úterý 8. listopadu 2016

Střípky #3 říjen

Hodně dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že nemám zas tak špatný time management a tak, že se školou budu nakrásně stíhat psát. Tenhle dojem přešel hodně rychle. 

A tak ačkoliv si pořád schovávám chvilky času na čtení, už nemám šanci každé přečtené knize věnovat patřičný čas na zhodnocení. Navíc jsem lenoch, kterému vždy vše dlouho trvá, takže se mi z pár přečtených knih stal pěkný štůsek, který mě brzy hrozil zasypat. Což znamená v překladu jediné - moje lenost povede k častějšímu úkazu střípků, než jsem měla úmysl.


Upřímně Ďáblovu nevěstu jsem přečetla už dávno, jen čekala, až se na ní dostane řada v hodnocení (Zámek a klíč měl prostě přednost). Vzhledem k tomu, že jsem zatím nečetla Hellboye kompletního a čtu ho spíše napřeskáčku, povídkový charakter knihy mi vůbec nevadí. Naopak, ty povídky jsou naprosto skvělé. Každá má skvělý nápad, parádní temnou atmosféru a samozřejmě perfektní kresbu. Mignola tentokrát spolupracoval s vskutku skvělými kreslíři. Corben mě ve spojení s Hellboyem neskutečně baví a ani tentokrát nezklamal, Hamptnovo pojetí mě absolutně nadchlo a Mignolův styl mě baví vždycky. Jediný, kdo mě tolik neoslovil byl Nollan, ale jeho kresba perfektně padla charakteru povídky. Protože jinak situaci Hellboy versus UFO nevidím. 


Poprvé jsem Hobita četla dost let zpátky. Pamatuji si, jak strašlivě mě nebavil, dočetla jsem ho jen silou vůle a na Tolkiena jsem kvůli tomu zanevřela. Chyba, já vím. Někdy loni jsem zabrousila do knihkupectví s tím, že nutně potřebuji nějakou knížku, ale nevěděla jsem jakou. A pak jsem viděla Hobita ve vydání od Arga a napadlo mě ho prubnout znovu. Minimálně pro to krásné vydání. Když jsem se k němu konečně dostala podruhé (záměrně jsem ho na poličce přehlížela), byla jsem příjemně překvapená. Jasně, je to pohádka, ale neskutečně miloučká pohádka. Nejmilejší a nejhezčí, co jsem za dlouhou dobu četla. Místy mě ovšem iritoval Tolkienův styl psaní (ty přímé řeči!) a bylo mi líto trpaslíků, co byli prakticky jen do počtu. I tak je to ale skvělá kniha, ke které se ještě někdy vrátím. Minimálně pro zjištění, jestli při čtení nahlas zní tak dobře, jak se tváří.


Poea jsem kdysi četla, mam doma dokonce jednu mrňavou sbírku pár jeho povídek. Nikdy mi ovšem výrazně nepřirostl k srdci (kde už dávno sídlil Lovecraft). Jenže, jak může asi vypadat jeho dílo v komiksové podobě? Potřebovala jsem učinit zvědavosti zadost a knihu Duchové mrtvých mít u sebe v knihovně. Navíc mě lákalo zjištění, jak asi funguje spojení Poe a Corben. Co se týče příběhů jako takových, líbí se mi, že si je Corben vypráví dost po svém a originál bere spíše jako volnou inspiraci. Vizuální ztvárnění je také naprosto dechberoucí a pro horor naprosto ideální, více se to samozřejmě projeví v delších povídkách jako je Zánik domu Usherů nebo Maska rudé smrti. Co mi ovšem vážně nesedlo je ztvárnění postav. Většina z nich mě neskutečně odpuzovala a rušila ve čtení (případ zmíněného Zániku). Nemohla jsem si pomoct, ale viděla jsem v nich rybolidi jako jsou Innsmouthané. Ale když tohle pominu, chrochtala jsem blahem.


Moje znalost Marveláckého univerza stále není nějak valná a jediné, čím ji živím jsou UKKčka. Což v některých případech spíše uškodí, nežli pomůže. To je přesně případ komiksu Thanos nezbytný. Vzhledem k tomu, že se jednalo o Strážce Galaxie, tak jsem se celkem nemohla dočkat, ale ve finále jsem byla zakrápeně zklamaná. Thanos nezbytný není špatný příběh, jen není pro někoho neznalého univerza, jako jsem já. Vědět o co jde, budu pravděpodobně nadšená, příběh je dost pompézní, zpracování fantastické, finální katarze zabolí. Vědět, o co jde. Takhle byl pro mě akorát výsledkem parádní kosmický maglajz, který v mých očích zachraňovalo Rakoversum. Ano, fandila jsem záporákům, ale odolejte, když to jsou hmyzáci podobní Mi Go a Shoggotům řvoucí Ktuhl fthagn, Captain America má na čele obrácený pentagram a obecně zlí Avengeři jsou hrozní sympaťáci. Nejlepší motivace pro dočtení.


Přijde mi to teprve jako chvilka, ale už je to přes rok, co jsem se začetla do Měsíčních zahrad. Jasně, touhle dobou bych už měla mít přečtený kompletně celý Malaz, ale já nikam nespěchám. Proto jsem se k Lovcům kostí dostala až teď. Oproti předchozímu dílu se opět vracíme do přítomnosti a ke čtrnácté armádě (vrátí se ale i Eduři). Dalším výraznějším rozdílem je děl rozdělený prakticky do dvou vrcholů. Prvním je bitva u Y'Ghatan asi v třetině knihy a druhým nepokoje v Untě ke konci. Děj tudíž není tak dramaticky napjatý, jak jsme u Eriksona zvyklí a ani konec není zvlášť emotivně náročný. Co se ovšem nezměnilo je masové umírání nepotřebných postav a téměř nesmrtelnost těch důležitých (ty asi přežijí cokoliv). Přestože se jedná o "teprve" šestý díl série, z celé knihy dýchá atmosféra, že se blížíme ke konci. Dějové linky se spojují a blíží ke svým vrcholům, bohové si vybírají strany a do akce se vrací i Pán balíčku. Nejvíc mi v paměti ale utkvěl přerod čtrnácté v pravou armádu. Na začátku knihy to byli stále ještě prakticky nezkušení rekruti nezocelení bojem. Na konci jsou armádou se vším všudy, která drží při sobě a při pobočnici. Nová legenda byla zrozena a já jsem neuvěřitelně zvědavá, co s ní Erikson zamýšlí. 

Když na ty střípky koukám, uvědomuji si jedno. Ta hromádka neznamená přečtené knihy za říjen, ale přečtené knihy asi za tři měsíce, které nemám kam vrátit, protože mám plnou knihovnu. Aneb tak to dopadá, když volné místo po zrovna čtených knihách zaplníte těmi nově koupenými. Na druhou stranu mám konečně pocit, že knih nemám zas tak málo, když je mám roztahané po celém pokoji. Teda dokud mi nehrozí zával.

Žádné komentáře:

Okomentovat