středa 21. března 2018

Filmové střípky #5

Kalendář už sice hlásí jaro, ale počasí se pořád dvakrát netváří a já vážně nejsem zvyklá topit ještě v březnu a už tuplem ne na jeho konci. No, tím pádem vítejte u mého filmového lenošení!


Shutter Island (2010) patří do kategorie filmů, co mě sice baví při sledování, ale snadno na ně zapomenu. Takže jsem si až za půlkou filmu vzpomněla, že už jsem ho vlastně jednou viděla a není to zas tak dlouho. Prostředí ostrovní psychiatrické léčebny/pevnosti je stresující už samo o sobě, natož když odtamtud uteče šílená vražedkyně a Leonardo DiCaprio jako detektiv Teddy Daniels ji má najít. Postupně ale na povrch vyplouvají různé podivné skutečnosti a vzpomínky a realita se zdá být čím dál méně jasná... To je pro mě asi jediným plusem filmu, že tápete stejně jako Teddy a i když ve finále vše začne dávat smysl, konec není úplně jednoznačný. Ten film jinak postrádá atmosféru a i postavy jsou jaksi ploché, takže si ani nezískaly moje sympatie. Navíc věřím tomu, že pokud ho ještě někdy uvidím, zase nebudu tušit.


Od španělského filmu Tesis (1996) jsem toho moc nečekala a tím spíše jsem byla překvapena. Spojení diplomová práce a horor k sobe patří tak nějk přirozeně, ale když ještě přidáte mizení studentek a brutální vraždy, výsledek povýší na další úroveň znepokojivosti. Zápletka je nápaditá a i když je jasné, kam se bude děj dál ubírat, není úplně očividné kudy. Postupně obviňující prst ukáže na několik postav, ale stejně vás pokaždé zanechá v nejistotě, jak je to doopravdy a kdo je vlastně vrah. Atmosféře napomáhá i ponurá budova školy, která má značné množství různě propojených chodeb a tajných zákoutí. Rozhodně byste nechtěli, aby vás na takovém místě honil vrah, který ho zná rozhodně lépe než vy. A který je vcelku slizký. Ústřední dvojice, ztvárněná Anou Torrentovou v roli Angely a Fele Martínezem v roli Chemy, byla parádní a skvěle spolu fungovala. Jen bych Angelu občas něčím s chutí umlátila za její přehnanou hysterii, která mi místy přišla spíše k smíchu. Jinak byl Tesis opravdu příjemným překvapením a připomínkou, že se nemám bát prozkoumávat i neanglické filmy.


O tajemném Winchestrovském sídle plném duchů jsem slyšela už dříve, takže jsem čekala jak moc mě adaptace Winchester (2018) vystraší. Zase jsem byla naivní. Atmosféra je založena překvapivě na lekačkách, které jsou jednoduše čekatelné a vrzání podlahy, která vás v dřevěném domě nepřekvapí. Záběry na celý dům zvenku jsou poněkud nepřesvědčivé, zblízka a zevnitř je to naštěstí mnohem lepší. Zápletka je jednoduše odhadnutelná, stejně jako duch-záporák a nechybí ani pár klišé (jako je scéna v zimní zahradě). Velkým plusem filmu jsou ovšem Helen Mirren jako Sarah Winchesterová a Jason Clarke jako psychiatr Eric Price, kteří také filmu dodávali na vážnosti. Nejen, že bez nich by to byla ještě tak o polovinu menší zábava, ale už by to byla spíše komedie s poslušnými duchy a ušišlaným záporákem (snad nám loňské It nenastolilo nový trend). Nemohu říct, že bych byla nějak extra nadšená, ale na druhou stranu ten film není úplný průser. Prostě nenadchne, ale ani neurazí. Ne moc.


Nemohu si pomoct, ale The Shape of Water (2017) ve mně budí dojem, jak by to asi vypadalo, kdyby si Abe Sapien vážně našel holku. Navíc hlavního obojživelníka hraje ten samý "neviditelný" Doug Jones. Na tenhle film jsem se hodně těšila a byla jsem neméně zvědavá. Přestože to rozhodně není podívaná pro každého, tak je opravdu kouzelná. Důkazem budiž získané dva Zlaté glóby a čtyři Oskary. Příběhově možná nenadchne nebo nepřekvapí, ale získá si vás zpracováním a jednotlivými hereckými výkony. Sally Hawkins jako němá uklízečka Elise sice není ukázková hollywoodská kráska, ale v příběhu jde spíše o její pocit osamění a odlišnost, které ji a obojživelníka nakonec sblíží a vytvoří mezi nimi silné pouto. Nejde jim pak nefandit v útěku a skrývání a jakmile Elise vytopí barák, aby jim u sebe v koupelně vytvořila "bazén", musíte se nad tím gestem pousmát. Octavia Spencer a Richard Jenkins jsou jako Elisini přátelé skvělí a Michael Shannon je jim skvělým opakem. Už dlouho jsem někde nenarazila na tak ideálního napřesdržku záporáka. A jemu byste vážně jednu vrazili pokaždé, co si do pusy nacpe bonbon. Nebo prášek. Prostě prakticky každou scénu, kde se objeví.


Když už jsem u del Tora, nelze nevzpomenout na oba skvělé Hellboye. Hellboy (2004) i Hellboy 2: The Golden Army (2008) patří už od svého vzniku k mým nejoblíbenějším komiksovým filmům, což nezměnil ani současný boom filmů od Marvelu. Ano, oba filmy nejsou úplně podle komiksu, ale nemám pocit, že by to byl problém, spíš naopak. Alespoň já si kvůli těm filmům chtěla přečíst i komiks, zvlášť v zajetí obecného předpokladu, že ta předloha bude ještě lepší. Baví mě děj těch filmů, baví mě herecký cast, baví mě i vizuální zpracování a jsou to jedny z mála filmů, na které ráda koukám opakovaně. Prostě Červenej ve filmu i deset (a víc) let od doby svého vzniku pořád válí. Nepřestává mě proto mrzet, že nebude třetí díl, z toho plánovaného restartu radostí neskáču. Na druhou stranu je můj skepticismus takový obranný mechanismus proti zklamání. A já moc doufám, že nezklame.


Nedávno jsem na FB polemizovala o tom, jestli je dobře nebo ne, že del Torovi zatrhli natáčení Lovecraftovo At the Mountains of Madness. Jenže když jsem viděla The Shape of Water, udělala jsem si konečně jasněji. Já tu adaptaci chci! I když tu povídku nemám ráda, nechte del Tora točit Lovecrafta! Prosím!

A co vy, viděli jste The Shape of Water? Co na ten film říkáte? Také vás bavil nebo vám přišel jako spoustě jiných lidí úchylný?

2 komentáře:

  1. Neviděla jsem zatím ani jeden z těchto filmů. Ale určit chcí vidět Tvář vody, jsem na ni zvědavá :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrkni, je to sice zvláštní, ale parádní snímek :)

      Vymazat