není a oslavil první rok existence a zároveň první rok s námi. Dostal hračky, dostal buřty a byl naprosto spokojený. Minimálně do chvíle než došlo na koupání a odblešování jeho i Agáty. Co by totiž Bastien v noci spal, když může honit ježky, že jo, a nemá pak chytit blechy. Které okamžitě přenesl i na Agátu. Chudinka schytala koupačku jako první a v tu chvíli jsem na čas přestala být oblíbenou paničkou. Ani Bastík se na čistou vodu a šampon dvakrát netvářil, ale neunikl, naše blecho-vyhlazovací komando bylo důkladné. A aspoň jedno odpoledne byl trochu klid (do chvíle, než jsem vzala obě vodítka).
Ani čtení jsem tentokrát moc nedala. Někdy na začátku září jsem vytáhla Lovce kostí a nějak si je pořád šetřím, že jsem je ještě nedočetla (moc už ovšem nechybí). Za to jsem konečně dočetla Tafofila, kterého jsem opravdu na dlouho odložila a Thanos nezbytný, který ač má vážně zajímavé téma, mě skoro vůbec nebavil. Zato Zámek a klíč to je něco úplně jiného, perfektní série, která mě bavila od začátku až do konce. Kupodivu jsem se držela i s nakupováním knih a tentokrát jsem si koupila jen jednu a to Duchové mrtvých. Neskutečně se na tu adaptaci těším! Jenže protože jedna kniha je málo, přibyli také dva díly Stopařova průvodce galaxií a Harry Potter a prokleté dítě, které jsem dostala a za které jsem vážně vděčná. Moje knihovna nebude nikdy dost plná.
Aby nebylo málo jen dění, mám málo i fotek. Pro jednou si tedy odpustím fotospam a vynahradím si ho příští měsíc.
Vzhledem k tomu, že se blížil čas zápisů, začalo se mi blížit rozhodnutí, co vlastně chci a půjdu dál studovat. A já do poslední chvíle netušila. Ve finále za mě rozhodla náhoda a moje téměř pověstná smůla. Takže se po cestě na pražský zápis pokazilo co mohlo a pak jsem se ještě ztratila. Zápis jsem nestihla a raději než se ztratit znovu, jsem raději zapadla do EMA espresso bar. Dobrá káva je totiž pokaždé pozoruhodně uklidňující.
Zápis v Praze jsem projela, takže mi zůstala má drahá Plzeň. První dva školní týdny byly poměrně chudé, jako pokaždé odpadlo, co šlo (ne, že by to nebylo vítané). Hned první přednášku nám bylo sděleno, že víc nás už nebude a my 3 přítomné jsme jedinými studentkami ročníku. Takhle komorní účast sice překvapila i mě, ale mohla by nám být výhodou. Každopádně mě těch prvních pár hodin neuvěřitelně nabilo nadšením a teprve v tu chvíli jsem si úplně uvědomila, jak moc mi akademické prostředí chybělo a jak moc mi chyběla moje alma mater. Teď jen doufám, že mi nadšení vydrží dost dlouho, aby se ze mě stala megera oficiálně.
Začátek školy a nucený řád nás všechny trochu omezil a tak pomalu nebylo kdy co podnikat. S potěšením jsem zjistila, že jsem BANG!em nakazila už poměrně dost lidí a tak se naše hry začaly stávat mnohem zajímavějšími a obtížnějšími. Zjistila jsem také, jaké to zhruba je stát před oltářem, naštěstí jen jako svědek (ne, nerozmlouvala jsem to nevěstě, vzali se). Protože jsem si v létě neužila dost táboráků, ten nedostatek musel být napraven. A co na tom, že už dávno byla hluboká noc, ať žije spontaneita!
Už jsem tu zmínila, že náš Bastíček, drobeček, už takový drobeček není a oslavil první rok existence a zároveň první rok s námi. Dostal hračky, dostal buřty a byl naprosto spokojený. Minimálně do chvíle než došlo na koupání a odblešování jeho i Agáty. Co by totiž Bastien v noci spal, když může honit ježky, že jo, a nemá pak chytit blechy. Které okamžitě přenesl i na Agátu. Chudinka schytala koupačku jako první a v tu chvíli jsem na čas přestala být oblíbenou paničkou. Ani Bastík se na čistou vodu a šampon dvakrát netvářil, ale neunikl, naše blecho-vyhlazovací komando bylo důkladné. A aspoň jedno odpoledne byl trochu klid (do chvíle, než jsem vzala obě vodítka).
Ani čtení jsem tentokrát moc nedala. Někdy na začátku září jsem vytáhla Lovce kostí a nějak si je pořád šetřím, že jsem je ještě nedočetla (moc už ovšem nechybí). Za to jsem konečně dočetla Tafofila, kterého jsem opravdu na dlouho odložila a Thanos nezbytný, který ač má vážně zajímavé téma, mě skoro vůbec nebavil. Zato Zámek a klíč to je něco úplně jiného, perfektní série, která mě bavila od začátku až do konce. Kupodivu jsem se držela i s nakupováním knih a tentokrát jsem si koupila jen jednu a to Duchové mrtvých. Neskutečně se na tu adaptaci těším! Jenže protože jedna kniha je málo, přibyli také dva díly Stopařova průvodce galaxií a Harry Potter a prokleté dítě, které jsem dostala a za které jsem vážně vděčná. Moje knihovna nebude nikdy dost plná.
Aby nebylo málo jen dění, mám málo i fotek. Pro jednou si tedy odpustím fotospam a vynahradím si ho příští měsíc.
Žádné komentáře:
Okomentovat