Střípky #10

Je to tady zas, na poličce se mi nastřádala spousta přečtených knih a zase mi chybí dostatek času, abych se jim řádně věnovala. Jenže tentokrát mě to opravdu mrzí. Vítejte u kulatých desátých střípků.

Vážně nechápu, jak mi mohlo trvat tak dlouho pustit se do Spalovače mrtvol. Nejen, že podle téhle literární klasiky natočil Juraj Hertz výborný film, který je dnes kultem, ale ta kniha sama pro mě měla vždy zvláštní auru tajemné přitažlivosti. A ta přitažlivost neopadla ani po přečtení. Docela mě překvapilo, jak je ta kniha útlá a jak na tak malém prostoru vybudoval Fuchs opravdu mrazivou atmosféru. Kniha je vystavěna na opravdu znepokojivých kontrastech a tím pádem příběh neztrácí sílu ani desítky let po svém vydání. Pomalý přerod slušného a nežného Karla Kopfrkingla v lidské monstrum je vskutku působivý a rozhodně patří mezi nejlepší knihy, co jsem kdy četla. Fuchs navíc perfektně pracuje s jazykem a tak se vám rychle slovní obraty pana Kopfrkingla dostanou pod kůži. A pokud ne z knihy, tak rozhodně z filmu. Hrušínský už pro mě asi napořád zůstane právě Karlem Kopfrkinglem a jeho "Co abych tě, drahá, oběsil?" se mi zarylo hodně hluboko do paměti. Pokud jste Spalovače ještě nečetli, obrňte svoje nervy a pusťte se do toho, vážně za to stojí. 

Mike Mignola a jeho fantazie patří jednoznačně k mým komiksovým favoritům. Takže jeho hororová minisérie Baltimore mě jednoduše nemohla minout. Tentokrát si vzal na pomoc jako scénáristu Christophera Goldena a jako kreslíře Bena Stenbecka a výsledek je vážně parádní. První díl s podtitulem Morové lodě je hlavně seznámením s lordem Baltimorem a jeho posláním. Je to temný příběh s upíry, divnými zombíky a prokletým mstitelem, který nemá co ztratit. Za mě je tam vše potřebné - bolestná minulost lorda Baltimora, děsivý záporák, zajímavé vedlejší postavy a ne úplně očekávatelný konec. Příběh samotný je možná trochu klišovitý a předvídatelný, ale skvěle odvyprávěný s patřičně lákavým cliffhangerem do dalšího dílu. Předmluvu pro Morové lodě navíc psal Joe Hill a v jednom s ním musím souhlasit, Max měl vážně raději utíkat. Co vám budu povídat, jsem opravdu ráda, že jsem se čtením trochu počkala a tím pádem mám k dispozici další dva díly. 

Zařadit sem knihu Hřbitovní hlína mě skoro fyzicky bolí, ale když to neudělám, tak se k ní nedostanu. Je to bezesporu jedna z nejzvláštnějších knih, co jsem kdy četla. Pokud byste tu hledali děj, hledali byste marně. Hřbitovní hlína se totiž prakticky celá skládá z přímé řeči. Nedokážete si představit, jak to může fungovat? Nic si z toho nedělejte, já taky netušila. A bavilo mě to. Je to takové Slunce seno zasazené do irských poměrů. Že neznáte irskou mentalitu a jejich reálie? Nezoufejte, na konci je parádní doslov překladatele Radvana Markuse, který je dosti nápomocný. Určitě doporučuji přečíst nejprve ten. Navíc je celá kniha opatřena docela podrobným poznámkovým aparátem, takže myslím, že chybějící znalosti kontextu vám překážet nebudou. Když opominete všemožné rozbory, které byste mohli najít, tak ta kniha nejvíce připomíná drbny ze vsi. Spoustu toho natlachají, jak budou moct, tak se budou urážet a všechno zveličí. Stejně jako tady. Nebožtíci se informace z povrchu dozvídají jen když umře někdo další a mezitím mají dostatek času vše důkladně probrat a upravit si dle svého. A co neví, to si vymyslí. Postupně se tak ukazují jejich vztahy ještě zaživa nebo majetkové poměry a obojí se promítá i do jejich posmrtného života. Hřbitovní hlína sice nepatří mezi klasické oddychové knihy a její čtení občas není nejznazší, ale já se vážně bavila. A už se těším, až se mi jí podaří někomu vnutit a budeme si o ní moct popovídat.

