Diagnóza: slepejš

Vzhledem k tomu, že jsem brýle dostala „až“ ve 22 letech, tak se mi je nechtělo moc nosit. Zvykla jsem si na limity ostrosti svého zorného pole a nechtělo se mi je měnit. Navíc jsem ty brýle neměla ráda. A to přesto, že jsou modré. 

Ono to, že nevidím perfektně neznamenalo žádnou překážku pro cokoliv. Nehrozilo, že něco přehlédnu nebo neuvidím, jen jsem neviděla ostře. Problémy se čtením na dálku se jednoduše daly vyřešit tím, že jsem přišla blíž a nebo jsem měla po ruce někoho, kdo to přečetl. A pak si ze mě dělal srandu. Navíc tam byla výhoda spásné věty: „Jééé, promiň, já tě neviděla...“. 

O tu mě brýle na čas připravily, ale mozek mě zachránil. Je úžasný, jak adaptivní jako lidé jsme. Kde jsem dřív sem tam tu výmluvu použila, tak po čase se stala realitou. Já ty lidi vážně přestala vidět, mozek mi je jednoduše odfiltroval. Sice mě to občas ušetří konverzace, čím dál častěji se dostávám do situace ne-nevymlouvám-se-opravdu-jsem-tě-neviděla. Plus jsem ještě povýšila na další úroveň, kdy na známého člověka chvíli zírám a říkám si „Proč mě ten člověk zdraví? My se známe? Jo, aha, známe...“.

No, ale pak jsou tu brýle samotné. Nevěřila bych, jak mi něco takového může tak moc překážet. Sice je hezké, že jsem si na ně zvykla do míry, kdy už prakticky nevím, že je mám, ale nemusela bych o ně pořád někde narážet. O okénko ve vlaku, když chci prospat cestu. V práci o kávovar nebo o skřínky. O jakékoliv sklo, když se nahnu moc blízko. O dveře. O cokoliv jiného, když je mám náhodou ve vlasech. Navíc mi kazí veškerou logistiku. Když si chci obléct svetr, musím nejdřív sundat brýle. Když si chci vzít svoje zelené Kossy, musím si vzít nejdřív brýle. To samé s čepicí. Když se naopak chci vysmrkat, tak je musím sundat. Stejně jako když v zimě přijdu zvenku do tepla. Nesnáším, jak se zamlžují. Na koncertech bez nich nevidím a nebo se bojím, že o ně přijdu. Neumím je dávat na jedno místo, tak je neustále hledám. Už jsem je kolikrát hledala i když jsem je měla na nose. Jo a když je náhodou na nose nemám, mám neustále potřebu si je posunovat nahoru. 

Také mě nepřestává a asi nepřestane fascinovat rychlost s jakou se zamatlají. Prostě je vyčistíte, lusknete prsty a jako byste na ten čistící hadřík ani nesáhli. Nebo jak rychle se ohnou! Není to tak dlouho, co jsem šla do optiky a tam na mě koukali, co jsem těm brýlím provedla. Já ale opravdu neměla tušení. Taky mi neustále padají, ale zase mě padá z rukou úplně všechno. Důkazem buď pavouk na mém ubohém telefonu…

Stále relativní novinkou do mlýna jsou pro mě čočky. Na jednu stranu jsou úžasným zjednodušením všeho, na druhou stejně pekelný vynález jako brýle. Nejenže jsem na začátku měla pocit, že si tentokrát už si vážně vypíchnu oko, ale taky jsem všude chodila ještě tak o dvacet minut déle, než je můj průměr. Nehledě na to, jak ty mrchy dokážou po půl dne nošení překážet v oku. Taky to znamenalo pořídit si kapky do očí. No a trefte se s nima do oka a ne všude po obličeji.

Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby se mi s nimi aspoň jednou něco nestalo. Takže jednou práci jsem si až po několika hodinách uvědomila, že blbě vidím jednoduše proto, že mi v oku chybí čočka. Která tam přece měla být. Ta silnější, jak jinak. O pár dní později jsem ztratila další. Teda takhle, já jsem přesvědčená, že prokoukla mojí nešikovnost a raději v noci pláchla za někým lepším. Trochu si nechci připustit, že jsem ji pravděpodobněji nějak spláchla do umyvadla. I když ho pokaždé zašpuntuji.

Možná si jen jednoduše nejsme souzeni, možná mám obojí ještě krátce. Stále doufám, že spolu jednou přestaneme bojovat a začneme symbioticky koexistovat. Nebo já přestanu být tak nešikovná. I když to už je moc velká utopie.

Nepřestávám doufat (a zvykat si).