středa 8. února 2017

Leden

Loňský rok jsem sice ve finále každoměsíční shrnutí zazdila, úplně jsem to s nimi ale nevzdala. Protože tentokrát by to třeba mohlo klapnout až do konce roku. 


Co bydlím v Plzni znamenal pro mě leden vždy zkouškové. Až na roční výjimku. Letos jsem se ale do nekončícího kolotoče učení vrátila a pocitově pro mě bylo tohle zkouškové zatím nejhorší. Neměla jsem toho extra moc, ani jsem neměla těžké předměty, ale stejně to bylo slušné martyrium. On sice rok pauzy mezi studiem je sice super věc, ale pro lenocha jako jsem já je tím horší se vrátit. Oproti bakaláři vzrostl můj level prokrastinace o 100%, a to už tehdy to bylo dost zlé. Ale vyhrála jsem a do konce května mám klid. Tak nějak. 


Když už jsem tolik prokrastinovala, tak přínosně. Vzhledem k vážné bídě mého filmového rozhledu byl ten nejlepší čas s tím konečně něco udělat. Začala jsem zodpovědně, prvního jsem vzala Vetřelce. Všechny díly. Včetně Promethea. Pak šel Predátor, opět kompletní. A samozřejmě i kombo Vetřelec vs Predátor. Náhodou jsem doma našla plakát, kde je z jedné strany právě vetřelec a z druhé predátor. Kdo z nich mi půjde na zeď? Vetřelec, jak jinak. Vzhledem k tomu, že 13. ledna byl pátek, tak jsem koukala na Pátek třináctého. U toho jsem zatím jako jediného skončila. Halloween a Michael Myers mě totiž zaujali mnohem více. Jo a taky jsem už konečně viděla The Evil Dead. A aby měla má neklidná mysl pocit, že plýtvám čas, když jen koukám na film, tak jsem pletla. Sice těžko říct, jestli tu šálu dokončím dřív, než skončí zima, ale pracuji na tom.

Vzhledem ke zkouškovému se moje kulturní vyžití omezilo hlavně na cesty domů za smečkou a tréninky iaida. A konečně jsem si taky trochu užila zimu a sníh. Miluju zimu na vsi, když jsou pole celá bílá, stromy obalené sněhovým popraškem a všude je klid a ticho. Navíc i smečka miluje sníh a mě baví sledovat, jak si ho s bezelstnou radostí užívají. I když tahat se s nimi o zmrzlé hračky nepatří mezi moje oblíbené činnosti (na což doplatily i moje letité oteplováky). Mnohem lepší jsou vycházky, kdy se oba musí tím sněhem brodit a je to prakticky jediná varianta, jak je unavit a sebe přitom nezničit.










Moje kulturní vyžití se prakticky smrsklo na dvě výraznější události a jednu investici. Než v Plzni skončila lovecraftovská výstava, pořádala Galerie města Plzně noční komentovanou prohlídku s kurátorem výstavy Otto M. Urbanem a dvěma autory, Martinem Mulačem a Markem Škubalem. Bylo fajn se ke všem těm dílům vrátit a rozloučit se s nimi. Poslední víkend v lednu jsem se konečně dočkala koncertu mých zamilovaných nizozemců Epica. Ale jak už to tak bývá, těšíte se jak malé dítě a ve finále to uteče jak lusknutím prstu. Takže je fajn to nahradit jinou věcí, na kterou se můžete těšit. A tou se stal lístek na koncert pána jménem Mamoru Fujisawa, kterého ale všichni znají spíše jako Joe Hisaishi. Bez jeho hudby by (nejen) Myiazakiho filmy jako Princezna Mononoke nebo Můj soused Totoro ztratily kus svojí jedinečnosti. Nemohu se dočkat!

Ani čtení na tom nebylo nějak slavně. Dočíst jsem stihla prakticky jen Spisy 3,5: Volání Cthulhu 2 a jinak mi všechny knihy zůstaly rozečtené a ubývalo z nich jen po troškách. Ale vzhledem ke konci zkouškového na tom pracuji. Konečně mám na to pořádně klid.

A to je vše, vážení. Moje ledny už takové bývají: náročné, ale nezajímavé.

Žádné komentáře:

Okomentovat