pondělí 12. září 2016

Pátá návštěva Malazu

Každý máme svoje rituály, ať už knižní nebo jiné. Znamenají určitou rutinu a zároveň zachování rovnováhy znamenající, že svět je ještě v pořádku. Jako třeba uvařit si silný černý čaj. Mým oblíbeným rituálem (kromě toho čaje) je každý návrat k Malazu. Ať mezi jednotlivými díly čtu cokoliv, Malaz je mým důkazem, že fantasy má pořád fantastickou úroveň.


S Eriksonem je to ale těžké. Jakmile si člověk říká, že se v jeho světě poměrně obstojně orientuje a rozumí mu, vytáhne těžší kalibr. Jako v případě Půlnočních vln. Co to znamená? Nové postavy, nová místa, jiný čas. A taky mnohem starší magii. Takže žádné dómy, ale držby. Samozřejmě i staří bohové. Naštěstí je tu pro usnadnění i pár starých známých a jako vždycky je dobré dávat dobrý pozor. Prostě Erikson, jak ho všichni dobře známe.

Děj se tentokrát odehrává na kontinentu s názvem Leder, kde kromě stejnojmenné Lederské říše žijí ještě Tiste Edur. Lederská říše je samozřejmě nenasytná a chystá se edurské vesnice pohltit. Jenže Edurové ví, jak dopadli jiná etnika pohlcená Ledeřany a rozhodně tak samotní nechtějí skončit. Kurald Emurlahn je ale dávno roztříštěná na kusy a tak edurský král zaklínač hledal pomoc jinde. Jenže nečekal, že ta pomoc se mu vymstí. I v hlavním městě Lederské říše Lederu probíhají přípravy na nevyhnutelnou válku s Edury. Jenže jak už to tak bývá, existuje zde několik frakcí a každá má samozřejmě své vlastní zájmy. Včetně bohů. A nemrtvých.

Půlnoční vlny jsou sice svým způsobem exkurzí do minulosti a drží se nastolené vážnosti, zároveň jsou ale zatím nejuvolněnější a nejvtipnější knihou série. Jako pokaždé je zde několik dějových linií a mezi všemi válečnými přípravami, intrikami a nenávistí vyniká jedna linka komediální. Tehol Beddikt a jeho sluha Bugg. Ačkoliv se jejich hláškování drží stejného principu po celou knihu, je to opravdu příjemné zpestření a nejednou jsem se u toho vážně zasmála. Smích a vtipné ale situace přináší i postavy, které se točí okolo nich, jako je zloděj, nešťastný z nepolevující pozornosti 3 krásných žen, zmíněné 3 krásné a pekelně nebezpečné ženy, nemrtvá nymfomanka či její zombie kolega toužící po ostrých zubech a drápech. Vskutku zajímavá sorta lidí.


V dalších nahlížíme do ulic Lederu i do královského paláce a zjišťujeme, jak je děsivě prohnilý a vlastně nikdo ho nemá rád. Stejně jako král královnu a svého syna. Ani tentokrát není opomenuta přítomnost bohů, ale tentokrát jsou spíš v roli pozorovatelů a do děje se tolik nevměšují. Jen, když je jich opravdu nutně potřeba (kromě Chromého boha, toho potřeba většinou není). Oproti tomu Edurové jsou zobrazeni jako silně dogmatická a zkostnatělá společnost neschopna přijmout jakoukoliv změnu. A nedej bohové, aby některý válečník prohlásil, že válka je špatná! Postupně tak sledujeme Trullův příběh, který má skončit vyhoštěním a přikováním ke skále. V Půlnočním vlnách k tomu ale nedojde.

Časově kniha působí jako příběh z minulosti, ale postupně se ukazuje, že realita nebude tak černobíle jednoduchá. Zařazení je tak poněkud nejasné, ale i díky němu lze kniha prakticky číst i bez znalostí předchozích dílů. Ztratí se v tom ze začátku každý. Co mi ovšem moc nesedí, je Trullova posloupnost příběhu, která se mezi 4. a 5. knihou rozchází minimálně o 2 roky. (To si ale nejspíše uvědomuje i Erikson, když v další knize má věnování Esslemontovi, kde říká, že aspoň jeden z nich má časové posloupnosti správně.) Vzhledem k velikému množství postav je škoda, jak rychle některé skončí. Sice je to tak v Eriksonových poměrech často, ale obzvlášť zde některé postavy vyzní na prázdno a zbytečně. Stejně jako jejich činnosti. Ve finále kniha působí hodně uzavřeně, ačkoliv předpokládám a doufám, že dále se toho ještě spousta osvětlí. Doufám.

Musím také ocenit absenci neemotivního konce. Po Domu mrtvých a Vzpomínkách ledu se děsím konce každé další knihy a čekám, jestli si zas budu rvát vlasy. Půlnoční vlny k tomu sice měly našlápnuto (ale v mnohem menším měřítku), ale nakonec moje hříva zůstala ušetřena.

Co říct víc? Snad jen - nebojte se toho, přečtěte si Malaz, stojí za to!

Půlnoční vlny (Midnight tides)/ napsal Steven Erikson/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Talpress/ přeložila Dana Krejčová/ 736 stran.

Žádné komentáře:

Okomentovat