pátek 6. května 2016

Duben

Když jsem uvážila, jaký problém jsem měla koncem měsíce sepsat shrnutí března, rozhodla jsem se trochu změnit přístup. Pokud to nejde celé najednou, půjde to po částech. A všechno to do sebe poskládám jako puzzle. Tedy taková byla aspoň moje idea. Samozřejmě, že to tak nedopadlo.


Poslední dobou veškeré mé plány a sociální život podléhají cestám mezi domovem, Plzní a Valašskem. Vlakem teď jezdím tak často, že v něm často naspím víc než doma. Hned první víkend byl ale krásně pohodový. Po letech, co bydlím v Plzni, se mi konečně podařilo sebrat pár kamarádů a vyrazit se podívat za město na zříceninu hradu Radyně. Spontánně, bez plánování a prakticky i bez nakouknutí do mapy. Věděli jsme zhruba směr a to stačilo. Turistické ukazatele a lidé, co měli ten samý nápad se ukázali jako dostačující nápověda. A z věže Radyně byl parádní výhled na Plzeň i na okolí. Za dva týdny jsme zkoušeli vyrazit na jiné místo, ale museli jsme to odložit, aprílové počasí nás parádně převezlo deštěm. Tak jsme se pokusili my převézt jeho táborákem, ale ne, mokré dřevo vážně jen tak nepřinutíte hořet. Na Valašsku mi to vyneslo popichování, že jako měšťáci neumíme ani pořádně zapálit oheň a tak jsem do Plzně vezla fotky, jak by to mělo vypadat, aby se ti měšťáci poučili. Tak schválně.


Jak zapálit mokré dřevo podle mých plzeňských kamarádů? Spolu se spoustou lampového oleje...

Vzhledem k tomu, že bylo konečně zase pár dní pěkně a já měla volno, konečně jsem mohla oprášit brusle. Naštěstí si je přes zimu nevybral žádný pavouk jako svoje útočiště, ale raději měla po ruce Biolit. Co kdyby. Bohužel těch hezkých dní moc nevydrželo a tak zase brusle musely do botníku. Teplo, prosím! Ale i ta trocha tepla stačila k tomu, aby všechno krásně rozkvetlo. Všechny moje venčící procházky jsou teď mnohem veselejší a barevnější a Agáta taky chrochtá blahem. I chodit po Plzni mě teď baví mnohem více. Jen kdyby se mi nezačala rozjíždět alergie.

Ve dvou se lépe bruslí :)



Z nutnosti a potřeby jsem si také konečně byla vyzvednout svůj bakalářský diplom, načež ho musela vidět celá moje rodina, že jsem si ten titul skutečně nevymyslela a fakt mi ho dali. Teď jen nezapomenout, kam jsem ho schovala. V rámci vyřizování povinností jsem i ukončila brigádu v kavárně. I když to bylo někdy dost náročné, tak to byla fajn práce a trochu mě zamrzelo jednání ze strany vedení. Musela jsem si z toho spravit náladu a Levné knihy zafungovali perfektně. Pak jsem byla naštvaná akorát na sebe, protože jsem v dubnu chtěla šetřit. Vážně jsem chtěla... Na začátku dubna jsem si totiž slíbila, že si ten měsíc nekoupím žádnou knihu. Občas umím být dost naivní.

Krom slibu neutrácení za knížky jsem si slíbila, že přestanu utrácet za kraviny a začnu si vést sešit s výdaji, abych měla lepší přehled. Když jsem viděla, co jsem schopná se svým rozpočtem udělat za dva týdny, trochu se mi protočily panenky. Ale všechno za to prostě stálo. A tyhle hodinky mi prostě mluví z duše!


Protože se kamarádům se mnou moc nechce chodit na koncerty, staly se pro mě malou událostí. A to i přesto, že jsem tu kapelu viděla už mockrát (ne, moji oblíbení Z Davu se neoposlouchají). No jo, jenže to bychom na ně a kamarádkou musely dorazit včas. V domnění, že první kapela bude jiná, jsme přišly o hodinu později a Z Davu jsme s klidem prošvihly. Ne úplně, slyšely jsme 3 písničky, na které jsme uprosily slečnu u vstupu aby nás pustila dovnitř. I ty byly parádní! Podruhé už jsem měla štěstí více. I když jsme dorazili včas a před začátkem akce jsme popíjeli, nejvíce zaujala druhá kapela (ze 3), Jam Club Special. Jen škoda, že jejich vystoupení ukončila dřív policie kvůli hluku.

Jam Club Special ve valmezském Přístavu

Po dlouhé době jsem se dostala i do kina. Knihu džunglí mám ráda už od dětství, na novou adaptaci jsem tedy byla zvědavá. Vizuálně je krásná, o tom žádná, ale na děj jako takový moc koukat nejde. Přestože je to známý příběh, tak si myslím, že udělat lépe než zde. Já k tomu nekriticky přistupovala jako k pohádce a byla jsem spokojená. Z trochu jiného soudku je mé znovuzkoumání horrorových filmů. Díky časopisu Howard mám teď opravdu velmi dlouhý seznam, co všechno chci vidět. A podobně jako s knížkami i ten se neustále rozšiřuje... Navíc jsem zjistila, že se spolubydlící sdílíme stejný oblíbený film a letos od stejných tvůrců vychází další. Nebo už vyšel, já nevím, informace, co jsem našla se poměrně různí. Prosím, prosím, prosím, ať se k nám Alleluia! The Devil's Carnival dostane co nejdřív! 

Vzhledem k rychle se blížícímu iai semináři a zkouškám na Slovensku znamenal duben jedno velké cvičení. Minimálně spíš jeho nutnost. Pro nízké technické stupně, včetně mě, je totiž otevřena kategorie open, tzn. každý dostaneme ten stupeň, na který cvičíme (maximálně 2. kyu). S bokkenem ale dostanu max. 3. kyu, na další už bych potřebovala iaito. A protože já jsem naprosto strašný nervák, tak tam zkazím, co můžu. Když už teď mám pocit, že čím víc cvičím a čím blíž zkoušky jsou, tím méně toho umím, tak doufám, že aspoň v tu chvíli udržím meč aniž by se klepal. Nebo aspoň ho musím udržet. 

Moje (ne)štěstí s elektronikou po nějaké době opět udeřilo. Protože se mi už dlouho nic doma nepokazilo, tak mi v jednom týdnu odešla trouba, malý počítač a telefon taky vypadal, že se opět odebere do křemíkového nebe. Naštěstí se vzpamatoval. Reklamační kolo doplní ještě moje milované Martensky, tak doufám, že aspoň něco z toho vyjde.

Konečně taky došla řada na Bastienovu operaci nohy. Když jsme ho odváželi do Prahy poprvé, tak nejdivnější věcí pro něj byl límec okolo krku. Ani mu nebylo divné, když ho sestřička odvedla na hospitalizaci. Ještě ten den jsme pro něj museli jet zpět, protože nesnesl anestezii a zvracel. Za týden už tolik bezstarostný nebyl a už tušil, co ho čeká. Nikam jet nechtěl, jenže musel. Anestezii sice snesl, horší to bylo s operací, doktor nás strašil i možností amputace. Naštěstí se srovnal a teď, týden po operaci, má spoustu energie a elánu a stehy na noze no jinak viditelně netrápí. Jen Agáta se k němu prostě nepřiblíží, ten límec jí děsí. Místo toho ho celé dny provokuje, protože on musí být zavřený v kleci a ona ne.


Ve čtení jsem poněkud zpomalila tempo. Je sice hezké hltat jednu knihu za druhou, ještě lepší je ale trochu zpomalit a příběh si více vychutnat. Pokud za to stojí. Pokořila jsem oba vydané díly Kroniky Královraha, pustila se podruhé do lovecraftovského světa ve sbírce Černá křídla Cthulhu 2, objevila podivnost Zámku a klíče a celá natěšená načala další Malaz, Dóm řetězů. Protože se nebezpečně rychle blíží červen a s ním přijímačky do školy, rozečetla jsem na čtečce i anglické oborové knihy a objevila i spoustu jiných, zajímavých knih, na které jsem už dávno zapomněla. 

Tak vypadal v kostce můj duben. Jen opět nevím, kam se celý poděl. Vypařil se dřív, než jsem to stihla postřehnout...

Žádné komentáře:

Okomentovat