Lovecraftovské šílenství #3.5
Čím déle čtu v kuse nějakou sérii, tím častěji odbíhám k jiným knihám a komiksu, aby můj zájem a záměr to fakt přečíst neopadl. Jenže sem tam se najde série, která mě časem baví víc a víc a tím víc pak rozloučení s ní bolí. Což je přesně případ Spisů.
Čekání na pokračování druhého dílu Volání Cthulhu se ve finále protáhlo na dlouhého téměř třičtvrtě roku. To bylo sice mnohem déle, než tak bylo původně v případě Weird Tales, ale minimálně mě to obsah ve finále vynahradil. Volání Cthulhu 2 obsahuje kromě rozděleného Charlese Dextera Warda ještě dalších sedm kusů. 3 z nich patří k autorovým delším pracím, zbytek jsou krátké povídky či nedopsané zlomky. Na konci je navíc studie Jense Malte Fishera s názvem Produktivní hnus a úryvek jednoho z Lovecraftových snů. Dle mého rozhodně velmi příjemný bonus. Celá kniha je tak zbytkem Lovecraftova nejplodnějšího a asi i nejlepšího období. Zůstala i zelená obálka, jako u předchozí sesterské knihy, ale tentokrát dostala patřičně jedovatý odstín. Co si budeme povídat, i proto kniha vypadá sakra dobře a spolu s Měsíčním močálem je mám, z hlediska obálek, nejraději. Žena a barvy, znáte to.
Co se týče rozdělení úvodního Případu Charlese Dextera Warda, mám pocit, že dílu spíš uškodilo, než nějak pomohlo. Kde první část byla hlavně takovou přípravou, tady je hlavní část děje. Je zde sice ta lepší, zajímavější a makabróznější polovina, ale už nemá patřičnou sílu, neohromí tak, jak by chtěla. I když je to dost možná tím, že za těch cca 10 let, co jsem ji četla poprvé, ztratila sílu čistě jen pro mě. Ovšem stejně jako v dalších autorových dílech můžeme snadno v Charlesovi identifikovat projekci autora samotného. Nechybí tu ani jeho vždy jemní a útlocitní gentlemani. Oproti jiným povídkám tu ale jejich nervy dostanou více zabrat, čím více mě mrzí, že výsledek na mě tentokrát řádně nezapůsobil. Snaha tam totiž byla.
Ke čtyřem obsaženým kratším pracím není moc co říct. Jejich téma i rozsah z nich dělají pouze chuťovky mezi výraznějšími kusy sbírky a ani dlouho neutkví v paměti. Alespoň ovšem máme kompletní známou Historii Necronomiconu autorovýma očima. Přesto jsem je nepřeskočila. Nikdy nic nepřeskakuji i když jsem danou část četla už mockrát. Nejvíckrát jsem tak paradoxně četla povídku, která patří k mým nejméně oblíbeným. Hrůza v Dunwichi pro mě totiž vždy hrůza byla. Přestože patří k těm známějším a oblíbenějším povídkám, já si k ní nikdy nedokázala najít cestu. A to jsem jí prosím četla pětkrát. Celou. Prakticky je esencí Lovecrafta: nepopsatelný hnus z ní přímo čpí, tísnivá atmosféra cizího nebezpečí také nechybí a možná přijde i Yog-Sothoth. Jenže v tomhle případě to pro mě prostě nefunguje, nemohu si pomoct.
A teď zlatý hřeb večera, teda recenze. I když to mohlo doteď vypadat, že mě tenhle díl vlastně vůbec nebavil a je pro mě zbytečný, je to přesně naopak. Proč? Protože Barva z kosmu a Šepot ve tmě. Další z osobní sbírky objektivně nehodnotitelných povídek. Opět pravděpodobně díky Šepotu ve tmě a jiným hrůzostrašným povídkám. Obě jsou autorovým pokusem skloubit science fiction a horor a je po čertech škoda, že podobných povídek Lovecraft nenapsal více. Jsou totiž neskutečně atmosferické, propracované a sakra působivé. Jeden se při čtení nediví Lovecraftovým hrdinům, vyděšeným a ohromeným těžko uchopitelným kosmickým nebezpečím. Navíc co se týče Barvy z kosmu nemohu si pomoct, ale vždycky jsem ji vnímala jako podivný odstín zelené. I když jak tak nad tím přemýšlím, v mém vidění se příliš neliší od zeměplošské oktaríny. A co se týče Šepotu... Pluto pro mě už asi napořád bude Yuggoth.
Co se týče různých zpracování a adaptací, rozhodně vede Hrůza v Dunwichi. ČSFD totiž nabízí hned 4 filmové varianty, jednu dokonce zpracovanou Japonci jako loutkový animák (to musím vidět). Zbylé tři adaptace asi s poměrně čistým svědomím oželím. Ovšem audiokniha Barva z vesmíru od Českého rozhlasu rozhodně za pozornost stojí. Co se týče všech lovecraftovských audio a video zpracování, tuhle mám ze všech nejraději. Už jsem jí slyšela mockrát a ještě se mi neoposlouchala. Hlas Lukáše Hlavici dodá na atmosferičnosti, takže pokud nevíte co si pustit za dlouhých zimních večerů, Barva z vesmíru je nadmíru dobrou volbou.
Dohromady obě Volání Cthulhu zachycují Lovecraftovo nejproduktivnější období, ale prakticky i jeho vrcholnou formu. Mistr v celé své kráse a nepopsatelnosti. Pořád se ovšem nemohu zbavit dojmu, že obě knihy tvoří jeden celek. Ale stejně jako je lepší druhá část rozděleného Charlese Dextera Warda, tak i druhý díl mám mnohem raději. Je vlastně mým nejoblíbenějším dílem celých Spisů. Protože Barva z kosmu a Šepot temnotách jsou na to dost dlouhé a dobré. Navíc i barvou přebalu lehce vyčnívá mezi ostatními díly, jejichž obálky jsou jasnější. Takový malý outsider to je. Ale ten nejmilejší.
Spisy 3: Volání Cthulhu 2 - Příběhy a novely z let 1927-1930/ napsal Howard Phillips Lovecraft/ vázaná s přebalem/ vydalo nakladatelství Plus v roce 2012/ přeložili Linda Bartošková, Václav Kajdoš, Stanislava Menšíková, Ondřej Neff, František Jungwirth/ ilustroval František Štorm/ 324 stran.
Čekání na pokračování druhého dílu Volání Cthulhu se ve finále protáhlo na dlouhého téměř třičtvrtě roku. To bylo sice mnohem déle, než tak bylo původně v případě Weird Tales, ale minimálně mě to obsah ve finále vynahradil. Volání Cthulhu 2 obsahuje kromě rozděleného Charlese Dextera Warda ještě dalších sedm kusů. 3 z nich patří k autorovým delším pracím, zbytek jsou krátké povídky či nedopsané zlomky. Na konci je navíc studie Jense Malte Fishera s názvem Produktivní hnus a úryvek jednoho z Lovecraftových snů. Dle mého rozhodně velmi příjemný bonus. Celá kniha je tak zbytkem Lovecraftova nejplodnějšího a asi i nejlepšího období. Zůstala i zelená obálka, jako u předchozí sesterské knihy, ale tentokrát dostala patřičně jedovatý odstín. Co si budeme povídat, i proto kniha vypadá sakra dobře a spolu s Měsíčním močálem je mám, z hlediska obálek, nejraději. Žena a barvy, znáte to.
Co se týče rozdělení úvodního Případu Charlese Dextera Warda, mám pocit, že dílu spíš uškodilo, než nějak pomohlo. Kde první část byla hlavně takovou přípravou, tady je hlavní část děje. Je zde sice ta lepší, zajímavější a makabróznější polovina, ale už nemá patřičnou sílu, neohromí tak, jak by chtěla. I když je to dost možná tím, že za těch cca 10 let, co jsem ji četla poprvé, ztratila sílu čistě jen pro mě. Ovšem stejně jako v dalších autorových dílech můžeme snadno v Charlesovi identifikovat projekci autora samotného. Nechybí tu ani jeho vždy jemní a útlocitní gentlemani. Oproti jiným povídkám tu ale jejich nervy dostanou více zabrat, čím více mě mrzí, že výsledek na mě tentokrát řádně nezapůsobil. Snaha tam totiž byla.
Ke čtyřem obsaženým kratším pracím není moc co říct. Jejich téma i rozsah z nich dělají pouze chuťovky mezi výraznějšími kusy sbírky a ani dlouho neutkví v paměti. Alespoň ovšem máme kompletní známou Historii Necronomiconu autorovýma očima. Přesto jsem je nepřeskočila. Nikdy nic nepřeskakuji i když jsem danou část četla už mockrát. Nejvíckrát jsem tak paradoxně četla povídku, která patří k mým nejméně oblíbeným. Hrůza v Dunwichi pro mě totiž vždy hrůza byla. Přestože patří k těm známějším a oblíbenějším povídkám, já si k ní nikdy nedokázala najít cestu. A to jsem jí prosím četla pětkrát. Celou. Prakticky je esencí Lovecrafta: nepopsatelný hnus z ní přímo čpí, tísnivá atmosféra cizího nebezpečí také nechybí a možná přijde i Yog-Sothoth. Jenže v tomhle případě to pro mě prostě nefunguje, nemohu si pomoct.
A teď zlatý hřeb večera, teda recenze. I když to mohlo doteď vypadat, že mě tenhle díl vlastně vůbec nebavil a je pro mě zbytečný, je to přesně naopak. Proč? Protože Barva z kosmu a Šepot ve tmě. Další z osobní sbírky objektivně nehodnotitelných povídek. Opět pravděpodobně díky Šepotu ve tmě a jiným hrůzostrašným povídkám. Obě jsou autorovým pokusem skloubit science fiction a horor a je po čertech škoda, že podobných povídek Lovecraft nenapsal více. Jsou totiž neskutečně atmosferické, propracované a sakra působivé. Jeden se při čtení nediví Lovecraftovým hrdinům, vyděšeným a ohromeným těžko uchopitelným kosmickým nebezpečím. Navíc co se týče Barvy z kosmu nemohu si pomoct, ale vždycky jsem ji vnímala jako podivný odstín zelené. I když jak tak nad tím přemýšlím, v mém vidění se příliš neliší od zeměplošské oktaríny. A co se týče Šepotu... Pluto pro mě už asi napořád bude Yuggoth.
Co se týče různých zpracování a adaptací, rozhodně vede Hrůza v Dunwichi. ČSFD totiž nabízí hned 4 filmové varianty, jednu dokonce zpracovanou Japonci jako loutkový animák (to musím vidět). Zbylé tři adaptace asi s poměrně čistým svědomím oželím. Ovšem audiokniha Barva z vesmíru od Českého rozhlasu rozhodně za pozornost stojí. Co se týče všech lovecraftovských audio a video zpracování, tuhle mám ze všech nejraději. Už jsem jí slyšela mockrát a ještě se mi neoposlouchala. Hlas Lukáše Hlavici dodá na atmosferičnosti, takže pokud nevíte co si pustit za dlouhých zimních večerů, Barva z vesmíru je nadmíru dobrou volbou.
Dohromady obě Volání Cthulhu zachycují Lovecraftovo nejproduktivnější období, ale prakticky i jeho vrcholnou formu. Mistr v celé své kráse a nepopsatelnosti. Pořád se ovšem nemohu zbavit dojmu, že obě knihy tvoří jeden celek. Ale stejně jako je lepší druhá část rozděleného Charlese Dextera Warda, tak i druhý díl mám mnohem raději. Je vlastně mým nejoblíbenějším dílem celých Spisů. Protože Barva z kosmu a Šepot temnotách jsou na to dost dlouhé a dobré. Navíc i barvou přebalu lehce vyčnívá mezi ostatními díly, jejichž obálky jsou jasnější. Takový malý outsider to je. Ale ten nejmilejší.
Spisy 3: Volání Cthulhu 2 - Příběhy a novely z let 1927-1930/ napsal Howard Phillips Lovecraft/ vázaná s přebalem/ vydalo nakladatelství Plus v roce 2012/ přeložili Linda Bartošková, Václav Kajdoš, Stanislava Menšíková, Ondřej Neff, František Jungwirth/ ilustroval František Štorm/ 324 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat