Když peklo přestane existovat...
Není to tak dlouho, co se mě někdo na instagramu ptal, čím je vlastně Sandman tak zvláštní a výjimečný. A já zjistila, že nevím, co bych na to měla odpovědět.
Sandman je prostě... jiný? Ale v čem, co dá čtenáři? Na Gaimanovi obecně se mi líbí, že vezme svět, který sám dobře zná, vybere z něj pár prvků a těm vdechne fantaskní život. Jako hřbitovům, Podlondýnu nebo právě snům. Gaimanova pána snů zná historie pod spoustou jmen, poplatných své době - Sen, Morfeus, Oneiros, Kai'ckul... ale on stejně vždycky aspoň trochu vypadá svůj tvůrce. Gaiman čtenáře zve do světa, který vypadá jako ten jeho, ale... a proč by to vlastně nemohl být totožný svět? Navíc Sandman není hrdina, je spíše pasivní povahy a občas je dost zabedněný. Měl ovšem štěstí na kreslíře, kteří jeho příběhům a snům dodali sugestivní podobu a příjemné horrorové ladění s nádechem gotiky. Přidejte ještě jednou Gaimana a dostanete ponurý a těžko uchopitelný příběh. Vždyť Sandman je přeci Sen, ne?
Údobí mlh je po povídkové Krajině snů souvislým, uceleným pokračováním. Morfeus se vydá v krátké době podruhé do pekla, aby napravil dávnou křivdu a místo toho dostane klíč od pekla. Lucifer se totiž rozhodl přestat úřadovat (a přestěhovat se do Los Angeles, o čemž vypráví jeho vlastní série). Co s nastálou situací? Mrtví se vrátili do světa živých, démoni nemají co na práci a samotný klíč chce spousta nezvaných hostů. A v pozadí stále čeká křivda k napravení.
Příběh samotný je skvělý, Gaiman opět boduje. Kromě většiny Věčných, které pohromadě vidíme poprvé, přivádí na scénu i spoustu dalších mytologických postav. Zvláště v dnešní době je poněkud nezvyklé vidět komiksového Thora a Lokiho jinak než v marvelovské úpravě (a i v téhle podobě je Loki větším sympaťákem než Thor). Prostor dostanou ale i pantheony tak často neviděné. Osobně mě potěšily především vyslanci Řádu a Chaosu a mistrné zvládnutí jejich rolí. Vyzdvihnout dvě postavy nad zbytek je ovšem celkem nefér, všechna božstva byla skvělá. A čím více si ty scény znovu pročítám, tím více mě baví.
Stejně jako v prvních dvou dílech, ani zde nechybí kapitola, která je částečně postavena mimo hlavní děj, ale souvisí s ním. Taková mezihra. Pokud by měl někdo otázku, jak to dopadlo s dušemi, které Lucifer vyhnal z pekla, najde tu odpověď. A Smrt v běžeckém úboru, Gaiman totiž myslí na všechno.
Na jednu stranu jsem vážně ráda, že je čtvrtý díl stále pouze černobílý, na tu druhou mě mrzí, že je poslední. Hra o tebe je již barevná. V Londýně jsem měla možnost nakouknout do kolorovaného vydání prvního dílu, Preludia & Nocturna, a moc mě ta změna nenadchla. Černá a bílá Sandmanovi prostě sluší a v ní je také patřičně působivý. Stejně tak si nedokážu představit kolorovanou Vránu. Jenže některé změny člověk přeci jen musí přijmout a doufat, že příběhu nakonec prospějí.
Výtvarníci si zaslouží všechnu čest. Celkem příhodně jich je sedm, což se k rázu příběhu celkem hodí. Dohromady vytvořili hodně proměnlivou mozaiku, která ale dává smysl. Někde je hodně temná, jinde jsou jen tenké linky, někde je scéna vypadá jako hrubá skica, jinde je detailně propracovaná. Navíc každá mytologická postava je vykreslena tak, aby odpovídala svému pantheonu a s tím je upraven i její lettering. Ve výsledku tak dostaneme různorodou mytologickou sebranku, která se pohromadě jen tak nevidí.
Pro mě bylo Údobí mlh vítanou změnou. Preludia & Nocturna mě příjemně navnadila a následující dva díly mě až tak neoslovily. Příběhy to byly dobré, ale nelíbila se mi jejich kresba. Údobí mlh vše krásně kombinuje dohromady a navíc opět nutí Sandmana zasáhnout do děje víc, než by se mu samotnému líbilo. Asi i to mě na něm tak baví. Morfeus rozhodně není hrdina, ke kterému byste chtěli vzhlížet a ačkoliv je jeden z Věčných, dělá víc než lidské chyby. Navíc jeho starší sestra Smrt je asi jedna z mých neojblíbenějších postav vůbec (ale její komiks jsem ještě nečetla).
