Až vyrostu budu antropolog! Nebo taky ne...

Měli jste jako dítě sen, čím budete jako dospělák? Já jich vystřídala rovnou několik. Úplně nejdřív jsem chtěla být hrobařem (vůbec na to nemá vliv ta písnička!), jistou dobu jsem měla popelářskou fázi, ale vždycky nakonec převládla historie. A vlastně i to kopání v zemi.

A to se ještě moje objekty zájmu zmenšovaly. Původně jsem totiž chtěla být paleontolog. Byla jsem dost skálopevně přesvědčená o tom, že jednou vykopu nějaký nový druh dinosaura, pak roky strávím jeho studiem a následně přesvědčováním světa o tom, jak bomba nález to je. Jenže s věkem mi došlo, že u nás nejspíš nic zásadního nenajdu a tak jsem se přesunula k archeologii. Tam už se pravděpodobnost super nálezu zvýšila, dokonce jsem se i dostala k reálné terénní praxi, ale pořád to nebylo ono. Než jsem objevila biologickou (nebo fyzickou) antropologii.

Asi jako pro spoustu jiných byla mým vzorem Kůstka z Bones. Jako jo, víte, že je to jen seriál a že skutečná věda takhle nefunguje, ale i tak si říkáte "To chci dělat!". A říkáte si to do doby, než na vlastní kůži zjistíte, jak ta věda reálně funguje, že vůbec není jednoduchá, už tuplem ne tak přesná a o dost méně sexy. Ale stejně když se vás někdo zeptá, co že to studujete, odpovíte: "Znáš Bones? Tak něco takovýho...", protože je to jednodušší než vše vysvětlovat. A taky třeba nechcete všem vykládat, že jste zrovna ten den strávili obyčejným mytím kostí.

No, a co teda jako ten biologický antropolog dělám? Můžu jezdit na výzkumy, jelikož mám nejenom znalost kostry, ale také základních terénních postupů a hlavně, jak kostru odkrýt bez poškození (což ale neznamená, že se mi nikdy nepodařilo v procesu neztratit nějakou kostičku). Následně vím, jak nálezy laboratorně zpracovat, tzn. jak je očistit, případně slepit (občas jsou to vcelku puzzlata) a taky jak je zkatalogizovat a uložit. Jakmile se projde těmito fázemi, přichází to nejzajímavější - antropologická analýza. Úplným základem je odhad pohlaví, věku a výšky postavy, další zpracování už záleží na zaměření antropologa a cíli výzkumu jako takového. Důležité je to slovo odhad, protože pokud nemáme ke každé kostře konkrétní záznamy, nikdy nedostaneme stoprocentně přesná čísla. Vidíte už rozdíl od Bones?

To je pořád ještě ta zajímavá část. Všechna sranda končí, když na scénu přijde statistika. To jsou taková strašně milá čísla, která jsou schopná vám říct, že celý ten několikaměsíční výzkum jste dělali blbě a teď budete muset vymyslet co s tím. Nebo vám taky všechno krásně vyjde a všechno bude duhový, veselý, jednorožčí... Každopádně vcelku brzy zjistíte, že statistika je dost podstatnou součástí biologické antropologie a bez její znalosti prakticky nemáte šanci porozumět jediné studii. Vyzkoušeno za vás.

Doufám, že jsem vás neodradila, protože i když se skutečná antropologie značně liší od té seriálové, pořád je zábavná. A jako každý obor na vás zanechá profesní deformace. Takže například vás tolik nezajímá, jak kdo vypadá, ale všimnete si, jaký má tvar jeho lebka a co by na ní mohlo být zajímavého. Nebo přestože znáte celou kostru latinsky (včetně názvů všemožných malých výstupků), jakmile potřebujete český ekvivalent, nějakou dobu zabere si na něj vzpomenout a i tak zůstane pachuť nejistoty. Nebo jste se evoluci člověka učili už tolikrát, že asi nejslavnější australopiték Lucy je pro vás už napořád AL 288-1. Zlatým hřebem jsou ovšem pokaždé situace, kdy svému okolí nadšeně něco vysvětlujete, oni na vás koukají s chápavým a soucitným výrazem a na konci vás požádají o zopakování ve srozumitelné formě a ideálně česky. Schválně (a bez googlení), co si představíte třeba pod pojmem degenerativní změny kloubních spojů?

Přestože antropologii jako takovou pořád miluju a jsem vážně ráda, že jsem si tenhle dětský sen splnila, dnes už tolik netoužím živit se jako vědec na plný úvazek. Jednak není jednoduché najít uplatnění v oboru (pokud nechcete učit na univerzitě, což mě neláká) a jednak jsem na tuhle kariéru prostě moc líná. Ovšem pokaždé, když se můj malý vnitřní vědec naplno probudí, tak se chová jak malé dítě v hračkářství a neví, co chce dřív. Jenže to jsou veskrze chvíle, kdy nemusí něco cíleně dělat. Když ho totiž sama nutím pracovat (což je prakticky 90% studijního času), tak se mu dvakrát nechce a je děsně pomalý. A já se pak nemohu divit, že si ty magisterské státnice musím zopakovat.

Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi vlastně splnil jeden z mých nejstarších dětských snů... Antropolog je vlastně takový hrobař naruby, nemyslíte?