Peklo jménem Ikea!

Nikdy v životě jsem neměl tendence vytvářet písemné počiny, až na přihlouplé zamilované básně (jedna byla o piškotu). A jak to tak bývá, až v tváří v tvář čirému utrpení a neskonalé hrůze se v člověku něco probudí. Inu, stalo se…

Znáte ty chvíle, kdy máte ostrůvek klidu bez těch otravných věcí, které se mezi obraty stránek vaší knihy a trpělivosti úpěnlivě snaží něco sdělit, za použití svých úst a hlasivek a při tom nechápou, že otevřená kniha je jako cejch vypálený do čela a nese rozpálený nápis: TÁHNI! ČTU SI! Každý to jistě zná a zažil, v autobuse, ve vlaku, na veřejném wc, kdy vedlejší kabinka si chce povídat z nedostatku intelektuálnější zábavy. Z většiny těchto míst může narušiteli člověk snadno pláchnout a otevřít knihu hezky někde potají s pokřiveným úsměvem z vyhrané bitvy.

Bohužel, toho dne jsem nemohl aktivnímu monologistovi utéci a byl jsem přikován na jedno místo. Zažil jsem hodinu a půl přikyvování a modlení se, aby má trýzeň už skončila. V průběhu jsem si uvědomil, že zažívám pekelné zatracení a upovídaná osůbka pomalu nanebevzetí. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek a musely ze mě ven a tak vznikl tento malý počin. Jestli jsem se do konceptu pekla a nebe trefil, žádám o jeden volňásek na vykoupení.

Ještě za života jsem vnímal peklo a nebe jako většina smrtelníku. Nebe, jak se na něj sluší a patří, si trůní na vrcholu mraku, kde podle tvrzení knihy svaté čeká na duše dobrých lidí nekonečné blaho. Naopak peklo je hluboko zavrtaná smrdutá díra plná utrpení a bolesti.

Po mé neblahé smrti jsem však zjistil, že tento koncept je zcela pomýlený a skutečnost je úplně jinde. Nebe a peklo je společná instituce sdružující jak duše dobré, tak prohnilé a zkažené. Trestání a odměňování zde probíhá opravdu důmyslně, protože co je pro jednoho peklem, může býti pro druhého rájem. Vezměme si například takového kata. Sťal člověka, protože to bylo jeho povolání a vlastně tak přispíval blahobytu společnosti. Posílal na odpočinek vrahy, zloděje a jinou havěť, ničící blahobyt na světe. Ale stínání hlav mu mohlo přinášet zvrácené potěšení a možnost být v podstatě úchyl. Žil jako spořádaný člověk, miloval svoji ženu a děti, každý den řádně na ulici pod svá okna vyhazoval odpadky a staral se o svůj záhonek macešek. Po smrti se dostal do ráje, kde jako odměnu za spořádaný život mohl stínat hlavy duším zatraceným a mít z toho celkem prču. Nebo takový chirurg. V jeho ráji se snaží zapáleně přijít na kloub žaludečním vředům a ve vašem pekle vám půl věčnosti kuchá střeva. 

Po mé smrti jsem byl umístěn na velice prohnané místo, kde má ubohá a hříchy prolezlá duše měla trpět a škvařit se. nMístnost se židlí a stolem plným titěrných matiček, šroubků a všech plně nasírajících věciček, které nikam nepasují, nejdou zašroubovat, nebo je vyrobila Ikea. Mým úkolem bylo dávat dohromady šroubky, matičky a jiné různé podivuhodně tvarované kutilské předměty dohromady podle daného schématu. Už po prvních 365 letech jsem měl šroubků plné zuby a o matičkách ani nemluvě. Došlo to tak daleko a mé šílenství se tak mocně prohloubilo, že jsem začal každý kus pojmenovávat. Nejhorší byla matička "Ta podělaná kravina tam prostě nejde!". A za naopak nejvíce snesitelný jsem považoval šroubek do hodinek "Ten debilní krám o velikosti ocasní ploutve průměrného plejtváka obrovského". A aby byla moje muka úplná odpykával si naproti mě svůj zasloužený ráj domácí kutil a věčný tajtrdlík s kladivem. Co chvilku piloval, klepal, svařoval a všemožně upravoval součástky, aby do sebe pasovaly a to vše doprovázeno občasnými výbuchy veselí, když se mu povedla nacpat matička o průměru vajíčka na "šroubek" o velikosti ploutve plejtváka. Dodnes nechápu, jak to zvládl. Celou dobu jsem měl nutkavou potřebu vzít šroub velikostně několikrát již zmíněný a majznout ho do palice se slovy: "Tady máš tu svoji zasranou Ikeu!". Počítám 200-300 let, než mi s ním dojde trpělivost, není kam spěchat.

Po pečlivé úvaze jsem došel k závěru, že peklo a nebe dělal pěknej úchyl.