Klíč k hlavě

Zámkovi poslední rok neměli zrovna moc štěstí. Psychopat Sam Lesser jim zabil otce, museli se přestěhovat, začít znovu v cizí zemi a cizím městě a jak by se dalo čekat, Sam Lesser si je samozřejmě našel. Jeden by řekl, že je to vše a rodinu teď čeká klid. Omyl, to byl teprve začátek.

Na konci prvního dílu jsme viděli, jak Bóďa vytáhl z jezírka podivný klíč s vyobrazením hlavy. Ne a ne přijít k čemu patří, do žádných dveří nepasuje... Hlavohrátky ale začínají u profesora angličtiny, smutnícího po mrtvé manželce. Získá totiž podezření, že ten nový student Zack Whedon, co se přátelí s Tylorem Zámkem zas tak nový není. Že je to vlastně dávno mrtvý Lucas Caravaggio, co studoval s Tylorovým otcem. A není sám, Duncanovi Zámkovi je taky nějak zvláštně povědomý... Tylor s Kinsey se mezitím jen snaží zapadnout, nevyčnívat a dohnat učení. Jenže pak jim Bóďa ukáže klíč lebeční a sranda teprve začne.

Hlavohrátky jsou oproti prvnímu dílu znatelně temnější s atmosférou pozvolně se blížícího nebezpečí. Jenže tentokrát to není psychopat na útěku, zlomený teenager, ale samo zdrojové zlo, které Bóďa vypustil ze studny. Více prostoru také dostanou jiné postavy, které zatím byly poněkud v pozadí - Duncan Zámek, Ellie Whedonová nebo samotný Zack Whedon. První dva byli doposud spíše do počtu, ale v Hlavohrátkách teprve zjistíme jací opravdu jsou. A Zack, nebo spíše Finta?, je kapitolou sám pro sebe. Ačkoliv již z prvního dílu víme po jakém klíči touží, zatím se musí spokojit s těmi, které má. A s pomalým plněním svých plánů, zahrnujících i zametání stop zavánějících minulostí.

Kromě hlavního příběhu točícího se okolo klíčů je v příběhu i několik menších epizod. Jak jsem již zmínila, více místa dostanou Duncan Zámek a Ellie Whedonová a s nimi jejich starosti a problémy. Ducan si uvědomuje, že ač má na starost Ninu a její rodinu, tak je ještě mladý a život má ještě před sebou. Včetně partnerství. Ellie toho má naopak za sebou už hodně.  Navíc kromě jejích strachů se s ní pevně pojí její mentálně postižený syn Rufus komunikující skrze svoje vojáčky. Jenže jak se ukáže, Rufus není tak zdánlivě bezmocný a tak jsem zvědavá na jeho větší projev v dalších dílech. Nezapomíná se ani na Ninu a její trvalou vášeň pro alkohol.

Vzhledem k rostoucí oblíbenosti série mám již druhé, editované vydání. Neminulo mě tedy přejmenování hlavního záporáka. Z Dodge se stal jednoduše česky Finta. Mohlo by to vyvolávat otázku nutnosti či nucenosti českých překladů, ale pokud český překlad lépe koresponduje s dějem, nevidím v tom problém. Je trochu škoda, že tahle změna přišla až s 5. a 6. dílem a editovaným vydáním 2. dílu. Ale podle zprávy, kterou Comics centrum vydalo, dal Finta Kantůrkovi celkem zabrat a svým způsobem tak překročil komiks a mátl i mimo něj. 

Co mě ovšem nadchlo velmi byl bonus od Gabriela Rodrigueze, jak probíhá jeho práce na kresbách. Podobné "zákulisní" náhledy přibližující práci autorů vždycky ocením. Každému vyhovuje něco jiného, ale přijde mi fajn sem tam se k práci autorů trochu přiblížit. Výsledek tím pro mě neztrácí kouzlo, naopak mám pocit, že ho dokážu více ocenit. Najednou se totiž odhalí spousta hodin práce několika lidí a drobné nedokonalosti, které někdo v procesu tvoření musel odstranit. 

Zjistila jsem, že mi přijde těžké o Hlavohrátkách mluvit, aniž bych nevyspoilovala něco důležitého. Nejenže jsou součást originální a doposud skvěle zpracované série, ale na komiks na mě působí paradoxně nepřístupně. Ačkoliv je kombinace Rodriguezovy kresby a Fotosovo barev opět perfektní a hned vtáhne do děje, zůstává mi pocit, že jsem do toho ještě úplně nepronikla. Pořád dokola knihou listuji a nemohu přijít proč to tak je. A tak se aspoň snažím všímat si znovu všech detailů a řádně si kresbu vychutnat. Hlavohrátky jsem si sice parádně užila i tak, ale skvělých věcí není přeci nikdy dost.

Zámek a klíč: Hlavohrátky (Lock and Key: Head Games) / napsal Joe Hill / nakreslil Gabriel Rodriuez / vydalo nakladatelství Comics centrum v roce 2016/ vázaná / přeložil Jan Kantůrek / 160 stran.