Do Londýna v utajení

Není to tak dlouho, co jsem trochu zoufale přemýšlela nad tím, že od Norska loni na podzim se mi nepodařilo vyjet někam jinam. Naštěstí tu byl nezřetelný plán na krátkou cestu do Londýna. Navíc v utajení.

Pokaždé, když mi někdo odjede studovat nebo pracovat někam do Evropy, snažím se aspoň na pár dní přijet. Nevyjde to úplně pokaždé, ale snažím se. Takže když mi na jaře odjížděly dvě kamarádky do Londýna za prací, i tentokrát padnul slib návštěvy. Přesné datum nebylo stanoveno, měsíce přicházely a zase odcházely a slib zdánlivě blednul. My ale nezapomněli, jen jsme výlet začali plánovat jako překvapení. Částečné. Jedna z kamarádek byla o našem úmyslu zpravena a fungovala jako cenný zprostředkovatel informací o jejich směnách. Jakmile se blížilo datum odjezdu a celá cesta získávala reálné obrysy, rostlo i napětí. Vyjde to? Nevyjde? Protože není nad to, když máte slíbený dárek a místo dárku dostanete kamarádky.

Nebyla by to cesta snad kamkoliv, kdyby mi v hlavě nehlodal červík, že jsem něco zapomněla. Samozřejmě ani tentokrát červík nezklamal. Už na letišti jsem zjistila, že nemám redukci na britské zásuvky, ale nebyla jsem jediná. Všichni jsme ji zapomněli. Mysleli byste, že jí na letišti seženete? Nám se to nepovedlo. Všude měli redukce do všech ostatních zemí, ale ty britské? Neblázněte, takové štěstí nás potkat nemohlo. No co, však si nějak poradíme...

Nevím, jestli je to cílovou destinací nebo mnou, ale podruhé jsem letěla do Londýna a podruhé jsem se bála, že ten let nestihneme. Nejdřív jsme dlouho nic nevěděli a najednou jsme procházeli kontrolou zavazadel ještě s dalšími dvěma zpožděnými lety a ještě než jsme jí prošli, tak naše odletová brána už měla být uzavřená. Docela mě ale utěšilo, že jsme nebyli poslední. Sdílená smůla je vždycky menší smůla. Stejně (jako pokaždé) jsem byla v klidu až ve chvíli, kdy jsem reálně seděla v letadle a čekala na odlet. Jistota je jistota. A první dojem po přistání? "Do háje, já nemám paměťovku do foťáku!"

Na letišti v Londýně jsme měli připravenou taktické schovávání, protože není nad obezřetnost a co kdyby na nás Budoucí Překvapená (dále jen Překvapená) náhodou čekala, co kdyby něco tušila?! Neprořekl to někdo z nás? Nějak nám ale nedošlo, že se Překvapené okolo půlnoci po práci nebude chtít táhnout mimo Londým kamsi na letiště a tak jsme děsně nenápadně nakukovali za rohy, jestli tam náhodou není. Nebyla. Takže jsme konečně začali reálně uvažovat jak to vlastně uděláme. Situace byla jednoduchá. Byli jsme čtyři a Překvapená věděla jen o jednom z nás. Takže se spolu domluvili, že ji vyzvedne doma a pak se uvidí. Schovali jsme se za vchodové dveře, ve správnou chvíli jsme se na ni vrhli a vyrazili jí dech. S rychlostí jakou jsme se na ni vrhli se docela divím, že se nám to nepovedlo i doslovně.

Vzhledem k tomu, že přeci jen Překvapená netušila vůbec nic, nějakou chvíli nám trvalo ji přesvědčit, že se jí to nezdá a že tam vážně jsme. Celý problém vyřešilo láskyplné rozcuchání a pár dloubnutí do žeber. Bylo to vzájemné, také se jí stýskalo a vrátila nám to i s úroky. Poté vyvstala otázka co dál. Tak daleko se naše plánování totiž nedostalo. Já byla ale připravená, z Magnificent seven jsem zatím byla jen na dvou hřbitovech a pro tentokrát jsem si vyhlédla Kensal Green. A vzhledem k tomu, že jsem s tím otravovala tak měsíc předem, tak nikdo neprotestoval. Stejně by neměli šanci.

Už jsem vám někdy vyprávěla, jaké mám štěstí na známé lidi? Že ať jedu, kam jedu, tak zaručeně potkám alespoň jednoho známého člověka? Tak samozřejmě ani Londýn nebyl výjimkou. I když ne úplně tradiční. Co na tom, že samotné město má tolik obyvatel co celá naše republika, hned druhý den jsme potkali Čechy. A navíc z našeho letadla. Upřímně, dalo by se předpokládat, že se vám něco takovéhleho povede u nějaké památky nebo význačného místa. Naposledy jsme taky potkali spolucestující z letadla u Tower Bridge. Ale tentokrát ne. Uznejte, napadlo by vás, že někoho "známého" potkáte zrovna na hřbitově?

Nebudu vás unavovat soupisem toho, co všechno jsme dělali nebo kde a co jsme jedli, není to podstatné. Hlavní byla návštěva holek a tomu se všechny naše plány podřizovaly. A jak už to tak bývá, náš vymezený čas utekl proklatě rychle a zbýval poslední den. Byli jsme s Překvapenou domluvení, že za námi dojede vlakem do Hatfieldu, odkud jsme chtěli jet rovnou na letiště. Jenže se někde projevil komunikační šum a tak Překvapená jela úplně někam jinam. A když jela správně, tak pro změnu přejela stanici. Napotřetí to už naštěstí klaplo, ale v tu chvíli jsme si už jen stihli dojet na oběd a u byl pomalu čas se rozloučit. Nechtělo se mi zpátky, sotva jsem si zvykla rozpoznat pence od pohledu (to rozlišení podle tvaru a velikosti mě hrozně rozčiluje), tak abych se vrátila do reality... Navíc se strašně nerada s někým loučím na delší dobu. Loučení jsou vždycky smutná. I když jen na čas.

Jo a víte, co mi na ten návrat do reality pomohlo? Moje postel. Protože přes veškerou tu cestovní euforii je pokaždé skvělé přijet domů a zalézt do vlastní postele. Nikde jinde se totiž tak báječně nesní o dalších dobrodružstvích.