neděle 26. února 2017

Lovecraftovské šílenství #4

Poslední díl, velké finále, konec. Stín z času je pátou a završující knihou Lovecraftových hororových aspirací, které u nás vydalo nakladatelství Plus. Minimálně těch kompletních a dle znalců jeho díla možných připsat jemu. O těch dopsaných jeho následovníky ale někdy jindy.



I když jsem u Volání Cthulhu 2 nechtěla aby ten konec přišel, jsem za něj ve finále ráda. Málokdy čtu sérii takhle v kuse, protože mi to vždy přišlo dost vyčerpávající. A vyčerpávající byly i Spisy, ať je mám seberaději. Stín z času je na objem největší, ale obsahuje pouze 8 povídek, kvalita převážila nad kvantitou. Oproti jiným dílům je zde poměrně dost povídek zařaditelných k mýtu Cthulhu, a stejně jako se vyvíjel Lovecraft jako autor, je patrný vývoj i v této fiktivní mytologii. Krátké práce jsou zde pouze dvě, Kniha a Ďábelský kněz, přičemž druhá zmíněná je popisem snu vyňatým z dopisu Bernardu Augustinu Dwyerovi. Doslov je tentokrát věnován Ivanu Adamovičovi, kterému (krom jiného) můžeme vděčit za antologie Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy a Bezejmenné město a jiné povídky.

Úvodní V horách šílenství je dle mého soudu dost prekérním začátkem. Je nejdelší povídkou sbírky a spolu se Snovým putováním k neznámému Kadathu a Případem Charlese Dextera Warda tvoří trojici nejrozsáhlejších Mistrových děl. Svým obsahem je důležitou součástí mýtu Cthulhu, ačkoliv zde není chobotničák samotný. Díky Starcům totiž získáváme nejširší historický kontext a propojení všech příchozích z hvězd v rámci jednoho příběhu. Zajímavost a síla povídky ale spočívá i v sugestivních popisech krajiny Antarktidy, kam je děj situován, a v autorově snaze o reálnost celého spisu vědecky lazeným vyprávěním a zmínkách o dobovém tisku. Tísnivost a atmosféra zde nespoléhá pouze na téma odhalování historie Starců, ale i na samotné prostředí Antarktidy. Lovecraft zde svůj odpor ze zimy využil mnohem lépe než v povídce Chladný vzduch, čtenáře mrazí v zádech i když si s klidem sedí v teple a bezpečí domova. Navíc Starci nejsou primárně prezentováni jako odporná stvoření, ale jako politováníhodní vědci, kterým šlo hlavně o vědomosti. Přes to všechno V horách šílenství vážně nemám ráda. S každým dalším čtením mi sice přijdou snesitelnější a čtivější, přesto jsou na můj vkus zbytečně dlouhé a hlavně rozvleklé. Na podobné úrovni vidím Věc na prahu. Její zásadnost a zvláštnost spočívá v hlavní hrdince, jediné důležité ženské postavě v celém Lovecraftově díle. Autor buduje atmosféru a příběh pomalu, jak má ve zvyku, až k očekávatelnému konci. Pocitově Věc vnímám podobně jako Případ Charlese Dextera Warda a to nejen kvůli podobnému námětu okultismu a dlouhověkosti. Ačkoliv mě nikdy moc nebavila, dříve na mě zapůsobila mnohem více, než by vůbec mohla teď.

Co se týče kraťoučké Knihy, je škoda, že nebyla dopsána. Podle poznámek vydavatele Lovecraft tou dobou experimentoval se svým stylem psaní, ale většinu těchto experimentů zničil. Až na Knihu. Údajně by měla být pokusem o převedení sonetu Funghi from Yuggoth na prózu, čím spíše je škoda jejího nedopsání. Sny v čarodějném domě jsou nanejvýš zajímavým spojením hororu a tématu čarodějnictví. Pro mě je to jen další důkaz toho, že Lovecraftovi tahle žánrová spojení šla. Díky inspiraci ve fyzikální kosmologii získává jeho nepopsatelno odlišnou příchuť a tím je pro mě samozřejmě atraktivnější. Závěrečný Přízrak z temnoty je patřičně důstojným zakončením za Mistrovo tvorbou, ačkoliv moje vnitřní dítě je stejně nespokojené a křičí "Já chci víc!". Přestože je zde základní příběhové schéma stejné jako u spousty jiných Lovecraftovo děl, pořád má jak zaujmout a co nabídnout.