Jediné, co mě na všech Gaimanových dílech mrzí je fakt, že v překladu tak nevynikne jeho hra s jazykem. Už jen jména všech Věčných (angl. Endless) začínají v originále na D (Death, Dream, Despair, Desire, Destiny, Delirium a Destruction). Řešením by bylo pořídit si originál (což mám do budoucna i v plánu), ale na druhou stranu mám české překlady ráda, protože jsou prostě dobré. I když v nich není možné zahrnout všechno.
Sandman: Údobí mlh (Sandman: Season of Mists)/ napsal Neil Gaiman/ nakreslili Kelley Jones, Mike Dringenberg, Malcolm Jones III, Mat Wagner, Dick Giordano, George Pratt, P. Graig Russell/ vydalo nakladatelství Crew v roce 2005/ brožovaná/ přeložil Viktor Janiš/ 204 stran.
Údobí mlh je po povídkové Krajině snů souvislým, uceleným pokračováním. Morfeus se vydá v krátké době podruhé do pekla, aby napravil dávnou křivdu a místo toho dostane klíč od pekla. Lucifer se totiž rozhodl přestat úřadovat (a přestěhovat se do Los Angeles, o čemž vypráví jeho vlastní série). Co s nastálou situací? Mrtví se vrátili do světa živých, démoni nemají co na práci a samotný klíč chce spousta nezvaných hostů. A v pozadí stále čeká křivda k napravení.
Příběh samotný je skvělý, Gaiman opět boduje. Kromě většiny Věčných, které pohromadě vidíme poprvé, přivádí na scénu i spoustu dalších mytologických postav. Zvláště v dnešní době je poněkud nezvyklé vidět komiksového Thora a Lokiho jinak než v marvelovské úpravě (a i v téhle podobě je Loki větším sympaťákem než Thor). Prostor dostanou ale i pantheony tak často neviděné. Osobně mě potěšily především vyslanci Řádu a Chaosu a mistrné zvládnutí jejich rolí. Vyzdvihnout dvě postavy nad zbytek je ovšem celkem nefér, všechna božstva byla skvělá. A čím více si ty scény znovu pročítám, tím více mě baví.
Stejně jako v prvních dvou dílech, ani zde nechybí kapitola, která je částečně postavena mimo hlavní děj, ale souvisí s ním. Taková mezihra. Pokud by měl někdo otázku, jak to dopadlo s dušemi, které Lucifer vyhnal z pekla, najde tu odpověď. A Smrt v běžeckém úboru, Gaiman totiž myslí na všechno.
Na jednu stranu jsem vážně ráda, že je čtvrtý díl stále pouze černobílý, na tu druhou mě mrzí, že je poslední. Hra o tebe je již barevná. V Londýně jsem měla možnost nakouknout do kolorovaného vydání prvního dílu, Preludia & Nocturna, a moc mě ta změna nenadchla. Černá a bílá Sandmanovi prostě sluší a v ní je také patřičně působivý. Stejně tak si nedokážu představit kolorovanou Vránu. Jenže některé změny člověk přeci jen musí přijmout a doufat, že příběhu nakonec prospějí.
Výtvarníci si zaslouží všechnu čest. Celkem příhodně jich je sedm, což se k rázu příběhu celkem hodí. Dohromady vytvořili hodně proměnlivou mozaiku, která ale dává smysl. Někde je hodně temná, jinde jsou jen tenké linky, někde je scéna vypadá jako hrubá skica, jinde je detailně propracovaná. Navíc každá mytologická postava je vykreslena tak, aby odpovídala svému pantheonu a s tím je upraven i její lettering. Ve výsledku tak dostaneme různorodou mytologickou sebranku, která se pohromadě jen tak nevidí.
Pro mě bylo Údobí mlh vítanou změnou. Preludia & Nocturna mě příjemně navnadila a následující dva díly mě až tak neoslovily. Příběhy to byly dobré, ale nelíbila se mi jejich kresba. Údobí mlh vše krásně kombinuje dohromady a navíc opět nutí Sandmana zasáhnout do děje víc, než by se mu samotnému líbilo. Asi i to mě na něm tak baví. Morfeus rozhodně není hrdina, ke kterému byste chtěli vzhlížet a ačkoliv je jeden z Věčných, dělá víc než lidské chyby. Navíc jeho starší sestra Smrt je asi jedna z mých neojblíbenějších postav vůbec (ale její komiks jsem ještě nečetla).
Jediné, co mě na všech Gaimanových dílech mrzí je fakt, že v překladu tak nevynikne jeho hra s jazykem. Už jen jména všech Věčných (angl. Endless) začínají v originále na D (Death, Dream, Despair, Desire, Destiny, Delirium a Destruction). Řešením by bylo pořídit si originál (což mám do budoucna i v plánu), ale na druhou stranu mám české překlady ráda, protože jsou prostě dobré. I když v nich není možné zahrnout všechno.
Sandman: Údobí mlh (Sandman: Season of Mists)/ napsal Neil Gaiman/ nakreslili Kelley Jones, Mike Dringenberg, Malcolm Jones III, Mat Wagner, Dick Giordano, George Pratt, P. Graig Russell/ vydalo nakladatelství Crew v roce 2005/ brožovaná/ přeložil Viktor Janiš/ 204 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat