Ohlédnutí

To, že čím je člověk starší, tím mu čas utíká rychleji, mi přijde relativně logické a známé. Jenže poslední 2 roky byly super rychlé a zásadní. Stala se spousta věcí, dobrých i špatných, spousta věcí se změnila, skončila nebo konečně uzavřela. A ve výsledku přišla dávno vytoužená rovnováha.

Na začátku roku jsem si říkala, že všechno zlé mám už přeci za sebou a čeká mě skvělý rok. Jak v čem. Přišla spousta starostí, komplikací a nechtěná nutnost jednat dospěle. Byl to rok, kdy jsem byla neustále v pohybu, neustále nějak zaměstnaná, až jsem v tom všem dění zapomněla, jak se relaxuje. Málokdy jsem se v jednu chvíli soustředila pouze na jednu činnost, vždy jsem toho musela najednou dělat více, abych neměla pocit, že ztrácím čas. 

Jenže takhle nemůžete fungovat navěky. Já rozhodně nemohla. Vždy jednou za pár měsíců přišla chvíle, kdy na mě vše dopadlo a já se sesypala. Pak jsem se nějak uklidnila a pokračovala jsem v nastoleném tempu. Než se situace opakovala. Ale jak jsem již zmínila, takhle to nešlo napořád, takže logicky přišla chvíle, kdy to vše náhle bouchlo a poměrně radikálně se vše změnilo. Nebyla to snadná změna, ale skrze ní/díky ní/ po ní jsem si uvědomila, že mě vlastně nic netrápí. Že všechno, s čím jsem se nemohla vypořádat je pryč. Zůstal jen klid a spokojenost.

Rok 2016 pro mě začal značně stresově, 12. mě čekal poslední pokus státnic a já už byla natolik vystresovaná, že jsem brečela, jen jsem si na to vzpomněla. Ale klaplo to. Následoval mě půl rok na pracáku, kam jsem pravidelně nosila svoje výplatní pásky s patřičně nízkou částkou. Nenáviděla jsem to. Našla jsem si přítele. Bastien dospěl natolik, že ho mohli operovat a já trávila co nejvíce času doma, aby ho někdo pravidelně pouštěl se vyvenčit, dával mu vodu a nechal ho opatrně se proběhnout. S tím byly spojené i pravidelné kontroly v Praze a rehabilitace, které náš mladý odmítal akceptovat. Což ve finále vedlo k druhé operaci, amputaci. Je to už přes půl roku, co nemá zadní levou nohu a vypozorovali jsme, že mu chybí jen ve chvíli, kdy se potřebuje podrbat za uchem. Jinak má energie a elánu za tři další psy. Utahejte ho pak.

Svojí týdenní cestou do Londýna jsem si splnila svůj dávný sen, ale ani těch sedm dní zdaleka nebylo dost. Už jen proto, že jsem nestihla projít celou Magnificent seven. Highgate i Brompton si ovšem zasloužili každou minutu a nezlobila bych se ani za mnohem více času. Do konce roku jsem pak stihla u jen krátký výlet do Berlína. I tam bych potřebovala strávit více času. Ten den bylo hodně deštivo a Berlín byl dost rozkopaný, takže mi ve finále přišel celkem… ušmudlaný. Čekala jsem od toho trochu víc, ale dám mu ještě šanci, třeba mě příště ohromí více. Květnový víkend na Slovensku do toho vlastně nepočítám. Jednalo se o iaido seminář, kde ani nebyl nějak velký prostor pro cokoliv jiného. Pro mě je to ovšem poměrně památná cesta, jednalo se o moje první zkoušky a domů jsem si přivezla 3. kyu. Tím ale můj iaido rok nekončí, na prosincových zkouškách jsem uhájila 1. kyu. Těsně, ale přece.

Doma jsem konečně navštívila několik míst, která jsem chtěla vidět už dlouho. Dostala jsem možnost trochu více poznat Valašsko. Obzvlášť pyšná jsem na to, že jsem vylezla na Radhošť, i když jsem nechytala dech už dole. Ačkoliv jsem byla hrdá, že jsem v tu chvíli porazila anémii, počítám to mezi svoje nejhorší zážitky. Ani tentokrát jsem si nenechala ujít Metalfest a Brutal Assault a ani tentokrát jsem nelitovala. Byla jsem za svědka na svatbě jedné z mých úplně nejmilejších lidí vůbec. Byla vážně krásná (svatba i ta moje nevěsta). Konečně se mi dařilo udržet nějakou pravidelnost psaní. Po dlouhém roce jsem se zase vrátila do školy. A tady někde přichází zlom.

Vztahy na dálku jsou poměrně složitá a ošemetná věc a já začínám obdivovat lidi, kteří jsou schopní ten vztah udržet přes roky. Já nebyla ani ten rok. Ale i díky tomu jsem si uvědomila, že na sebe moc tlačím, že se zbytečně udržuji neustále v chodu a že prostě musím zvolnit. Jen kdyby to nebylo tak těžké. Mnohem snazší je nedělat vůbec nic, ale to člověka překvapivě zaměstná natolik, že si stejně neodpočine. Poměrně ošklivé překvapení, řekla bych. 

Jenže i přesto jsem na konci roku byla vyrovnaná nejvíce za posledních několik let. Znovu jsem si uvědomila, že když něco chci, tak nesmím polevit a že to mě to bude stát spoustu času a námahy. Že věnovat druhému svůj čas se nutně nerovná tomu být šťastný. Že dlouhodobě zanedbávám svoje sny, přání a celkově sebe. Že takhle žít nechci a nemohu. 

Ještě v prosinci jsem měla pocit, že 2017 bude vážně skvělý rok. Že všechno špatné, co se mohlo stát se už stalo a teď se to zas musí vyrovnat fakt parádními roky. Ten pocit mám pořád. Takže 2017 koukej se pochlapit, buď tak hodný.

Děkuji.