Poznamenáno žlutým znamením
Král ve žlutém a děsivé žluté znamení. Útržkovité informace, které vám nikdy nedají celý obraz a všude narážíte jen na náznaky. Takže je nutné zavřít Lovecrafta a ponořit se hlouběji do historie, do knihy Král ve žlutém od Roberta Williama Chamberse.
Zjištění, že tahle kniha u nás vyšla už v roce 2014 byl poněkud šok. Přestože jsem tehdy ještě tolik nesledovala co u nás vychází, přišlo mi jako bych se sama na sobě dopustila nějaké zrady, když mi uniklo něco tak zásadního. Navíc vzhledem k tomu, že kniha nese nálepku inspirace pro seriál True detective, tak byla vyprodaná a prakticky nesehnatelná. No jo, jenže já jsem zarputilá a jen tak se nevzdám. Kniha vyšla v originále poprvé v roce 1895 a Chambers v ní navázal na Edgara Allana Poea a Ambrose Bierce, od kterého si vypůjčil děsivou Carcosu. Lovecraft, který byl Chambersem ovlivněný, jej považoval za předchůdce svých vlastních mýtů i žánru weird finction a sám krále ve žlutém ve svém díle použil.
Kniha obsahuje deset povídek a pokud čekáte čistý horor nebo duchařinu, budete zklamáni. Za hororově lazené se dají označit pouze první 4, 1 je romaticky duchařský příběh a zbytek sbírky je o dekadentním životě mladých umělců v Paříži. Umění ale provází i první čtyři povídky a spolu s romatickou vášní je jakýmsi celkovým tématickým tmelem sbírky. Přestože se čas od vydání na povídkách docela podepsal, jsou kvalitně napsané a atmosférický stín je neopustil. Všechny příběhy jsou spolu navíc volně provázány nejen postavou krále ve žlutém, ale i jmény aktérů jednotlivých povídek. Vzbuzuje to dojem, že jednotlivé kusy skutečně patří k sobě, přestože jsou tématicky velmi odlišné.
První polovina knihy je důvod proč po Králi ve žlutém sáhnout. Využité děsivé prvky jsou dnes sice už poněkud klišé a hrůza z nich časem už značně vyčpěla, pořád jsou čtivě napsané a vám brzy dojde, proč se jimi nechal ovlivnit i Lovecraft. Vše se odehrává v autorově blízké budoucnosti dvacátých let 20. století, která zároveň umožňuje vytvoření paralelní reality a využití sci-fi prvků. Hned na začátku se taky dozvídáme o existenci strašlivé divadelní hry Král ve žlutém, která je považována jak za umělecký vrchol, tak za knihu která by pro svůj obsah neměla existovat. Navíc svoje čtenáře přivádí k šílenství. O obsahu a postavách téhle prokleté knihy se dozvídáme pouze v náznacích a několika rozvinutějších sugestivních popisech. V těch chvílích ale jako byste cítili za krkem Lovecratův dech a okolní svět jako by byl zas o trochu menší... Přestože všechny tyto náznaky dávají spoustu prostoru fantazii, zasloužily by si rozvést o něco více. V některých částech máte totiž pocit, že vám toho autor dal tak málo, že vlastně moc nevíte co a jak si máte domyslet. Možná sám autor v celém tom konceptu neměl úplně jasno a proto ho nerozvedl, jak mohl. A možná jsem to taky jen nepochopila.
Vzhledem k tomu, že Král ve žlutém přináší šílenství, úvodní Nápravce reputací nás do něj hodí po hlavě. Ta povídka obsahuje hodně motivů a je poplatná realitě, jak ji vidí vypravěč. Takže je řádně pokřivená. A vám je pak na jednu stranu je vám líto, když tahle pokřivenost skončí, na druhou je tam těch motivů tolik, že ve finále žádný není uspokojivě rozvinut. Nápravce určitě patří k lepším kusům sbírky, ale jsem přesvědčena o tom, že delší formát by mu učitě seděl více. Následující Maska je pro mě nejslabším kusem téhle části. Tajemná chemická sloučenina měnící vše živé v mramor je sice skvělým námětem, ale děj dost brzy sklouzne jen v problémy milostného trojúhelníku a jednoduše víte, jak to skončí. Ani zde nechybí motiv krále a jeho města, ovšem působí vnuceně, jako by autor prostě chtěl, aby se v Masce objevil a nenašel lepší způsob jeho zapojení. A schválně, co vám připomíná konec? Ve Dračím dvorci působí zase jako sen, či hořečnatá noční můra, ze které není úniku. Hlavního hrdinu totiž před jeho osudnou zkázou nezachrání denní světlo, ani boží stánek. Za mě jeden z favoritů sbírky. S mým dalším favoritem, Žlutým znamením, jsem sice už jednou čest měla, jako bych ho ale četla poprvé. Sice stejně jako v případě Masky víte, jak to všechno skončí, přesto se jedná o atmosféričtější a zdařilejší kus, navíc děs spojený s králem je tu nosným prvkem a ne pouze vnuceným doplňkem. Poslední Demoiselle d'Ys sice nepřináší nic převratného, ale je milým zakončením a zčásti přípravou na další část.
Druhých pět povídek je zklamání, pokud jste čekali horor, a průměrné čtení pokud, jste na ně byli připravení. Dekadentní je na nich (dnes) maximálně tak to označení. Vesměs popisují život mladých umělců v Paříži, jejich milostné snažení a veškerá dekadence se schovala do náznaků, konstatování a ve výsledku působí naivně. Ty povídky nejsou špatně napsané a věřím, že si i dnes najdou svůj okruh čtenářů. Mě by tak 13 let zpět asi taky relativně bavily, čítávala jsem podobnou literaturu. Ovšem teď nenadchly, neurazily, jen znudily. Soubor básní v próze Ráj proroků je jakýmsi přechodem k tomu, co bude následovat dál a zabývá se i stejnými tématy. Zbylé 4 povídky nesou jména ulic, ve kterých se odehrávají nebo které jsou nějak podstatné pro děj a kromě lásky a umění obsahují i význam mužského přátelství nebo historické motivy. První z nich, Ulice Čtvera světových stran, sice lehce nakročí rozpadlejším, pardon, zajímavějším směrem, ale tím to taky skončí a zůstane jen u romantické tragédie. Z hrdosti vždy dočtu všechny knihy až po tiráž, tentokrát jsem ale měla namále a vážně se mi poslední 3 povídky nechtěly číst.
Sice chápu, že reklama prodává, ale já ji na knihách a jejich obálkách nemám ráda, žlutý přebal odkazující na seriál True Detective tedy (Argo mi odpusť) letěl hned do koše. Jinak je kniha opravdu krásná a tohle vydání je důstojné jak jejímu věku, tak významu. A vážně moc se mi líbí ty žluté předsádky! Je to skvělě "nemocný" odstín, který mi barevně naprosto sedí k představě Hasturova roucha. Bohužel se knize nevyhnul klasický nešvar překlepů nebo naopak chybějících písmen a tentokrát šotek zabrousil i do obsahu, kde jsou všechny stránky posunuty o dvě. Vzhledem k tomu, že neovládám francouzštinu, trochu mi také mrzí nijak nepřeložené francouzské fráze, na druhou stranu je to případ hlavně druhé poloviny knihy, takže mi to tolik nevadí.
Upřímně jsem ráda, že jsem mohla Krále ve žlutém přidat do svojí knihovny. Přestože tahle různorodá sbírka není čistý horor ze kterého si sednete na zadek, schovává v sobě zárodky nepopsatelného kosmického děsu a tu první polovinu mě vážně bavilo číst. Králova hrůznost sice spočívá právě pouze v různých náznacích, přesto by mi nevadilo, kdyby mu Chambers věnoval více povídek. Stejně tak děsivé Carcose s nebem plným černých hvězd, strašlivému žlutému znamení i jeho vyznavačům. Méně je sice občas více, ale to neznamená, že to nemůže být zoufale málo.
Král ve žlutém (The King in Yellow)/ napsal Robert William Chambers/ přeložil Petr Pálenský/ vázaná/ vydalo nakladatelství Argo v roce 2014/ 224 stran.
