úterý 17. května 2016

Do papírových měst a už nikdy zpět

Celá Greenománie šla vždycky mimo mě. Ale protože jsem neskutečně zvědavý tvor, podlehla jsem svodům Papírových měst. Kniha mi však ležela na poličce skoro rok, než jsem se k ní dostala a tou dobou už veškeré svody přešly. Zůstal jen despekt a povinnost. Když si nějakou knihu koupím, tak ji musím přečíst. Nebo to aspoň zkusit. A jak to tedy dopadlo s Papírovými městy?


Nakonec jsem je přečetla celé. A možná proto, že jsem nic jiného od Greena nečetla (a ani se na to nechystám) jsem v tom viděla trochu něco jiného než ostatní. Papírová města jsem si vybrala, protože jsem se chtěla vyhnout bolesti zubů z neskutečně sladkého a romantického vztahu a v tomhle ohledu jsem byla poměrně spokojená. Stejně jako okolo celé myšlenky s odchodem do papírových měst. Jen ten zbytek už dost silně kulhal.

Co se mi na knize hodně líbí je obálka. Moje vydání je paperback od Yoli a vyobrazená mapa se zapíchnutým červeným špendlíkem se mi líbí mnohem víc než vydání od Knižního klubu. Navíc já a paperbacky že... Co mi na obálce ale vážně vadí je podnadpis „od autora bestselleru Hvězdy nám nepřály“. Chápu, že to asi líp prodává a ne všichni zkoumají své oblíbené autory na internetu, ale degradovat autora na nějaký bestseller, jen aby případně vznikl další se mi prostě příčí. (Ačkoliv ještě horší případ mi přijdou Divoké karty, kde je Martin uveden jako autor předlohy seriálu GoT. Nenenenenenenenene, fakt nemám tohle ráda.)

Jak jsem již zmínila, do knihy jsem se pustila už se značným despektem. Jenže i když s tím knihu rozečtu, ráda se nechám překvapit a změnit názor. V tomhle případě se ale změna nekonala. Děj začne poměrně slibně a noční jízdu Margo a Quentina jsem si užívala s nimi, ale to končí, jakmile Margo zmizí. Všechny postavy se stanou jen papírovými, dvojrozměrnými, neuvěřitelnými. A Quentin mi byl jako hlavní hrdina neskutečně protivný. Jeho posedlost hledáním Margo hraničí s únosností a jeho myšlenkové pochody mi sem tam nedávaly smysl. Navíc celá jeho úvaha o tom, že je Margo mrtvá a chce, aby našel jen její tělo je absolutně nepřesvědčivá. Green se sice snažil nastínit svět a myšlení pubertálních chlapců, ovšem výsledek je stejný jako postavy a prostě mu nevěříte. Konec je sice očekávatelný, zbytečně zdlouhavý a neuzavřený.


Ačkoliv mě konec nenadchnul, třetí část knihy nazvaná Plavidlo, mě opět bavila. Samozřejmě do chvíle než Margo opravdu najdou. Prakticky spontánní rozhodnutí celé party sebrat se a jet mi připomnělo začátek, kdy Margo Quentina unesla v honbě za svojí pomstou. A také mě to nadchlo právě pro tu spontaneitu. Miluji taková neplánovaná rozhodnutí, díky kterým mám šanci zažít něco nového, nečekaného, platného jen pro tu chvíli. Možná pouze proto mě tahle část nadchla, možná je vážně dobrá.

Celá idea s papírovými městy mi ale zajímavá a oživila mi v paměti copyrightové pasti, na které bych jinak dávno zapomněla. Margo a její potřeba útěků byla jedna z mála uvěřitelných věcí v knize, já bych v takové společnosti taky nechtěla žít a snažila bych se utéct. Papírová města jí k tomu dala ideální prostředek. Místo, kde lze nějaký čas zůstat, než je třeba jít dál. Jen škoda, že je výsledek takový, pár dobrých částí a myšlenek a jinak nic.

Nemohu ale říct, že by mi kniha nic nedala. Občas v běhu dění a povinností zapomínám, co mě baví, co chci vážně dělat a jak, že to chci žít. Občas se některé plány prostě musí posunout. Je dobré, když vám něco zas připomene, že je čas zpomalit a věnovat se zas víc sobě. A přesně to mi Papírová města dala.

Papírová města (Paper towns) / John Green / vydalo nakladatelstv Yoli v roce 2014 / brožovaná / přeložila Veronika Volhejnová / 288 stran.

Žádné komentáře:

Okomentovat