Přečteno za časů karantény

Karanténa se zdála být skvělou příležitostí dohnat veškeré čtecí resty a trávit doslova dny nad knihou, ovšem místo toho přišla krize. A to málo, co jsem přečetla mě dvakrát nenadchlo. 

Je trochu prokletí, rozečíst sérii, která ještě není dopsaná, potažmo dopřeložená. Jenže když si nemůžete pomoct, tak trpíte čekáním. A já se na Zlobu říše vážně moc těšila. Už Hříchy říše mě namlsaly dalším zajímavým nápadem rozšiřujícím universum Prachmistrů, takže jsem další díl očekávala se značnou netrpělivostí. Teď se trochu proklínám za to, že jsem si nejdřív nepočkala na všechny díly série a pak až nezačala číst. Jelikož Hříchy říše nemám fyzicky v knihovně, byl celkem boj se ve Zlobě po tom roce vyznat. Unikaly mi souvislosti a hlava mi šrotovala na 200 %, aby dala dohromady všechny potřebné střípky informací. No, řekněme, že si to příští rok raději dám celé znovu, aby se u posledního dílu situace neopakovala.

Děj přímo rozvíjí situaci okolo božích kamenů, kdy se všechny tři dějové linie ubírají za splněním svých úkolů a tím se pokusila zastavit Dynizskou invazi. Jenže Zloba říše je naprosto typický prostřední díl. Akce se sice posouvá od začátku až do konce, ale stejně jako u Krvavého tažení ze série Prachmistři máte pocit, že se vlastně skoro nic neděje. Nebo alespoň nic zásadního nebo zapamatování hodného. Nejzajímavější dějová linka tentokrát patří Michelovi, který změnil strany a pracuje pro Dynizany. Alespoň tak to má vypadat. Jeho neustálé balancování na hranici života a smrti však zodpoví pár palčivých otázek. Třeba kým je skutečně Ka-Poel a proč byla jako dítě odnesena z rodné země. McClellan je však stále skvělým vypravěčem a tak nechybí řádně epický závěr, který víc než uspokojivě naláká na další díl.

U knih od Talpressu vždy zhruba víte, co čekat a ani Zloba říše nebyla výjimkou. Ano, myslím překlepy, spoustu překlepů... A také pár nejasností v textu, ale těmi je vinen sám autor. Nebo se v tom jen já rýpu moc do detailu. Souhrnem je pro mě Zloba říše zatím asi nejslabší z autorových knih (a dost možná ze mě mluví právě karanténa), ale i tak ji považuji za kvalitního společníka na večerní čtení. A jasně, že se nemohu dočkat závěrečného dílu.

Historické romány nikdy nebyly zrovna můj šálek čaje. Ne, že bych nikdy žádný nepřečetla, ale obecně nejde o žánr, který bych kdy dobrovolně vyhledávala. Ovšem není nad to občas vystoupit ze svojí komfortní čtecí zóny a tak se mi na doporučení dostala do pracek audiokniha Klášterní madrigal od Vlastimila Vondrušky. Věděla jsem, že nejde o typickou ukázku jeho díla, ale tím jsem byla zvědavější. S historickou satirou jsem totiž ještě čest neměla.

Klášterní madrigal je zasazený do blíže neurčené doby na blíže neurčené klášterní panství v Českém království. Jde o místo, kam jsou řeholníci posílání za trest, čemuž také odpovídá jejich zbožnost a pracovitost. Jenže náhle se budou muset vypořádat se zapeklitým úkolem, musí nějakou ze svých vsí povýšit na město. O povinnosti navíc ovšem nestojí jak tito zdánlivě bohabojní muži, tak kdokoliv z jejich farníků. A tak se rozbíhá kolotoč plánovaných i neplánovaných událostí převážně komického rázu. Děj je podávaný v několika vzájemně propletených linkách, jelikož řeholníci i jejich farníci mají své různorodé ambice a hodlají jich dosáhnout. A je jedno, zda se bavíme o účetních podvodech, promiskuitě nebo o nabídce staré dobré pěstní úpravy zevnějšku.

Jan Hyhlík je z těch umělců, u kterých absolutně netušíte, jak vypadá, ale pravděpodobně už jste jeho hlas slyšeli. A nebo si ho jen já s někým pletu. Každopádně je velmi příjemným průvodcem knihou a  značně jí přidává na zábavnosti. Radosti, strasti i intriky hrdinů mě sice pravidelně rozesmívaly, ale v knižní podobě bych to asi nedočetla. Ano, byla to zábava, ale postavena na přízemně vesnickém humoru a hlavní téma knihy se natolik rozmělní mezi jednotlivé postavy, že ještě před půlkou nemáte tušení, o čem to bude dál. Možná je to tím, že jsem z podobného druhu humoru už vyrostla a možná jen nejsem pro Klášterní madrigal cílovou skupinou. Ovšem nabídku o starou dobrou pěstní úpravu zevnějšku budu mít v hlavě ještě nějakou dobu.

Ani Ekhö není z komiksů, po kterých bych v knihkupectví či v knihovně sama od sebe sáhla. Ale když už jednou knihu mám doma, musím ji taky někdy přečíst. A tak v karanténě došlo i na tuhle Pevnostní přílohu. Největším lákadlem pro mě bylo asi lazení druhého, zrcadlového světa a zvláštně podmanivá a zároveň povědomá kresba. Zbytek byl spíš tajemstvím k objevení.

Hlavní postavou Ekhö je slečna Mravena Draapulová, na kterou v letadle do New Yorku začala mluvit veverka, její letadlo havarovalo a ona se najednou vzbudí v zrcadlovém světě. V tomhle New Yorku funguje magie, dopravu zajišťují neobvyklí tvorové (třeba draci) a těm mluvícím veverkám se říká prikóni. Čeká tu na ní dědictví po (zdánlivě) dávno mrtvé tetičce, které se ukáže být uměleckou agenturou a vypadá to, že má malér, protože do zrcadlového světa vzala svého spolucestujícího z letadla, Jurije. A to se prikónům moc nelíbí. Mravenu navíc začnou posedávat duše mrtvých, které nedají pokoj, dokud jejich záležitosti na zemi nejsou vyřešeny. Dívku (i Jurije) tím pádem čeká spousta (nejen) detektivní práce.

Nejvíce mě na Ekhö zaujal samotný zrcadlový svět. Kromě vzhledu zrcadlí i dějiny a jejich konkrétní události (třeba nehodu princezny Diany a jejího zrcadlového protějšku prince Antona) a prikóni celkem získali mou zvědavost. I když naštvat bych žádného nechtěla. Určité kouzlo má Ekhö i díky své kresbě, která zdůrazňuje magické aspekty zrcadlového světa a přidává ději lehce erotický nádech. Ovšem nebýt autorského medailonku, tak mi vůbec nedojde, že Alessandro Barbucci kreslil W.I.T.C.H. a proto mi jeho práce přišla tak povědomá. Jenže to je z hlediska lákadel vše. Na pozadí rámcového děje se odehrají dva poměrně krátké příběhy a tomu odpovídá i kvalita jejich zápletek. Oba jsou poměrně naivní a vzhledem ke své délce i dost rychle uzavřené. Ano, uvědomuji si, že Ekhö nemá být nic dvakrát náročného, ale i tak jsem čekala trochu více.

Četli jste něco z mého současného výběru? Bavilo vás to?
A jak jste na tom byli vy s čtením během karantény? Ovlivnila nějak vaší čtecí rutinu nebo se vás vůbec nedotkla?