Osobně si nejvíce cením zbylých dvou povídek. Stín nad Innsmouthem byl jedinou prací, kterou někdo za autorova života vydal a dodnes patří mezi jeho nejznámější a nejikoničtější díla Povídka je každopádně znepokojivě působivá a do pantheonu cizích bohů přidává další entity, tentokrát zasazené do mořských hlubin. Pro mě je to další z důvodů, proč mít respekt z hloubek. Navíc je zde skvěle zpracováno odhalování odporných tajemství a jakási nevyhnutelná změna osobního přístupu. Oproti tomu Stín z času ukazuje jinou tvář děsu, historickou spojenou s cestováním v čase a sdílením osobnosti. Podobně jako Starci jsou i Velcí hlavně vědci, hromadící poznatky poněkud zvláštním způsobem. Ovšem i oni mají svoji nemesis... K Stínu z času mám pokaždé co ho čtu jiný postoj. Jednou jsem nadšená, podruhé mě to vážně nebaví číst. Tak proč si jí cením nejvíce? Baví mě autorův finální mytologický zvrat, kdy jsou Velcí stále na pohled odporní, ale prakticky obdivuhodní ve své činnosti, nenásilné vkomponování cestování časem a vesmírným prostorem a i samotná myšlenka životního úsilí Velkých.

Co se týče filmu, u mě vede Dagon, který má ze stejnojmenné povídky prakticky jen název, zbytek je založen převážně na Slavnosti a právě Stínu nad Innsmouthem. Ačkoliv opravdu nízká produkce a levné triky by mohly odradit, dohromady to funguje dobře. Ve výsledku je to jedna z těch lepších adaptací Mistrova díla. Úplně špatná není ani Pickman's Muse, což je pro změnu spojení Pickmanova modelu a Přízraku temnoty. Opět je to z velmi nízké produkce s hodně špatnými triky, ale stále ještě spadá do šuplíčku "koukatelné". O Strange Aeons: The Thing on a Doorstep jsem zatím nečetla nic moc pochvalného a mám celkem strach se na ni podívat, ale třeba jednou, možná... Za zmínku rozhodně stojí plánovaná adaptace V horách šílenství pod taktovkou Guillerma del Tora, ovšem ta už je naplánovaná tak dlouho, že už nevěřím v její uskutečnění. V současné době je posunuta na rok 2018, ale k jejímu pravidelnému odsunu dochází už pár let, takže čekám, že del Toro nezklame a historie se bude opakovat. I když by mě výsledek opravdu moc zajímal, tak si nejsem jistá, jestli bych ho chtěla vidět.

Jak jsem zmiňovala už na začátku, jsem ráda, že jsem na konci. Samozřejmě, že bych ocenila, kdyby toho Lovecraft napsal o mnoho více, jak by rozšířil svůj kult a do jakých rozměrů by posunul svoje psaní, ale ve finále toho je tak akorát. Navíc ačkoliv jsem se stále bavila, bylo pro mě čtení už celkem únavné a tak jsem sbírku četla opravdu dlouho. Mělo to ale jednu výhodu, mohla jsem se déle těšit z nádherné fialové obálky, která mi přijde důstojným zakončením. Takovým duchovním, mystickým, hodným odkazu autora, který sice sám nebyl skvělý spisovatel, ale spustil lavinu na které se vezli a dodnes vezou jiní.

Spisy 4: Stín z času- Příběhy a střípky z let 1931- 1935/ napsal Howard Phillips Lovecraft/ vázaná s přebalem/ vydalo nakladatelství Plus v roce 2013/ přeložili Linda Bartošková, Václav Kajdoš, Stanislava Menšíková, František Jungwirth, Zdeněk Lyčka, Viola Lyčková/ ilustroval František Štorm/ 480 stran.

Žádné komentáře:

Okomentovat