Bastienův rok

Když jsem Bastiena viděla poprvé, byl ještě drobounké, slepé štěňátko, co se mi prakticky vešlo do dlaně. Už tenkrát se děsně rád choval a ideálně rovnou spal. Aspoň něco se s ním po tom roce nezměnilo.

Nevím, kde se stala chyba, ale někdo nám ho v průběhu toho roku musel vyměnit. Protože jinak si nedokážu vysvětlit, jak se z tak roztomilého a hodného pejska stalo takové hyperaktivní torpédo, vrchní zlobič, bobkátor a nejvyšší slintal. Co může roztahá po zahradě (boty jsou jeho oblíbenou klasikou), všechno musí ochutnat (poslední dobou mu děsně chutnají okurky), všude musí být první (co na tom, že o něj zakopnete). A to, že mu chybí noha mu asi ještě nedošlo. I když možná jo, běhá teď ještě rychleji než dřív a ještě víc se klouže po zadku na dlaždičkách v kuchyni. 

Na druhou stranu nejde říct, že by z toho hodného štěňátka nezůstalo nic. Hrozně rád pomáhá v kuchyni u vaření nebo uklízení myčky, poctivě mě hlídá když si čtu na terase a je neustále tak vysmátý, že se na něj nejde dlouho zlobit. Když ani to nepomůže, má celou škálu roztomilých pohledů, kterým by neodolal ani ledovec. A k nim samozřejmě přidává pac.

Je toho ještě spousta co by se o něm dalo říct a vyprávět. Původně jsem mu chtěla dát jméno Kotilion, ale ve finálním rodinném hlasování zvítězilo Bastien (jako Bastian Balthazar Bux). Asi teprve 3 měsíce zpátky se konečně naučil žvýkat granule a ne je vdechovat. Plavat se naučil, až když si otec pořídil kachny a Basty je honil po rybníčku kolem dokola. Když přijdeme domů a on je schovaný za tújemi, tak něco provedl a má špatné svědomí. Kvůli poškozenému kolenu se naučil chodit až v jednom měsíci. Ještě teď štěká, když vidí někde svůj odraz. Jeho nejoblíbenější hračka je provazový uzel vypadající jako chobotnice. Pokaždé, když měl límec, tak schválně s ním dělal co nejvíc hluku, aby každý viděl, jak moc ho nesnáší. Kromě okurek mu taky děsně chutnají brambory, hrášek, kukuřice, jahody, jablka a cokoliv dalšího, co na zahradě může ukradnout. Kromě cibule. Často spí mimo boudu, protože zlobí a Agáta ho má plný zuby. Od malinka nejraději spí právě na Agátě. Když jsme měli na zahradě hromadu obilí, spal na ní (a strašně se mu líbilo, když pak otec řval). Ačkoliv sám nehrabe, jakmile začne něco hrabat Agáta, začne jí zapáleně pomáhat. A hlavně - ačkoliv je to neskutečně splašený blázen, všichni ho mají rádi.

Máma vždycky říká, že by chtěla být psem v naší rodině a když tak koukám na to, co všechno má dnes dostat, říkám si, že by to nemuselo být tak zlé. Kopa dobrot, kopa hraček a brzy jeho vlastní bouda. Už je z něj prostě řádný hafan.

A tak, internetově, krásné první narozeniny, ty můj šílený příšeráku!

(Čas na trochu random fotospamu :))