Cesta pomsty

Upřímně, Královně ohně jsem se od jejího vydání vyhýbala. Nevěřila jsem, že ta poslední kniha zase trochu zvedne laťku a dovede příběh do zdárného konce. Jenže po nějaké době mi začala vadit nekompletnost trilogie v mojí knihovně a zvědavost převážila. Jako ostatně pokaždé. 

Kde jsme to skončili?

Královna ohně pokračuje ve stylu vyprávění, které nastolil už Pán věže, přidává ale dočasně jednoho vypravěče. Jak, že vlastně skončil Pán věže? Reva a celý Alltor byli zachráněni Vélinovým příchodem, Vélin zemřel, ale Dahrena ho přivedla zpět a on ztratil svoji píseň, Frentis a jeho utečenci narazili na bratra Sollise a Lyrnu vyléčil Pletač. Jenže, pokud jste si u čtení dali skoro dvouletou pauzu jako já, doporučuji malé opáčko Pána věže. Ryanův seznam postav totiž samozřejmě neobsahuje zrovna ta jména, co mi nic neříkaly... A bohužel, Královna ohně je přesně tím zklamáním, kterého jsem se bála.

Kniha je jako její předchůdkyně rozdělena na pět částí, kdy každou uvádí Vernierovi zápisky a děj navazuje prakticky bezprostředně za koncem Pána věže. Nejprve je třeba dobít zpět Varinshold, sjednotit zpět království a napravit škody po Volarech. Jenže jak můžete v klidu žít, když někde za mořem stále existuje reálné nebezpečí? Je tedy nutné vybudovat novou flotilu, rozdrtit Volary jednou provždy a spolu s tím i Spojence. A raději si to pojistit na více frontách, takže jen co se naše hlavní postavy sejdou ve Varinsholdu, zase se rozdělí a za vítězstvím míří každá po vlastní ose. Vélin se vydá hledat nesmrtelného muže, Frentis se svou malou družinou vyráží jako předvoj hlavní armády na volarské území, Reva burcuje Cumbrélin do války a Lyrna s Alornisinou pomocí staví nové lodě pro plánovanou invazi. A ani jeden to samozřejmě nebude mít snadné... Zbývá také zodpovědět spoustu otázek. Kdo je vlastně Spojenec? Co se kdysi stalo v Padlém městě? Kdo je ten tajemný vlk? Naplní se proroctví o Stínu krkavce? A dostane Vélin opravdu zpět svoji píseň? Bohužel ne všechny otázky kniha odpoví, což příběhu a ve finále i celé trilogii dost škodí. Ryan prostě není Erikson a Královna ohně má dost chyb.

Všechno špatně
U Pána věže mi vadila vnucující se podobnost světa i děje s Písní ledu a ohně, zde už obojí působí opět samostatně a promyšleněji. Podobně jako u obou předchozích knih i tady asi třetinu knihy trvá, než se pořádně začtete a zorientujete se v záplavě nových i starých postav. Znovushledání s některými starými známými vždy potěší. Jenže Královně ohně se ale nevyhnul ani další nešvar příznačný pro tuto sérii - vedlejší postavy jsou často ploché, nezajímavé a nechají ve vás pocit, že se bez nich děj klidně obejde. A ty zajímavé, jako byla třeba Davoka, Ryan k vašemu vzteku uklidí do pozadí. Plus hlavní postavy projdou proměnou charakteru, takže ani tady nechybí pachuť pocitu, že čtete úplně novou sérii. Vélin velkou část knihy tráví na své cestě a přitom ta nepřinese téměř nic podstatného, Reva ztratí ze svojí aury požehnané bojovnice a působí jen jako další Lyrnin poskok, Lyrna je po svém vyléčení mnohem víc pomstychtivá, což jí spíše škodí a Frentis přejme Vélinův charakter zavrženého bojovníka Šestého řádu.

Spousta zbytečných postav znamená taky spoustu zbytečných smrtí. Přestože nezemře žádná z hlavních postav, tak snad každému přeživšímu zemře někdo blízký. Včetně zvířat. Jasně, táhli do války, věděli, že se jich vrátí o dost méně, ale občas bych raději oželela jednu hlavní postavu za několik vedlejších. Tady bych upřímně oželela i tři. Vélin by více prostoru vyloženě potřeboval, zůstalo okolo něj mnoho nejasného. Protože pokud to v Královně ohně bylo, já to úspěšně přehlédla. Podobně toho nebylo vysvětleno více a mě zůstal dojem, že si tím Ryan nechal otevřená vrátka pro případné pokračování. Ono by to tak na jednu knihu ještě vyšlo. Také mi trochu zamrzelo, že Šerin už se do konce příběhu opravdu neobjeví. Chápu, Dahrena, nová romance a tak, ale vzhledem k Spojencově provokativní poznámce mohla dostat ještě prostor. Rozhodně si ho zasloužila víc.

Samotný děj byl pro mě občas záhadou a nejednou jsem listovala knihou nazpět. Některé dějové zvraty mi ani tak nezačaly dávat smysl a vlivem pozměněného charakteru hlavních postav jsem nerozuměla ani těm. Největší problém v tomhle ohledu jsem měla asi s Lyrnou, která se nelogicky chová skoro pořád. Pokud nefňuká kvůli Vélinovi. V první polovině knihy je děj navíc hodně roztahaný (viz Vélinova cesta) a ta druhá (a hlavně) konec je strašně zbrklý a uspěchaný. Asi i proto mě jednoduše neuspokojilo pozadí hlavní hrozby, jménem Spojenec. Nebylo to tak velkolepé, jak jsem čekala. Ano, dává to smysl a má to hlavu a patu, ale přesto tomu něco chybí. Nebo jsem jen já měla moc velká očekávání. Neopouští mě kvůli tomu pocit, že v budoucnu opravdu ještě můžeme čekat další knihu.

Ano nebo ne?
Ve finále jsem na rozpacích. Kdybych měla vyjmenovat všechny konkrétní věci, co mi na té knize vadí, byla bych tu asi ještě zítra. Ani u žádného Malazu jsem tolik nelistovala knihou zpět, protože mi něco nebylo jasné. Už dlouho jsem se kvůli tomu u čtení tolik nevztekala, jako právě u Královny ohně. U žádné jiné knihy jsem ještě neměla tolik výtek a poznámek. Ale... i tak mě bavila. Přes všechno to listování a vztekání se, se ta kniha čte lehce a je těžké ji odložit, jak je čtivá. Jenže těch mínusů je víc. Je to prostě nejvíc paradoxní kniha co jsem v poslední době četla. Odpouštím jí proto i všechny překlepy, co mě během čtení náhodou praštily do očí. Mně totiž taky dalo práci sledovat, co se Ryan snažil říct.

Královna ohně (Queen of Fire: A Raven's Shadow novel III)/ napsal Anthony Ryan/ přeložil Jakub Kalina/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Host v roce 2017/ 688 stran.