S následujícími knihami jsem měla podobný problém jako s Hřbitovní hlínou. Chtěla jsem jim věnovat samostatný článek, ale rozmyslela jsem si to. A tentokrát hlavně kvůli jejich věku a notorické známosti. Sama jsem Poslední přání nečetla poprvé (ale asi tak po padesáté, um...). Upřímně, ať je Sapkowski jakýkoliv, jeho zaklínačské povídky jsou i po letech od svého vzniku skvělé. V jednotlivých povídkách se seznámíme nejen s nechvalně proslulým Řezníkem z Blavikenu alias Geraltem z Rivie, ale i s jeho blízkými. S jeho rodiči, trubadúrem Marigoldem, matkou Nennene, Lvicí z Cintry i jeho femme fatale, Yennefer. S jednotlivými příhodami z Geraltova života se zároveň pomalu odhaluje i jeho svět, který je stejně fantastický jako krutý a zbavený pohádkově romantického nádechu. A přitom dojde i na ty pohádky. Přestože se jedná o povídkovou knihu, všechny části jsou vzájemně provázány intermezzem nazvaným Hlas rozumu, který vše spojuje do jednotného celku. Upřímně je opravdu těžké vybrat jen jednu povídku jako nejlepší, protože všechny mají své kouzlo, všechny jsou skvělé. Ať už to krátké seznámení s Visennou a Korinem (u kterého mě dodnes mrzí, že zůstalo jen u něj) v Cestě, z níž není návratu, přes Geraltovu sudbu v Otázce ceny po intenzivní seznámení s Yennefer v titulní povídce Poslední přání. Přestože jsem asi žádné jiné knihy nečetla tolikrát jako právě celého Zaklínače, Poslední přání jsem ani tentokrát nečetla naposledy.

I když mě trochu láká říct, že Meč osudu byl o maličko slabší než předchozí kniha, byla bych sama proti sobě. Ani tady se nemohu rozhodnout jaká povídka mě bavila víc a případně jaký z nich byla nejslabší. I když i zde je viditelná inspirace evropskými pohádkami, není jí tolik jako v Posledním přání a naopak se pomalu začíná viditelněji rýsovat směr děje pro romány. Ano, Nilfgaard zaklepe na bránu Cintry a Geralt dojde svojí Sudby. Oproti předchozí knize zde není intermezzo spojující celou knihu do celku a tak jsou jednotlivé povídky jen střípky Geraltova života, kterými nás autor vede tam, kde nás potřebuje. K dalším osudovým seznámením i k nečekaným shledáním. A přestože jsem ani Meč osudu nečetla poprvé, Epilog mi znovu zlomil srdce. I když je tam zmíněna spousta postav a událostí, které se objevují až v románové sáze, tak si nemyslím si, že se jedná o spoiler, jako spíše o vytoužený šťastný konec. Konec, jaký by si všichni zasloužili. Ale to musí posoudit každý sám. 

Když bylo ohlášeno vydání Bouřkové sezóny, jásala jsem. Další Zaklínač? Sem s ním! A když jsem tu knihu reálně měla v rukou, začalo se dostavovat zklamání. Přestože se jedná o příběh zasazený někam mezi povídky a tím pádem by mohlo jít opět více o Geralta jako Zaklínače, není to tak. Ano, příběh se točí okolo Geralta, ale pokud byste čekali, že se bude ohánět mečem, budete také zklamáni. Meče mu totiž hned na začátku ukradnou a on se je bude celou dobu snažit získat zpět a přitom se samozřejmě nachomýtne k různým potížím. A mezi ně patří například rusovlasá čarodějka Lytta Neid, zvaná Korál, hádky mezi čaroději nebo mýtická liščice. Spíše než ucelený a dobře fungující příběh je Bouřková sezóna řadou nešťastných příhod v zaklínačském podání s ukázkovým deus ex machina na konci. Na podruhé už mi to ale nepřišlo tak špatné. Věděla jsem, co mám čekat a jaké jsou mínusy knihy, čímž bylo čtení mnohem snesitelnější. Přesto si stále myslím, že je Bouřková sezóna nejslabším dílem série a doufám, že Sapkowski už nechá Zaklínače Zaklínačem. Nerada bych, aby tuhle fantasy legendu nepotopil něčím hloupým. 

Upřímně se mi vážně ulevilo. Ta pomalu ale jistě rostoucí hromádka přečtených mě už začínala pomalu stresovat a čím víc mě stresovala, tím víc se i to nich nechtělo psát. A to jsem, prosím pěkně, měla rozvrh do kdy co vydám. Jak vidno, nefungoval.

Jak to máte vy? Dokážete pracovat v souladu s tím, co si naplánujete nebo jste zmatkáři a chaotici jako já, kteří jasně daný řád nedokážou udržet, ať se jakkoliv snaží?