Léto

Na léto jsem se jako pokaždé těšila jako na čas, kdy mám spoustu času na čtení, relax, kdy jezdím na cony, hudební festivaly a výzkum a vůbec mám na všechno spoustu času. Tím víc mě překvapil kalendář, když mi nemilosrdně ohlásil konec srpna. Kam se vlastně to léto podělo?

Letošní léto bylo totiž jiné a znamenalo prakticky jediné - málo času absolutně na všechno. Být v Plzni znamenalo pracovat, doma jsem hlídala smečku a víkendy jsem měla vyhrazeny na přítele. Měla jsem dojem, že pořád jen sedím ve vlaku nebo prostě musím něco dělat. I čtení pro mě bylo spíš povinnost než radost. A pak to najednou všechno bylo pryč. Může to znít jako bych měla naprosto katastrofické léto bez špetky zábavy, ale není to tak. Ačkoliv jsem musela oželet oblíbené cony, menší festiválky i něco-jako-dovolenou, byla to zábava. 

I když jsem si letos neudělala žádnou pořádnou "dovolenou", neseděla jsem zavřená jen doma. Podívala jsem se na pár dost zajímavých míst, po některých jsem toužila už celkem dlouho. Hned na začátku července to byl vodní hrad Švihov a dva místní (naprosto kouzelné!) židovské hřbitovy. Přišlo mi poněkud ironické, že hned za hřbitovní "brankou" rostla pýchavka velká asi jako fotbalový míč. Konečně jsem vylezla na Radhošt a viděla Radegastovu sochu. Sice jsem to pomalu nezvládala udýchat, ale vylezla jsem tam. Navíc jsem po spoustě let měla možnost natrhat si borůvky a řádně jsem si to užila. Zbytek výpravy mě kvůli tomu neustále popoháněl, abych s sebou konečně hnula, že na ten výstup nemáme celý den. 

Cesta na hrad Sovinec naštěstí tak náročná nebyla, jen jsem musela vydržet v autě. A na místě přetrpět šílené množství lidí, kteří se stejně jako my rozhodli navštívit tamní slavnosti. Naštěstí jsme s přítelem celkem spáči, tak jsme dorazili odpoledne a nejhorší nápor lidí brzy odešel. Na Plzeňsku už jsme stihli pokořit jen zřícený letohrádek Kamýk a židovský hřbitov pod ním, který vypadá spíš jako park. Zajímavé a klidné místo (i přes z jedné strany kompletně zabydlené a zastavěné sousedství).

V mezičasech vzácných volných večerů jsem měla možnost po dlouhé době vidět pár víceméně ztracených kamarádů, účastnit se filmového maratonu všech dílů Harry Pottera (a přesto jsem pořád ten sedmý díl neviděla...), zajít do kina na Suicide Squad, podívat se na výzkum a rozvířit jim tam vzduch, sem tam zajít na koncert, uspořádat pár čistě holčičích večerů (tzv. lakovací párty) a větších párty na bytě zahrnujících i vodní dýmku, absinth a BANG! (už ho umí nejen moji spolubydlící, ale i skoro všichni moji kamarádi). Jediné, co jsem si opravdu neodpustila byl Brutal Assault. Letošní ročník se naštěstí obešel bez šíleně horkých dnů, za to tam byla vážně spousta lidí (na můj vkus moc velká). Základ na přežití je mít s sebou dobrou partu lidí - splněno. Pak už jen stačí se nechat unášet na vlnách hudby a tamní atmosféře.

Se smečkou to bylo poměrně náročné. Stačilo málo a přišla bych o ně oba. Na Agátu přišla falešná březost a tak podhrabala co mohla. No jo, ale gravitaci nikdo z nás prostě neobejde a když něco přijde o oporu, tak to prostě spadne. Na ní naštěstí nespadlo nic, ale naskládané dřevo, které téměř dokonale podhrabala, kleslo natolik, že z té díry nemohla ven a my jí museli pomáhat. Stejně se nepoučila, ale našětstí ji to brzy přešlo. Bastienovu nechuť cvičit s operovanou nohou měla vyřešit rehabilitace v Praze na veterině. Jenže veškerých komplikací nebylo málo a tak mu přitom někde praskla céva. Což znamenalo akutní amputaci, nebo jeho smrt. Ztráta nohy ho trápí v jediném případě - nemá se jak podrbat za uchem (to suplují páníčci). Vše je s ním jinak při starém - pořád děsně zlobí, všude lítá jako blázen a všechno se před ním musí schovávat.

Konec srpna přinesl předškolní šílenství. Vzhledem k tomu, že jsem nemohla najít dříve svoje dopisy o přijetí, dělala jsem vše na poslední chvíli (jako ostatně pokaždé). A kupodivu jsem všechno hladce a bez zádrhelů stihla, začínám se fakt lepšit. Už zbývá jen to nejtěžší - rozhodnout se jakou školu chci vlastně studovat...

Ačkoliv jsem toho v létě chtěla přečíst spoustu, nějak nebylo kdy se do toho dát. Oproti svému obvyklému průměru jsem tak celkem dost zaostala. Pokořila jsem pouze 5 knih, navíc 3 z toho byly komiksy... Prakticky to byla moje jediná dovolená. Od knih. Když jsem se totiž na začátku roku hecla, že přečtu do konce 60 knih, hnala jsem těch prvních 6 měsíců jak šílená. Půlku jsem dala s přehledem, ALE... Čtení najednou nebylo radost, ale povinnost, k čemuž jsem nikdy nechtěla dojít. Hodně jsem zvolnila, nikam se teď neženu a čtení si zase užívám. A jsem spíš zvědavá, na kolik to do konce roku dotáhnu. Zato jsem dokoukala do prozatímního konce Game of Thrones. Občas svoji zvědavost a slitování se vážně proklínám, měla bych více poslouchat svého vnitřního book naziho.

Tolik zrychleně, souhrnně a možná trochu zmateně k posledním dvěma měsícům. Jediné, co jsem znatelně podcenila bylo focení. Ze všeho mám tak málo fotek, až mě to samotnou udivuje. Holt příště. Ale teď už zase zpátky ke knihám.