pondělí 18. července 2016

Mišmaš - květen a červen

Situace – sedíte doma, koukáte na seriál a najednou si uvědomíte, že je už půlka července a vy jste doposud odkládali shrnutí za předchozí dva měsíce. V tom se naprosto poznávám.

Hlavní a stále trvající událostí je odchod mého notebooku do křemíkového nebe, přičemž můj malý notebook se ho pravděpodobně snaží napodobit. Uznávám, že čaj a elektronika se nemusí a nedivím se, že to Freddyho (velký ntbk) zabilo, ale Evženovi jsem nikdy neublížila (malý ntbk). Ale moje aura se nejspíš s elektronikou vážně nemusí a to je jistě důvod, proč tak trpím. Jediné, co mě ještě nezradilo byl telefon, ačkoliv poslední aktualizace messengeru ho skoro položily. Avšak zázraky se dějí a dokonce i mně! Mému příteli se mě totiž po vší té smůle s elektronikou za poslední měsíce zželelo natolik, že jsem dostala nový telefon. Ještě teď zjišťuji, co že to vlastně všechno umí a doufám, že se ho moje smůla nedotkne.
V květnu mě konečně čekaly první iaido zkoušky. Protože se nekonaly u nás, jeli jsme na slovenský seminář se sensei Cookem. Vlastně jsme měli celkem štěstí (mudani bez technických stupňů), protože jsme se tak dostali do kategorie open (6.-2. kyu), což znamenalo, že dostaneme stupeň, na který cvičíme. Což byla fajn možnost, jinak bychom totiž šli spíše na 5. kyu. Samotný seminář utekl až moc rychle. Já se ale díky němu konečně naučila pár věcí, které jsem nebyla schopná jinak pochopit. Což o to, nejsou těžké, ale já prostě na ty pohyby nebyla schopna přijít sama. Teď jen doufám, že nic z toho nezapomenu. Zkoušky přišly a odešly podezřele rychle. Vzhledem k vlastnímu výběru kata jsem zvolila nejmenší zlo. Navíc to byly kata, ve kterých jsem se naučila za seminář nejvíce. A vyšlo to nejlépe jak mohlo, přivezla jsem si domů 3. kyu.


Absolutně nesouvisí se seminářem, jsou to asi nejreprezentativnější fotky z naší expedice Slovensko

Vzhledem k hezkému počasí jsme měli možnost uskutečnit několik výletů a pochodů do přírody. Konečně jsem tak měla možnost navštívit některá místa okolo Plzně, kam jsem chtěla už delší dobu a nikdo se mnou nechtěl jít. Nikdo nakonec nelitoval, že se nechal přemluvit. Každá cesta byla utvářena spíš náhodou než plánem a přinesla i zajímavá setkání s domorodci cestou. Měla jsem i snahu pokořit kopce v Beskydech, ale s tím moje plíce dvakrát nesouhlasily a na protest šli několik kilometrů za mnou. Ale jít na akci 30 km pěšky a dojít zničená, mělo taky styl. Na tu další jsme už naštěstí jeli autem. Jinak bych asi na jánských ohních se nedočkala asi ani toho ohně.









Bohužel mi unikli veškeré knižní akce. Takže ani letos jsem se nedostala na Svět knihy a Knihex jsem objevila až po jeho konání. Na tom celém mě mrzí asi jen že jsem promeškala Dmitry Glukhovského, jeho Metro mě celkem uchvátilo. Když jsem četla všechny ty zážitkové reporty o spoustě lidí, co tam byla, tak mi ani nemrzí, že jsem to prošvihla. Vážně nemám ráda lidi. Co mi ovšem letos neuteklo byl ručníkový den. Konečně jsem ho nemusela trávit v práci, ale ani tak se mi nepodařilo stopnout žádnou loď. Tak snad za rok...



Jenže když chcete jít na festival, tak se lidem prostě nevyhnete. Zvlášť na akcích jako je Metalfest, že. ALE... Plzeňský amfiteátr je pro podobné akce prostě jako stvořený. Není nad to celý den sedět v povzdálí na trávě, poslouchat hudbu, bavit se s přáteli a na oblíbené kapely si zajít k pódiu. Jen relaxovat a bavit se. 

V červnu jsem kromě veškeré zábavy a práce měla i další povinnosti. Po ročním klidu a oddechu mě čekaly přijímací zkoušky na vybrané magisterské obory. Měla jsem v plánu poctivou přípravu, přeci jen naposledy učila na státnice, ale nakonec jsem všechno nechala plynout. Nestresovala jsem se myšlenkami, jestli mě vezmou nebo ne, prostě jsem to šla zkusit. Věděla jsem, že se tam chci vrátit a že když zůstanu klidná, tak mě vezmou. A taky, že mě vzali.

Ve všem tom neštěstí s elektronikou a fyzickou únavou se aspoň něco osvětlilo. Moje protestující plíce, únava a nechuť do čehokoliv dostali konečně jméno – anémie. Poněkud se mi ulevilo, že každé mé zadýchání při sebemenší zátěži není tím, že by se mi natolik zhoršila kondice (ačkoliv ani to nevyvracím), ale prostě se mi nestíhají okysličovat svaly. Řešení je prosté - víc steaků prosím! (Plus, ano, železo v tabletách.)

Vzhledem k nespolehlivé technice jsem měla najednou mnohem více času číst. Ačkoliv jsem si půjčovala počítače, abych mohla nějak fungovat, bylo fajn jen si číst. Teda pokud jsem neseděla doma na terase, protože v tu ránu jsem musela každou rukou drbat jedno psisko a ideálně ještě házet hračky a tahat se o uzlíky. Jakmile Bastien nemusel mít límec a nemusel být neustále zavřený v kleci, bylo nutno s ním rehabilitovat cvičením. Což se našemu mladému strašně nechtělo (a pořád nechce), takže jsem měla vždycky akorát okousané a poškrábané ruce, jak se bránil. Ani moje manikúra se mu dvakrát nelíbila.



To by bylo asi k mému dvojměsíčnímu mišmaši vše. Nejprve jsem chtěla psát o mnoha více věcech, ale časovým odstupem ztratily svoji důležitost a sem tam i význam. Já doufám, že moje elektronické „neštěstí“ je už vyčerpáno a nic mi tak už nebude bránit v rozletu, teda ehm psaní.

Žádné komentáře:

Okomentovat