Filmové střípky #10
Měsíc se s měsícem sešel a tak je čas na další díl mého filmového občasníku. A jelikož se jedná o jubilejní desátý díl, dnes to bude čistě hororové! V dobrém i špatném.
Alejandro Amenábar mě svého času příjemně překvapil svojí prvotinou Thesis, takže když jsem zjistila, že stojí za koprodukčním snímkem The Others (2001), byla jsem patřičně zvědavá. Navíc moje zvědavost rostla s každým pochvalným ohlasem i s přítomností Nicole Kidman. A tentokrát ani jedno nezklamalo.
Grace žije se svými dětmi v rozlehlém domě v Jersey a čeká na manželův návrat z války. Její děti trpí alergií na slunce a tak je jejich život svázaný přísnými pravidly, které je nutné do puntíku dodržovat. A vysvětlete to služebnictvu, když zrovna nějaké máte. Ke Grace se přijde o práci ucházet podivné trio, které je sice s domem očividně dobře seznámeno, ale stejně očividně něco skrývá. Navíc se s jejich příchodem začnou dít divné věci, její děti vidí a slyší věci, které neexistují, dveře se samy odemykají, závěsy odhrnují a ona sama si postupně přestává být čímkoliv jistá... A postupně se začne ukazovat pravda.
Děj je z dnešního hlediska poměrně předvídatelný, ale není se čemu divit, když je inspirovaný duchařskou povídkou Henryho Jamese. Amenábar se ovšem tématu gotického hororu chopil se ctí a výsledek je přesně takový jaký mám ráda. Ohromné sídlo plné temných zákoutí, podivné zvuky, duchové a démoni ve vlastní rodině z filmu dělají příjemně atmosférickou záležitost, která možná výrazně nepřekvapí, ale vážně baví. A je parádním důkazem toho, že krev není pro děsivost nutná. Jo, tohle já prostě můžu.
Alejandro Amenábar mě svého času příjemně překvapil svojí prvotinou Thesis, takže když jsem zjistila, že stojí za koprodukčním snímkem The Others (2001), byla jsem patřičně zvědavá. Navíc moje zvědavost rostla s každým pochvalným ohlasem i s přítomností Nicole Kidman. A tentokrát ani jedno nezklamalo.
Grace žije se svými dětmi v rozlehlém domě v Jersey a čeká na manželův návrat z války. Její děti trpí alergií na slunce a tak je jejich život svázaný přísnými pravidly, které je nutné do puntíku dodržovat. A vysvětlete to služebnictvu, když zrovna nějaké máte. Ke Grace se přijde o práci ucházet podivné trio, které je sice s domem očividně dobře seznámeno, ale stejně očividně něco skrývá. Navíc se s jejich příchodem začnou dít divné věci, její děti vidí a slyší věci, které neexistují, dveře se samy odemykají, závěsy odhrnují a ona sama si postupně přestává být čímkoliv jistá... A postupně se začne ukazovat pravda.
Děj je z dnešního hlediska poměrně předvídatelný, ale není se čemu divit, když je inspirovaný duchařskou povídkou Henryho Jamese. Amenábar se ovšem tématu gotického hororu chopil se ctí a výsledek je přesně takový jaký mám ráda. Ohromné sídlo plné temných zákoutí, podivné zvuky, duchové a démoni ve vlastní rodině z filmu dělají příjemně atmosférickou záležitost, která možná výrazně nepřekvapí, ale vážně baví. A je parádním důkazem toho, že krev není pro děsivost nutná. Jo, tohle já prostě můžu.
Ke každému nově natočenému hororu se snažím přistupovat bez předsudků. Doufám, že třeba konečně najdu něco, co mě opravdu dostane a ukáže, že pořád jde natočit dobrý horor. No… Na Brightburn (2019) jsem narazila při své červnové návštěvě Londýna jako reklamu na double deckeru. Superhrdinský horor, jo? Hmmm, třeba to nebude špatné… Chyba.
Ten film má zajímavý nápad i námět, ale to je bohužel vše. Bezdětnému páru jedné noci spadne na pozemek jakási vesmírná loď a v ní je, překvapivě, nemluvně! Manželé to samozřejmě považují za dar a ihned se chlapečka ujmou. Jenže úderem ... narozenin se začnou projevovat jeho schopnosti a touha ublížit každému, kdo ublížil jemu (což byl snad každý v jeho okolí). Takže je to takový zlý Superman, ale budiž, to je nejmenší zlo tohohle snímku.
Je jedno, čím žačnu, ať už naprosto nudným zpracováním, kdy jsem měla problém neusnout už v první půlhodině, přes prkenné herce a jejich nesympatické postavy, ke kterým si jednoduše neuděláte vztah, po absolutní absenci něčeho, co by se alespoň podobalo atmosféře. Děj je strašlivě zdlouhlavý, bez jediné skutečně zapamatovatelné scény (dobře, jedna, možná dvě, tam byly) pro kterou by stálo za to Brightburn dokoukat. To není ani lazy writing jako jednoduše bad writing. A upřímně, ano, krev do hororu patří, ale nerovná se mu. Takže pokud budete mít špatný příběh, který stejně mizerně natočíte, pár mrtvol a cákance krve z toho horor neudělají. Ale ano, divák bude trpět.
Stejnojmenný song od Iron Maiden jsem slyšela snad tisíckrát, ovšem původní film jsem viděla teprve nedávno. A to jsem ještě dřív viděla kus toho nového remaku s Nicholasem Cagem, brrr... Hanba, já vím. Popravdě, netuším, proč byl The Wicker Man (1973) na mém seznamu k shlédnutí tak dlouho. I když možná jen stačilo neusnout, než si něco pustím... Každopádně, tohle bylo vážně milé překvapení!
Příběh policisty Howieho, který se vydává na odlehlý skotský ostrov, aby vypátral zmizelou dívku, není sice z většiny hororový, přesto se honosí působivou atmosférou. Zdejší obyvatelé jsou totiž podivně neochotní, zdánlivě bezstarostní a zatraceně pohanští. Obzvláště to poslední nese silně věřící Howie dost špatně. Navíc to všechno je otevřeně podporováno místním patriarchou, Lordem Summerislem. Jenže nic není jak na první pohled vypadá a Howie to má na vlastní kůži zjistit.
Nemohu si pomoct, ale já prostě zbožňuju to přehrávání typické pro starší filmy a ani The Wicker Man tomu není výjimkou. Ten film zdaleka není dokonalý, je absurdní a poetický zároveň, ale přesně v tom spočívá jeho kouzlo. Nemůžete si být stoprocentně jistí zdánlivou veselostí a bezstarostností místních obyvatel, jelikož skrývané tajemství je až bolestně cítit. Přestože je poměrně jasné, jak to celé dopadne, finální zvrat je přeci jen nečekaný a dostatečně mrazivý. Tím spíše s jakou lehkostí k němu děj dospěje. Třešničkou na dortu je tu ovšem Christopher Lee, který je celou dobu ztělesněním podivnosti i právě té bezstarostnosti, ovšem v závěru odrazí i temnou povahu ostrova... Kdyby ne z jiného důvodu, tak jen kvůli mistrovi Lee stojí za to tenhle film zkouknout.
Příběh policisty Howieho, který se vydává na odlehlý skotský ostrov, aby vypátral zmizelou dívku, není sice z většiny hororový, přesto se honosí působivou atmosférou. Zdejší obyvatelé jsou totiž podivně neochotní, zdánlivě bezstarostní a zatraceně pohanští. Obzvláště to poslední nese silně věřící Howie dost špatně. Navíc to všechno je otevřeně podporováno místním patriarchou, Lordem Summerislem. Jenže nic není jak na první pohled vypadá a Howie to má na vlastní kůži zjistit.
Nemohu si pomoct, ale já prostě zbožňuju to přehrávání typické pro starší filmy a ani The Wicker Man tomu není výjimkou. Ten film zdaleka není dokonalý, je absurdní a poetický zároveň, ale přesně v tom spočívá jeho kouzlo. Nemůžete si být stoprocentně jistí zdánlivou veselostí a bezstarostností místních obyvatel, jelikož skrývané tajemství je až bolestně cítit. Přestože je poměrně jasné, jak to celé dopadne, finální zvrat je přeci jen nečekaný a dostatečně mrazivý. Tím spíše s jakou lehkostí k němu děj dospěje. Třešničkou na dortu je tu ovšem Christopher Lee, který je celou dobu ztělesněním podivnosti i právě té bezstarostnosti, ovšem v závěru odrazí i temnou povahu ostrova... Kdyby ne z jiného důvodu, tak jen kvůli mistrovi Lee stojí za to tenhle film zkouknout.
Po debaklu, který předvedla The Nun (2018), jsem byla k snímku s podobnou tematikou poněkud skeptická. Dark Waters (1993) ovšem také patří do škatulky příjemné překvapení. Navíc s oldschool nádechem a takřka lovecraftovskou příšerou, na něco takového já prostě slyším.
Příběh je postavený na jednoduchém motivu. Po smrti svého otce přijíždí Elizabeth do tajemného ostrovního kláštera a ráda by odhalila důvod, proč její otec tento klášter finančně podporoval a proč by v tom ona měla pokračovat. Zároveň by se ráda dozvěděla něco o svojí minulosti, jelikož se na ostrově narodila a prožila tam prvních sedm let života. Postupně zjišťuje, že jeptišky střeží podivný amulet, nejsou zrovna mírumilovné, natož zvláště zbožné a že jejich tajemství je s ní spojeno více, než by byla ráda...
V průběhu filmu se toho zas tolik nestane, což ovšem snímek dohání slušnou atmosférou. Prostředí ostrovního kláštera, prakticky odřízlého od světa, je děsivé samo o sobě i bez krvelačných jeptišek. Svůj podíl na atmosféře také mají vzpomínky Elizabeth, které se vrací jako sny a halucinace. Vše je navíc podkresleno, znepokojivou hudbou a občasnými (zato výstavními) výkřiky hrůzy. A nebyl by to správný odlschool, kdyby chyběly gumové masky a špatné efekty (což samozřejmě nechybí). To vše dává dohromady průměrný a koukatelný horor, kterému nemám moc co vytknout, jelikož podobné snímky já vážně můžu a tenhle rozhodně splnil má očekávání. A místní lidské jeptišky jsou rozhodně děsivější než celý démonický Valak, nekecám.
Sice nejsem Kingův čtenář (a zatím to vypadá, že se jím asi ani nestanu), na jeho zfilmované knihy chodím ráda. Pet Sematary (2019) je ovšem první dílo, které jsem nejprve četla a až poté viděla. A jelikož jsem z knihy nebyla moc nadšená, byla jsem tím zvědavější na film. Možná byla chyba se podívat nejprve na novější adaptaci, ale s tím rizikem jsem schopná žít.
Věřím, že zápletka není pro spoustu z vás novinkou, přesto si dáme malé opáčko. Creedovi se přestěhují na venkov, do Ludlow, aby měli více času na sebe i svoje děti. Jenže jejich dům stojí hned vedle silnice silně využívané pro přepravu, takže tam jezdí spousta kamionů. A dost rychle. Navíc mají na pozemku zvláštní místo, jakýsi zvířecí hřbitov, kterému však děti říkají řbitov zviřátek. Jenže je tu i mnohem tajemnější a děsivější místo indiánského pohřebiště, kde mrtví vstávají z hrobů...
Upřímně si nejsem jistá, jestli by mi ten film vůbec dával smysl, kdybych nečetla knihu. Prakticky celý děj knihy je zhuštěný do první hodiny a k tomu značně osekaný, takže ztrácí jakoukoliv působivost, kterou by mohl mít. Plus tu jsou změny, některé vcelku pochopitelné, některé naprosto pitomé, ale ani jedna ve výsledku ten snímek nezachrání. Spíše naopak. Osekáním nejen děje, ale i všech vztahů mezi postavami, je Pet Sematary plný motivů, které jsou pouze nastíněné, ale nijak více rozvedené. A špatný scénář nezachrání ani poměrně působivý vizuál. No, jenže pak je tu konec, ten je vážně pitomý... Tam kde kniha sází na žal, bolest a démonickou vábivost indiánského pohřebiště, film se mění v jakousi akční komedii s vraždícím dítětem. Včetně úplného finále, to snad nemohlo být ani nic jiného než vtip. Přestože kniha mě moc neoslovila (jak jste si už mohli všimnout), film bezesporu patří k tomu nejsmutnějšímu, s čím jsem z hororu měla kdy čest.
Tak jo a teď zásadní otázka, co vy a slavný, přeslavný Stephen King? Čtete ho? Nebo raději sledujete adaptace jeho filmů? Za mě totiž zatím vítězí filmy a to i přesto, že ne všechny jsou kvalitně natočené. Nové Pet Sematary je toho skvělým odstrašujícím příkladem.
Věřím, že zápletka není pro spoustu z vás novinkou, přesto si dáme malé opáčko. Creedovi se přestěhují na venkov, do Ludlow, aby měli více času na sebe i svoje děti. Jenže jejich dům stojí hned vedle silnice silně využívané pro přepravu, takže tam jezdí spousta kamionů. A dost rychle. Navíc mají na pozemku zvláštní místo, jakýsi zvířecí hřbitov, kterému však děti říkají řbitov zviřátek. Jenže je tu i mnohem tajemnější a děsivější místo indiánského pohřebiště, kde mrtví vstávají z hrobů...
Upřímně si nejsem jistá, jestli by mi ten film vůbec dával smysl, kdybych nečetla knihu. Prakticky celý děj knihy je zhuštěný do první hodiny a k tomu značně osekaný, takže ztrácí jakoukoliv působivost, kterou by mohl mít. Plus tu jsou změny, některé vcelku pochopitelné, některé naprosto pitomé, ale ani jedna ve výsledku ten snímek nezachrání. Spíše naopak. Osekáním nejen děje, ale i všech vztahů mezi postavami, je Pet Sematary plný motivů, které jsou pouze nastíněné, ale nijak více rozvedené. A špatný scénář nezachrání ani poměrně působivý vizuál. No, jenže pak je tu konec, ten je vážně pitomý... Tam kde kniha sází na žal, bolest a démonickou vábivost indiánského pohřebiště, film se mění v jakousi akční komedii s vraždícím dítětem. Včetně úplného finále, to snad nemohlo být ani nic jiného než vtip. Přestože kniha mě moc neoslovila (jak jste si už mohli všimnout), film bezesporu patří k tomu nejsmutnějšímu, s čím jsem z hororu měla kdy čest.
Tak jo a teď zásadní otázka, co vy a slavný, přeslavný Stephen King? Čtete ho? Nebo raději sledujete adaptace jeho filmů? Za mě totiž zatím vítězí filmy a to i přesto, že ne všechny jsou kvalitně natočené. Nové Pet Sematary je toho skvělým odstrašujícím příkladem.
Žádné komentáře:
Okomentovat