Střípky #11

Součástí mého novoročního předsevzetí bylo, že přečtu více knih než komiksů a zatím se mi to vcelku daří. Tak moc, že bych na ty komiksy skoro zapomněla. A to je třeba napravit! 

Když vezmete první dva díly série Pochmurný kraj a srovnáte je, už na první pohled uvidíte, že Zrcadlení je značně veselejší než úvodní Hejna běsů. Odpovídá tmu i charakter příběhu, jelikož Ema i její okolí mají jasno v čarodějnické situaci a Ema tak využívá svoje schopnosti pro dobro ostatních. Lidí i běsů. Jenže to nemá trvat dlouho. Z ničeho nic se na scéně objeví Emino dvojče Kami a situace se začne měnit. Pomalu, nenápadně, ale jistě. A Ema je tak opět konfrontována s realitou svého původu a musí učinit další důležité rozhodnutí. Ovšem i tentokrát má za zády svoje ochránce, kteří ji nezklamou, v čele s chlapcem bez kůže. Zrcadlení mě baví snad ještě o kousek více: kresba je opět fantastická, Pochmurný kraj ukázal více svých běsů a Kami příběh parádně okořenila. A jsem upřímně zvědavá, jak se bude vyvíjet situace s Opuštěným, spolu s chlapcem bez kůže jsou to zatím asi moji favorité mezi běsy. Knize samozřejmě nechybí ani historky, které mě už na prvním díle ohromně bavily, skicář Tylera Crooka i obligátní (mini)galerie obálek. Prostě paráda a za mě spokojenost.

K třetímu dílu Pochmurného kraje jsem se dostala dříve díky akci Comics Centra "Fanoušci fanouškům" a čtení jsem si tím více vychutnala. Tím spíše, že Hadilovka je zatím nejodlišnější. Tentokrát se příběh nesoustředí primárně na Emu, ale prostor dostane i chlapec bez kůže a Berenika. Kresbu první a poslední povídky navíc dostaly na starost 3 autorky a je zajímavé srovnat, kdo se jak popere se svým příběhem. Přestože jsem si nejrpve nedokázala představit výsledek, byla jsem vážně mile překvapená. Příběhy s odlišným stylem neztratily nic ze svého charakteru, ale ten jim naopak dodal něco navíc. Pokud byste ale čekali pokračování děje, budete zklamáni. Jednotlivé povídky spíše rozšiřují kontext a odhalují více tajemství Harrow County, než aby skutečně dění někam posunuly. Upřímně? Mě to vážně bavilo. Zpočátku jsem z odlišných kreseb byla spíše otrávená, jelikož styl Tylera Crooka je jeden z prvků, proč je pro mě série atraktivní, ale při čtení mi to začalo dávat smysl. Vizuální stránka příběhu se propojila s dějem a já až měla pocit, že od Crooka by mě to nebavilo stejně... Já vím, je to trochu heretické prohlášení, ale já byla vážně překvapená, že mě tak razantní změna vlastně zaujala. A že jsem pořád zvědavá, co bude dál. 

Pamatujete si na (ne)normální rodinu superhrdinů ze Spiral City? Opustili jsme je ve chvili, kdy se u nich nečekaně objevila Lucy, dcera Černé palice. Ve druhém díle s podtitulem Zvrat se právě díky Lucy dozvíme, co se stalo s jejím otcem a že na tomhle místě něco nesedí… Ale také se konečně ukáže, kdo byl Černá palice a jaké okolnosti vedli k současné situaci neštastných superhrdinů ze Spiral City. Stejně tak dostane více prostoru Robotela a my se tak dozvíme odkud pochází a jak se dostala k plukovníku Bizárovi. Pokud měl první díl nádech nefalšované zlaté éry, Zvrat její odkaz rozvíjí více. Čtenář není ochuzen o další informace o životě hrdinů ve Spiral City, ani o tom, jak se stalo, že skončili v takové díře. Tyto retrospekce jsou neobvykle, ale atraktivně zakomponovány do současného děje a tím je čtení zábavnější. Navíc si autoři přivzali na pomoc dalšího kreslíře a tak skutečně nehrozí, že by vás Zvrat znudil. Autoři pokračují v tom, co nastolili už v Tajemství počátků, podat okoukanou látku neokoukaným způsobem a ono to prostě funguje. Samozřejmě i tady je děj zakončený dostatečně lákavě, aby čtenář prostě chtěl pokračovat ve čtení. Co si budeme povídat, na mě to rozhodně zafungovalo. 

Přijdu si poněkud jako ostuda, jelikož jsem ve čtení Sandmana skončila čtvrtým dílem. Já jednoduše neměla odvahu se pustit do jeho barevných sourozenců. Ano, vím, že v barvě vycházel původně, ale černobílé vydání mi bylo vždy sympatičtější a zatím jsem se k nim prostě nedostala, no... Takže jsem skočila rovnou na konec. Vydání Lovců snů jsem sice zaregistrovala, ale postupně ta informace zapadla v hlubinách mé paměti a tak se mi kniha dostala do pracek teprve nedávno. Proč jsem nejprve nepokračovala v klasické sérii? Protože Japonsko, liška a láska na první prolistování. Ale popořadě. Lovci snů nejsou klasickým pokračováním o Sandmanovi, ale spíše jsou do jeho světa jen situovaní. Jedná se o příběh nešťastné lásky jednoho mladého mnicha a lišky, závisti a pomsty. Liškám totiž není radno brát, co je blízké jejich srdci. Samozřejmě, že bude zapotřebí i samotného Pána snové říše, celkově ale stojí na vedlejší koleji. Předsudky o barvách stranou, Lovci snů jsou vážně krásný komiks. P. Graig Russel mi kresbou jasně inspirovanou tradičními japonskými dřevoryty doslova vyrazil dech a barvy to vše zvedly ještě o stupeň výše. Už dlouho mě komiks tak neokouzlil, aby mi bylo až líto ho dočíst, ale Lovci snů to dokázali. A navíc mi nasadili brouka do hlavy, abych dala barevnému Sandmanovi šanci.

Tentokrát skončíme něčím, co by se dalo nazvat looser dne a zároveň jediná kniha v mém současném výběru. Možná si pamatujete, jak jsem byla nadšená z audioknihy Cizinka a zároveň zklamaná, že Vážku v jantaru budu muset reálně číst. Taky si možná pamatujete, že jsem ji rozečetla hned po doposlouchání Cizinky. A "čtu" ji pořád. Nedělám to ráda, ale já tu knihu prostě vzdávám. Když po víc jak půl roce něco nejsem schopná dočíst a nemám ani potřebu nebo chuť číst, je to špatně. Přitom jsem se opravdu snažila. Značně demotivační pro čtení je už jen začátek. Mysleli byste si, že se vrátíte za Claire a Jamiem do roku 1744? Omyl, začíná se v roce 1968. Šok? Jako blázen. Ale budiž. Jakmile skousnete, že víte jak kniha skončí a tudíž vlastně nemáte důvod ji číst a pokračujete, tak... se nic nestane. Jamie s Claire jsou ve Francii a prakticky až do poloviny knihy se nestalo nic zásadního, překvapivého nebo jakkoliv atraktivního pro čtenáře. Prostě nic. Možná dál se to zlepší, ale já asi nemám vůli to další půlrok zjišťovat. Takže sice s těžkým srdcem (ale pro vlastní dobro) Vážku vzdávám a dám šanci aspoň seriálu. Tam je snad pořád na co koukat.

Jak to máte vy s knihami, co vás nezaujmou? Snažíte se je dočíst nebo je vzdáte a sáhnete po něčem jiném? Vzhledem k tomu, že si hodně vybírám co budu číst, tak málokdy sáhnu vedle, ale moje zvědavost bývá silnější než já a holt i já ve výběru seknu.
A budiž mi odpuštěno, že vzdávám zrovna Vážku...