Co mě naučil lockdown

Loňský začátek covidové pandemie mě zaskočil nepřipravenou. Na jednu stranu jsem se těšila z množství odpočinku, který jsem najednou měla k dispozici, na druhou na mě brzy dolehla úzkost a deprese. Avšak i přesto mi uplynulý rok dal mnoho neocenitelných zkušeností.

Asi jako spousta jiných jsem to ohromné množství volného času hodlala využít nějak produktivně. A ano, počítám do toho i shlédnutí všech třináct řad seriálu Murdoch Mysteries. Šila jsem roušky (nebo jsem se o to spíše snažila), rozšiřovala jsem si znalosti programování, hledala si práci a snažila se v mezích možností socializovat. Občas to šlo lépe, ale obecně moje energie a motivace dost rychle klesaly.

V červnu se však celá ta mizérie začala lámat k lepšímu a já se mohla odrazit ode dna. A když vynechám drobné zkušenosti jako rvačky s šicím strojem nebo právě programování, mé největší úspěchy jsou tyto:

Žít s někým jiným než sama se sebou

Tohle možná vyzní špatně, jelikož jsem žila se spolubydlícími, jenže i tak jsme byli každý sám za sebe. Nežili jsme spolu, ale vedle sebe a každý večer jsme si zalezli do své samotářské bubliny, kde nám bylo vlastně nejlépe. Představa, že bych do téhle své bubliny měla trvaleji někoho pustit se mi zdála nemožná. Možná i proto mi vždy dělalo takový problém si udržet nějaký vztah, hmmm…

Na začátku léta jsem však potkala svého milého. Oba jsme sice byli samotáři, ale zároveň jsme chtěli být spolu, což kvůli covidu a omezení pohybu znamenalo spolu prakticky bydlet. A my se museli naučit respektovat toho druhého v rámci té nejosobnější roviny, kterou jsme jinak neradi sdíleli. Dávat si prostor, když to jeden z nás potřeboval, mluvit o všem, co nám vadí nebo naopak nemluvit za každou cenu. Samozřejmě, že jsme neobjevili Atlantidu, ale pro mě osobně je to velká výhra.

Věřit si

Stav svého sebevědomí jsem tu zmínila už několikrát. Nikdy nebylo vysoko a vždy mělo blízko k tomu kopat si hlubší hrob. A já už ani skutečně nevěřila, že to může být jinak. Selhala jsem u zkoušek, které pro mě byly důležité, do životopisu jsem si mohla napsat maximálně „barista“ a nemohla jsem sehnat žádnou práci. Takže jsem si ze zoufalosti dala měsíční úkol sehnat aspoň tu. A k mému překvapení to vyšlo, koncem toho samého měsíce jsem podepsala smlouvu do jazykovky.

První měsíce byly jeden ohromný stres. Zvykat si na prezenční výuku, hned pak si zvyknou na online, udržet pozornost dětí, nedělat chyby, mluvit plynule… Nespočítala bych, kolikrát jsem večer padala vyčerpáním, psychickým i fyzickým, ale ve finále mě to posílilo více než jsem si myslela. Konečně jsem si skutečně uvědomila, že něco dokážu. Že moje úsilí není marné a má výsledky. Že neustálá práce se vyplatí, jen se nesmíte vzdát. Ani když si myslíte, že světlo na konci tunelu neexistuje. Existuje, fakt, že jo. Já vím, klišé jako blázen, ale konečně jsem v nich viděla i něco reálného.

Mít ráda sama sebe

Internet je sice plný rad a návodů, jak se dopracovat k sebelásce, ale každý si stejně musíme najít svoji vlastní cestu. Sama jsem se v tom bludném kruhu točila celý život, nikdy jsem nebyla dost. Dost hezká, dost štíhlá, dost chytrá. Někdy jsem se vnímala lépe, ale ani tak jsem si nepřišla v pohodě. Zoufale jsem se snažila nějak vyrovnat sama se sebou, s tím jaká jsem, a skutečně se přijmout. Vždycky jsem nakonec ztroskotala.

V tomhle pro mě byl poslední rok až požehnáním. Díky mému milému a své práci jsem si začala aspoň trochu věřit, vytvořila si bezpečné místo na světě, kde se cítím dobře a nemusím se trápit svými nedostatky. Už mě tak strašně nebolí, že jsem trochu přibrala nebo, že jsem něco řekla špatně. Když se podívám na svoji osobní břišní pneumatiku, nepřemýšlím, jak se jí co nejefektivněji zbavit, ale usměju se nad vědomím, že se mám dobře. Jsem vděčná svému tělu, že i přes všechny zdravotní obtíže mi umožňuje žít podle mých představ a nezapomene se ozvat, když už mu dochází síly. A já už ho nezkouším přetlačit za každou cenu, ale poslouchám. Znáte to, jiné tělo a sebe mít nebudete.

Nebát se novinek

Stejně jako o svém sebevědomí, i o strachu jsem tu už mluvila. Spolu s úzkostí je to mé každodenní téma. Sice se už nebojím běžných činností jako jsou telefonáty (ačkoliv lockdown mi pro změnu udělal strašáka z lidí jako takových), ale vyzkoušet něco nového, vykročit ze svého pohodlí komfortu je stále více než extrémně vyčerpávající. Dříve mě ten adrenalin z neznáma a jeho objevování nabíjel, dával mi kuráž se tomu strachu postavit, ale to už je dávno. Teď je pro mě největším adrenalinem začíst číst knihu v jiném jazyce.

Nekecám, fakt mě to dost děsilo. Knihy v angličtině sice čtu už od střední, nikdy jsem se v tom však necítila komfortně (a to nepočítám různé články a pořady, co jsem ráda sledovala). Navíc vždy jsem četla hodně anglicky do školy, tak jsem ani neměla větší potřebu se psanou angličtinou zabývat ještě ve volném čase. To se ale hodně změnilo i díky tomu, že mě momentálně angličtina živí. Překvapilo mě, jak snadné to vlastně je, kolik radosti mi to přináší a jak dobře se díky tomu cítím. A díky tomu mám více odvahy se opět pouštět do dalších nových věcí.

Já vím, nic z mého seznamu není super objevné, ale vše je pro mě ohromný pokrok. Vídím, že můj každodenní boj se vstáváním z postele má smysl a že má smysl pokračovat. Že je v pořádku si odpočinout, ale ne se vzdát a čekat na spásu. Nikdo jiný než já sama by mě stejně nespasil.

Věřím, že i pro vás byl uplynulý rok náročný, ale velmi přínosný a budu ráda, když se se mnou o své úspěchy (byť ty nejmenší, i ty se počítají!) podělíte v komentářích :).

A já se ozvu dříve než opět za x-měsíců.

Mějte se fajn!

K.