Ve jménu Víry
České vydání série Stín krkavce jsem postřehla nedlouho potom, co jsem se rozhodla, že si ji chci přečíst. Tak je jasné, jakou mi to asi udělalo radost. Ovšem jako vždy mi nějakou dobu trvalo, než mi přibyla do knihovny a další dobu, než se dostala do aktuálního čtecího výběru. A možná je to tak i dobře.
Příběh není nijak závratně originální - mladého chlapce, Vélina al Sornu, jednoho dne otec náhle zanechá u bran Šestého řádu. Pokud zvládne tvrdý výcvik a projde zkouškami, stane se bojovníkem bránícím Víru a její zájmy proti Popíračům. A tak začíná Vélinův život v řádu plný bití, zkoušek, přátelství i problémů.
Jako každý správný hlavní hrdina je i Vélin něčím výjimečný již od dětství. Sympatické ovšem je, že není všemocný a některé bojové disciplíny neovládá zrovna nejlépe. V nich naopak v různé míře excelují jeho bratři a dohromady tak tvoří sehraný a poměrně vyvážený tým. Navíc jako prakticky sirotci (zavrženi svými příbuznými) jsou sami sobě i rodinou, rivaly a zároveň nejlepšími přáteli. Ovšem těžký život v řádu nevydrží všichni a tak chlapci postupně umírají. Vélin postupně zjišťuje, proč ho otec zanechal řádu, kdo vlastně byla jeho matka, co vše obnáší služba Víře a co to všechno znamená pro něj jako bojovníka Šestého řádu. Navíc se ho neustále snaží někdo zabít a hrozba dalšího útoku ho provází prakticky každým dnem.
Vélinův životní příběh je vyprávěn retrospektivně. Současnost je prezentována jeho cestou na popravu a on vše vypráví muži, jež ho tam doprovází. V Alpírském císařství je totiž znám jako eruhin makhtar, vrah Nadějného, a za to má být zabit v zdánlivě nerovném souboji. Jeho vyprávění ale postupně ukazuje, že to nemusí být tak snadné, jak se všem zdá. Nakonec se ale obě časové linie spojí do jedné, uzavřou se dějové linky všech postav a vše dostane smysl.
Přestože v ději knihy nechybí magie, líbí se mi, jak je k ní přistupováno. Víra v Zemřelé je jedinou správnou a vše ostatní je popíračské a špatné. Což se rovná všem náboženstvím. Nikdy si totiž nemůžete být jisti, co je dílem Temných sil. A tak je zbrojeno proti všem Popíračům. K popíračům ale nepatří jen věřící, ale i lidé něčím odlišní, jako Vélin. Sem tam se totiž u někoho projeví zvláštní schopnost - ovlivňovat dotekem, léčit dotekem, slyšet píseň krve. Vélinovi ta jeho mnohokrát zachránila život vlastní i jeho přátel. Jakožto dar je nutno jí rozvinout a ačkoliv Vélin něco nového přiučí, více je teprve před ním.
Ať se na knihu dívám z jakéhokoliv úhlu, ta obálka mi přijde prostě ošklivá. Vybírat si knihy podle obálky, tak po Písni krve rozhodně nesáhnu (světové varianty na tom nejsou o moc lépe, nejhezčí mi přijde asi francouzská nebo maďarská). Co mi na ní ještě vadí je poměrně častá absence uvozovek matoucí ve čtení, a překlepy jako takové. Hned na obálce je navíc srovnání s jinými sériemi, s čímž úplně nesouhlasím. Pokud bych knihu s něčím srovnala, tak s Kronikou královraha. Rothfuss je sice mnohem lepší vypravěč, Kronika ale trochu trpí svojí obsáhlostí. Oproti tomu je zatím Stín krkavce přímočarý, bez zbytečného množství postav a epizodických odboček od hlavní dějové linky. Nezbytná milostná zápletka není vynechána, ale je jí ponechána jistá decentnost. V plné síle se objeví až na konci příběhu a ani tak nepromění děj v červenou knihovnu. Také je mi dost sympatická uzavřenost příběhu Písně krve, protože vzhledem k dalším dvěma dílům se toho může ještě mnoho stát. A hrozba na pozadí v podání zvláštních pokusů o Vélinovo zabití je příjemným příslibem větší dějové kolize do budoucna.
Možná mě ta kniha tak bavila, protože jsem k ní přistupovala bez očekávaní. Neznám nikoho, kdo by ji četl a děsně mi ji chválil a tak jsem v nic moc ani nedoufala. Obálkám nevěřím už z principu. Ze začátku jsem měla poměrně problém se do knihy začíst, ale jak jsem to překonala, nemohla jsem přestat číst. Těch 600 stránek uběhlo rychleji než bych chtěla. Ačkoliv není ničím neobyčejná, je to ideální oddechové čtení. Příběh, který skvěle drží pohromadě, bez zbytečných hluchých míst. Určitě skvělý začátek série a já jen doufám, že autor v dalších dílech udržel laťku aspoň tak vysoko, jak ji v Písni krve nastavil.
Píseň krve (Blood song: A Raven's Shadow novel I)/ napsal Anthony Ryan/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Host/ přeložil Jakub Kalina/ 624 stran.
Jako každý správný hlavní hrdina je i Vélin něčím výjimečný již od dětství. Sympatické ovšem je, že není všemocný a některé bojové disciplíny neovládá zrovna nejlépe. V nich naopak v různé míře excelují jeho bratři a dohromady tak tvoří sehraný a poměrně vyvážený tým. Navíc jako prakticky sirotci (zavrženi svými příbuznými) jsou sami sobě i rodinou, rivaly a zároveň nejlepšími přáteli. Ovšem těžký život v řádu nevydrží všichni a tak chlapci postupně umírají. Vélin postupně zjišťuje, proč ho otec zanechal řádu, kdo vlastně byla jeho matka, co vše obnáší služba Víře a co to všechno znamená pro něj jako bojovníka Šestého řádu. Navíc se ho neustále snaží někdo zabít a hrozba dalšího útoku ho provází prakticky každým dnem.
Vélinův životní příběh je vyprávěn retrospektivně. Současnost je prezentována jeho cestou na popravu a on vše vypráví muži, jež ho tam doprovází. V Alpírském císařství je totiž znám jako eruhin makhtar, vrah Nadějného, a za to má být zabit v zdánlivě nerovném souboji. Jeho vyprávění ale postupně ukazuje, že to nemusí být tak snadné, jak se všem zdá. Nakonec se ale obě časové linie spojí do jedné, uzavřou se dějové linky všech postav a vše dostane smysl.
Přestože v ději knihy nechybí magie, líbí se mi, jak je k ní přistupováno. Víra v Zemřelé je jedinou správnou a vše ostatní je popíračské a špatné. Což se rovná všem náboženstvím. Nikdy si totiž nemůžete být jisti, co je dílem Temných sil. A tak je zbrojeno proti všem Popíračům. K popíračům ale nepatří jen věřící, ale i lidé něčím odlišní, jako Vélin. Sem tam se totiž u někoho projeví zvláštní schopnost - ovlivňovat dotekem, léčit dotekem, slyšet píseň krve. Vélinovi ta jeho mnohokrát zachránila život vlastní i jeho přátel. Jakožto dar je nutno jí rozvinout a ačkoliv Vélin něco nového přiučí, více je teprve před ním.
Ať se na knihu dívám z jakéhokoliv úhlu, ta obálka mi přijde prostě ošklivá. Vybírat si knihy podle obálky, tak po Písni krve rozhodně nesáhnu (světové varianty na tom nejsou o moc lépe, nejhezčí mi přijde asi francouzská nebo maďarská). Co mi na ní ještě vadí je poměrně častá absence uvozovek matoucí ve čtení, a překlepy jako takové. Hned na obálce je navíc srovnání s jinými sériemi, s čímž úplně nesouhlasím. Pokud bych knihu s něčím srovnala, tak s Kronikou královraha. Rothfuss je sice mnohem lepší vypravěč, Kronika ale trochu trpí svojí obsáhlostí. Oproti tomu je zatím Stín krkavce přímočarý, bez zbytečného množství postav a epizodických odboček od hlavní dějové linky. Nezbytná milostná zápletka není vynechána, ale je jí ponechána jistá decentnost. V plné síle se objeví až na konci příběhu a ani tak nepromění děj v červenou knihovnu. Také je mi dost sympatická uzavřenost příběhu Písně krve, protože vzhledem k dalším dvěma dílům se toho může ještě mnoho stát. A hrozba na pozadí v podání zvláštních pokusů o Vélinovo zabití je příjemným příslibem větší dějové kolize do budoucna.
Možná mě ta kniha tak bavila, protože jsem k ní přistupovala bez očekávaní. Neznám nikoho, kdo by ji četl a děsně mi ji chválil a tak jsem v nic moc ani nedoufala. Obálkám nevěřím už z principu. Ze začátku jsem měla poměrně problém se do knihy začíst, ale jak jsem to překonala, nemohla jsem přestat číst. Těch 600 stránek uběhlo rychleji než bych chtěla. Ačkoliv není ničím neobyčejná, je to ideální oddechové čtení. Příběh, který skvěle drží pohromadě, bez zbytečných hluchých míst. Určitě skvělý začátek série a já jen doufám, že autor v dalších dílech udržel laťku aspoň tak vysoko, jak ji v Písni krve nastavil.
Píseň krve (Blood song: A Raven's Shadow novel I)/ napsal Anthony Ryan/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Host/ přeložil Jakub Kalina/ 624 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat