Ptáček, co natahuje pružinu světa

Znáte to - zjistíte, že má vyjít knížka od vašeho oblíbeného spisovatele a tak se těšíte, že jí koupíte. Plus je to celkem bichlička, tak je jasné, že vám na nějakou dobu vystačí k spokojenosti. Takhle aspoň vypadalo moje první setkání s Murakamiho Kronikou ptáčka na klíček. 

Jako na každou jeho knížku, kterou u nás Odeon vydá, jsem se hrozně těšila. Nejen, že jí vydají, ale že si ji pak jednou přečtu. Dostala jsem ji nějak krátce po vydání k narozeninám nebo Vánocům a chystala jsem se na ní vážně dlouho. Ačkoliv jsem se na ní těšila, neměla jsem chuť pouštět se do nějakého jeho rozsáhlejšího románu. To vždycky potřebuje trochu uležet.

Stejně jako u nás dříve vydané 1Q84, je Kronika ptáčka na klíček rozložena do tří dílů. Kronika ale naštěstí vyšla pohromadě. Kdyby ne, asi jí nikdy nedočtu a nedozvím se jak to dopadlo. To byl totiž jediný důvod, proč jsem se tím úmorně a celkem dlouho prokousávala. Taky jsem ale chtěla zjistit, co je na tom ten krásný milostný příběh o kterém jsem všude četla. Nenašla jsem ho tam. Ale nepředbíhejme.

Tóru Okada je třicátník, kterému se zdánlivě díky jednomu telefonátu naprosto převrátí život. Ztratí se mu kocour, manželka se jednoho dne prostě nevrátí z práce domů, volá mu cizí žena s obscénními návrhy a začnou se mu dít samé divné věci. Do života se mu najednou začnou připlétat zvláštní lidé, přinášející odpovídající situace a hodně příběhů a ani jeho vzhled nezůstane bez poskvrny. A Tóru, jako klasický Murakamiho hrdina, si s tím úplně neví rady.

Autor tu krom jiného pokládá otázku, jak a do jaké míry je možné poznat druhého člověka, pokud je to ovšem vůbec možné. Tóru žije v přesvědčení, že jeho manželský život je naprosto bez poskvrny, než se mu všechno převrátí úplně naruby. V tu chvíli začíná postupně zjišťovat, že neznal svoji ženu Kumiko tak dobře, jak si myslel. Znal ji vůbec? Nebo jen nechtěl vidět a vnímat její volání o pomoc? Stála vůbec o jeho pomoc? Spolu s tím získává Tóru dojem, že se dostal do jiného světa než zbytek světa a než sama Kumiko a on je jediný, kdo ji může najít, zachránit a přivést domů.

Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, za žádnou cenu jsem se nebyla schopná proniknout a začíst se do příběhu. Což o to, kniha je čtivá, napsaná lehkým, uvolněným stylem, ale jeden z důvodů, proč pro mě čtení bylo tak úmorné byla nehybnost děje. Ačkoliv Tóru projevoval snahy řešit problémy, které jeho nový a nenadálý stav přinesl, děj i tak působil jako klidná voda. Možná to bylo i Tóruovo naprostou smířeností s tím, co dělá a proč to dělá. Ano, snaží se najít kocoura (úspěšně) a ano, snaží se dostat Kumiko (ne tak úspěšně) zpátky, ale i tak máte pocit, jako by pořád jen seděl na lavičce na náměstí na Šindžuku, kam chodil pozorovat lidi.

Tóruovo nicnedělání/snažení dost často doplňují historické příběhy několika lidí. Začíná to vyprávěním plukovníka Mamiji o operaci na řece Chalcyn a bohužel to není vše. Těch příběhů je tam několik a Murakami se je snažil propojit s Tóruovo současností a všechno tak dát do širšího kontextu, ale dohromady to nefunguje, jak by asi mělo. Vyprávění jsou zbytečně dlouhá, je jich zbytečně moc a děj spíše narušují, než propojují. Objeví se tu také jeden starý známý z 1Q84, ačkoliv je Kronika jeho "rodištěm". Ten je naštěstí tak univerzální postavou, že by se mohl objevit snad v každé Murakamiho knize (kdopak to asi je?). Kniha je navíc na Murakamiho poměry netradičně uspořádaná, protože samotným vypravěčem je Tóru. V posledním dílu je pár kapitol věnovaných i pohledu May Kasaharové, ale ani v nich není výrazná pravidelnost.

Nejvíc nepříjemná mi asi byla Tóruovo snaha dostat Kumiko zpět. Ze všeho nejmíň to působilo jako pravá a nekonečná láska a snaha získat zpět milovanou ženu. Naopak to na mě působilo spíše jako odmítání přijetí současného stavu a změny, kterou ten stav přináší. Tóru na mě působil stejně posedle a zoufale jako Quentin z Papírových měst. Ano, i on měl vysvětlení, že je to přeci on, kdo jí má najít a přivést zpátky. Ačkoliv to tak vážně bylo, nepůsobilo to tak. Každé další Tóruovo vysvětlení a snahy byly více a více neuvěřitelnější a zoufalejší, jeho smíření mnohem nesnesitelnější. Ve své podstatě je Kronika ptáčka na klíček "Murakami jako každý jiný", pro mě tentokrát ovšem ne zdařilá.

Murakamiho knihy čtu opravdu ráda. Možná to není typický představitel japonské literatury, ale vážně mě baví jeho kombinace magického nereálna a reality samotné. Jeho Konec světa & Hard-boiled wonderland dokonce považuji za jednu z mých vůbec nejoblíbenějších knih. Ale Kronika ptáčka na klíček mi prostě nesedla. Nedokážu ji pochopit, nedokážu ji procítit a prostě mě vůbec nebavila. Takový Černý Petr mých přečtených knih.

Kronika ptáčka na klíček (Nedžimakidori kuronikuru)/ Haruki Murakami/ vydala Euromedia Group, k. s. - Odeon/ vázaná/ přeložila Klára Macúchová/ 752 stran.