Vzhledem k tomu, že Král ve žlutém přináší šílenství, úvodní Nápravce reputací nás do něj hodí po hlavě. Ta povídka obsahuje hodně motivů a je poplatná realitě, jak ji vidí vypravěč. Takže je řádně pokřivená. A vám je pak na jednu stranu je vám líto, když tahle pokřivenost skončí, na druhou je tam těch motivů tolik, že ve finále žádný není uspokojivě rozvinut. Nápravce určitě patří k lepším kusům sbírky, ale jsem přesvědčena o tom, že delší formát by mu učitě seděl více. Následující Maska je pro mě nejslabším kusem téhle části. Tajemná chemická sloučenina měnící vše živé v mramor je sice skvělým námětem, ale děj dost brzy sklouzne jen v problémy milostného trojúhelníku a jednoduše víte, jak to skončí. Ani zde nechybí motiv krále a jeho města, ovšem působí vnuceně, jako by autor prostě chtěl, aby se v Masce objevil a nenašel lepší způsob jeho zapojení. A schválně, co vám připomíná konec? Ve Dračím dvorci působí zase jako sen, či hořečnatá noční můra, ze které není úniku. Hlavního hrdinu totiž před jeho osudnou zkázou nezachrání denní světlo, ani boží stánek. Za mě jeden z favoritů sbírky. S mým dalším favoritem, Žlutým znamením, jsem sice už jednou čest měla, jako bych ho ale četla poprvé. Sice stejně jako v případě Masky víte, jak to všechno skončí, přesto se jedná o atmosféričtější a zdařilejší kus, navíc děs spojený s králem je tu nosným prvkem a ne pouze vnuceným doplňkem. Poslední Demoiselle d'Ys sice nepřináší nic převratného, ale je milým zakončením a zčásti přípravou na další část.
Druhých pět povídek je zklamání, pokud jste čekali horor, a průměrné čtení pokud, jste na ně byli připravení. Dekadentní je na nich (dnes) maximálně tak to označení. Vesměs popisují život mladých umělců v Paříži, jejich milostné snažení a veškerá dekadence se schovala do náznaků, konstatování a ve výsledku působí naivně. Ty povídky nejsou špatně napsané a věřím, že si i dnes najdou svůj okruh čtenářů. Mě by tak 13 let zpět asi taky relativně bavily, čítávala jsem podobnou literaturu. Ovšem teď nenadchly, neurazily, jen znudily. Soubor básní v próze Ráj proroků je jakýmsi přechodem k tomu, co bude následovat dál a zabývá se i stejnými tématy. Zbylé 4 povídky nesou jména ulic, ve kterých se odehrávají nebo které jsou nějak podstatné pro děj a kromě lásky a umění obsahují i význam mužského přátelství nebo historické motivy. První z nich, Ulice Čtvera světových stran, sice lehce nakročí rozpadlejším, pardon, zajímavějším směrem, ale tím to taky skončí a zůstane jen u romantické tragédie. Z hrdosti vždy dočtu všechny knihy až po tiráž, tentokrát jsem ale měla namále a vážně se mi poslední 3 povídky nechtěly číst.
Sice chápu, že reklama prodává, ale já ji na knihách a jejich obálkách nemám ráda, žlutý přebal odkazující na seriál True Detective tedy (Argo mi odpusť) letěl hned do koše. Jinak je kniha opravdu krásná a tohle vydání je důstojné jak jejímu věku, tak významu. A vážně moc se mi líbí ty žluté předsádky! Je to skvělě "nemocný" odstín, který mi barevně naprosto sedí k představě Hasturova roucha. Bohužel se knize nevyhnul klasický nešvar překlepů nebo naopak chybějících písmen a tentokrát šotek zabrousil i do obsahu, kde jsou všechny stránky posunuty o dvě. Vzhledem k tomu, že neovládám francouzštinu, trochu mi také mrzí nijak nepřeložené francouzské fráze, na druhou stranu je to případ hlavně druhé poloviny knihy, takže mi to tolik nevadí.
Upřímně jsem ráda, že jsem mohla Krále ve žlutém přidat do svojí knihovny. Přestože tahle různorodá sbírka není čistý horor ze kterého si sednete na zadek, schovává v sobě zárodky nepopsatelného kosmického děsu a tu první polovinu mě vážně bavilo číst. Králova hrůznost sice spočívá právě pouze v různých náznacích, přesto by mi nevadilo, kdyby mu Chambers věnoval více povídek. Stejně tak děsivé Carcose s nebem plným černých hvězd, strašlivému žlutému znamení i jeho vyznavačům. Méně je sice občas více, ale to neznamená, že to nemůže být zoufale málo.
Král ve žlutém (The King in Yellow)/ napsal Robert William Chambers/ přeložil Petr Pálenský/ vázaná/ vydalo nakladatelství Argo v roce 2014/ 224 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat