Střípky #8
Jaro mě dohnalo na plné čáře. Únava, škola a jiné činnosti na maximu, čtení na minimu a psaní na úplné nule. Tím pádem na mě vyčítavě kouká hromádka přečtených knížek, jestli jsem na ně náhodou nezapomněla. Nezapomněla.
Gaiman je prostě a jednoduše láska, to se nedá říct jinak. Tím spíš se stydím, že jsem Hvězdný prach viděla dřív jako film, než jsem ho četla. Já vím, já vím, byla to chyba, ale byla napravena. A mě jen strašlivě mrzelo, že je ta knížka tak krátká... Protože se četla sama a jen jedno odpoledne s Gaimanem je hrozně málo. Navíc mám, stejně jako po dočtení Nikdykde, strašnou chuť se sebrat, jet do Anglie, najít vesnici Zeď a vydat se do Elfie. Třeba se mi po létech putování podaří najít Garamond a poslechnu si ten příběh přímo od Tristrana a Yvaine... Nebo stejně jako oni se jen budu toulat Elfií a sama sbírat příběhy, které bych mohla vyprávět... Ta kniha má ale mínus. Jedno jediné. Vzhledem k tomu, že je vyprodaná, tak se špatně shání a pokud je k dispozici, tak jen s filmovou obálkou. Bleh... (aneb není nic ošklivějšího než knihy s filmovou obálkou, proto je taky ta na fotce z něj svlečená)
Série o brýlatém čaroději provázela od dětství nejednoho z nás, mě nevyjímaje. Takže když jsem si koupila výroční havraspárský Harry Potter and the Philosopher's Stone bylo jasné, že ho někdy prostě přečtu. Bylo zvláštní se do té knihy pustit po více jak deseti letech, ale byl to moc příjemný návrat. Navíc díky angličtině jsem zpětně ocenila skvělý překlad Vladimíra Medka, který si rozhodně zaslouží veškeré uznání, protože je vážně skvělý. Celou dobu jsem se tak nostalgicky usmívala a v hlavě se mi doplňovaly veškeré české ekvivalenty. Kromě camrálu, ten jsem z paměti nevylovila a doteď mi to štve. Připomněla jsem si zas, jak moc vlastně jsou všichni lidští, se všemi klady i zápory. Jak byla Hermiona vážně nesnesitelná, než se s Harrym a Ronem spřátelila. Jak moc jsem měla ráda Freda a George. A že vlastně existoval Protiva. Ta kniha rozhodně není dokonalá a má svoje mouchy, ale je to prostě jedna z těch, které to rádi odpustíte a příště jí budete číst se stejnou láskou a natěšením.
Trilogii Vzpomínka na Zemi od čínského autora Liou Čch'-sina sleduji zhruba od doby, co právě Problém Tří těles vyhrál cenu Hugo. Takže jsem si první díl koupila skoro hned, jak ho u nás Host vydal, zvědavost byla moc velká. Zasazení do protředí Číny se zdá lehce netradiční, ale ve čtení a orientaci nijak nepřekáží. Téma kontaktu s mimozemšťany sice nijak originální není, ale je zábavně podané. Velká část postav jsou vědci a tomu je uzpůsobena řeč zbytku knihy, takže ne každý si ji užije. Děj je poměrně zamotaný a navíc rozdělený na dvě časové linie, nějakou dobu tak trvá, než se skutečně ukáže o co jde. Také to znamená hodně nudných vysvětlujících pasáží, které ovšem přibližují motivaci jedné z hlavních postav. I tak by ale šly vyškrtat. Když překonáte trochu těžkopádný začátek, nenecháte se odradit vědeckostí textu a odpustíte trochu naivní a zároveň přehnanou poslední čtvrtinu knihy, dostanete vážně čtivý příběh. Ve finále docela depresivní a beznadějný, ale tím líp, protože jednoduše chcete vědět, jak to bylo dál.
Hned, jak jsem dočetla Problém tří těles, musela jsem se pustit i do Temného lesa. Lidstvo se mezitím stihlo smířit s tím, co je čeká a už připravuje plán na svou záchranu. Tou mají být čtyři vybraní jedinci, takzvaní mediátoři, kteří mají za úkol každý samostatně vypracovat neodhalitelný plán na spásu lidstva. Jenže jejich nepřátelé nespí a jejich plány chtějí odhalit. Času mají dost... Začínáme prakticky znovu a s novými postavami. Oproti prvnímu dílu je Temný les rozdělen na více linek. Nejen mezi jednotlivé mediátory, ale také mezi vládní činitele i obyčejné lidi. Děj tak graduje pomaleji, zato místy razantněji. Ubylo také vědeckosti textu, čímž se kniha stala nejen čtenářsky přívětivější, ale i čtivější. Přestože i zde přetrvává jistá naivita, Temný les mě bavil určitě víc než Problém Tří těles a rozhodně si přečtu i závěrečný díl. Už jen proto, že po tom, jak Temný les končí mi další díl přijde trochu zbytečný a já doufám, že mi autor dokáže, že není.
V rámci seznamování s českou literaturou jsem poměrně dlouho kroužila okolo cyklu Algor, než jsem si konečně koupila Mráz a hry. Že jsem to neudělala dřív. Děj se odehrává na třech planetách (a o čtvrté se v náznacích mluví) v několika různých linkách, což znamená spoustu postav k zorientování se. K čemuž mi popravdě trochu chyběl jejich seznam, zvlášť když u nich autoři střídali jména a přezdívky. Co se týče děje, tak ano, je zde zápletka, která do konce knihy vyústí, ale jinak je vidět, že se jedná o první díl delší série. Takže jde hlavně o seznámení se s postavami, politickou situací a prostředím jednotlivých planet. Nutno podotknout, že jde o velmi čtivé seznámení. Asi nejvíce pozornosti je (logicky) věnováno dění na militaristickém Algoru - císaři Andreji Korvarianovi, císařovně Viktorii a její ochrance. Přestože Andrej se svojí vojenskou disciplínou a dokonalým ovládáním rozhodně není manžel snů, nejde mu než fandit v jeho romantických snahách o sblížení se s Viktorií. Algor mě také ze všech planet zatím bavil nejvíc, i když Menabaran a jeho obyvatelé jim byli dost v závěsu. Nejméně pozornosti zatím dostal Viktoriin rodný Viridian, ale to se snad do budoucna ještě změní. Nejednou jsem si při čtení jsem si nostalgicky vzpomněla na Eriksona a Malaz. A bylo to moc příjemné vzpomínání, jak někde natrefím na druhý díl, bude můj.
Víte, jak jsem v posledních Střípkách doufala, že by se tu mohli objevit červení Avengers? No, tak od té doby jsem pokročila asi o půlku jednoho čísla. Ten komiks mi asi jednoduše není souzený dočíst.
Ale ještě to není rok, co jsem ho rozečetla, ještě se nevzdám!
Gaiman je prostě a jednoduše láska, to se nedá říct jinak. Tím spíš se stydím, že jsem Hvězdný prach viděla dřív jako film, než jsem ho četla. Já vím, já vím, byla to chyba, ale byla napravena. A mě jen strašlivě mrzelo, že je ta knížka tak krátká... Protože se četla sama a jen jedno odpoledne s Gaimanem je hrozně málo. Navíc mám, stejně jako po dočtení Nikdykde, strašnou chuť se sebrat, jet do Anglie, najít vesnici Zeď a vydat se do Elfie. Třeba se mi po létech putování podaří najít Garamond a poslechnu si ten příběh přímo od Tristrana a Yvaine... Nebo stejně jako oni se jen budu toulat Elfií a sama sbírat příběhy, které bych mohla vyprávět... Ta kniha má ale mínus. Jedno jediné. Vzhledem k tomu, že je vyprodaná, tak se špatně shání a pokud je k dispozici, tak jen s filmovou obálkou. Bleh... (aneb není nic ošklivějšího než knihy s filmovou obálkou, proto je taky ta na fotce z něj svlečená)
Série o brýlatém čaroději provázela od dětství nejednoho z nás, mě nevyjímaje. Takže když jsem si koupila výroční havraspárský Harry Potter and the Philosopher's Stone bylo jasné, že ho někdy prostě přečtu. Bylo zvláštní se do té knihy pustit po více jak deseti letech, ale byl to moc příjemný návrat. Navíc díky angličtině jsem zpětně ocenila skvělý překlad Vladimíra Medka, který si rozhodně zaslouží veškeré uznání, protože je vážně skvělý. Celou dobu jsem se tak nostalgicky usmívala a v hlavě se mi doplňovaly veškeré české ekvivalenty. Kromě camrálu, ten jsem z paměti nevylovila a doteď mi to štve. Připomněla jsem si zas, jak moc vlastně jsou všichni lidští, se všemi klady i zápory. Jak byla Hermiona vážně nesnesitelná, než se s Harrym a Ronem spřátelila. Jak moc jsem měla ráda Freda a George. A že vlastně existoval Protiva. Ta kniha rozhodně není dokonalá a má svoje mouchy, ale je to prostě jedna z těch, které to rádi odpustíte a příště jí budete číst se stejnou láskou a natěšením.
Trilogii Vzpomínka na Zemi od čínského autora Liou Čch'-sina sleduji zhruba od doby, co právě Problém Tří těles vyhrál cenu Hugo. Takže jsem si první díl koupila skoro hned, jak ho u nás Host vydal, zvědavost byla moc velká. Zasazení do protředí Číny se zdá lehce netradiční, ale ve čtení a orientaci nijak nepřekáží. Téma kontaktu s mimozemšťany sice nijak originální není, ale je zábavně podané. Velká část postav jsou vědci a tomu je uzpůsobena řeč zbytku knihy, takže ne každý si ji užije. Děj je poměrně zamotaný a navíc rozdělený na dvě časové linie, nějakou dobu tak trvá, než se skutečně ukáže o co jde. Také to znamená hodně nudných vysvětlujících pasáží, které ovšem přibližují motivaci jedné z hlavních postav. I tak by ale šly vyškrtat. Když překonáte trochu těžkopádný začátek, nenecháte se odradit vědeckostí textu a odpustíte trochu naivní a zároveň přehnanou poslední čtvrtinu knihy, dostanete vážně čtivý příběh. Ve finále docela depresivní a beznadějný, ale tím líp, protože jednoduše chcete vědět, jak to bylo dál.
Hned, jak jsem dočetla Problém tří těles, musela jsem se pustit i do Temného lesa. Lidstvo se mezitím stihlo smířit s tím, co je čeká a už připravuje plán na svou záchranu. Tou mají být čtyři vybraní jedinci, takzvaní mediátoři, kteří mají za úkol každý samostatně vypracovat neodhalitelný plán na spásu lidstva. Jenže jejich nepřátelé nespí a jejich plány chtějí odhalit. Času mají dost... Začínáme prakticky znovu a s novými postavami. Oproti prvnímu dílu je Temný les rozdělen na více linek. Nejen mezi jednotlivé mediátory, ale také mezi vládní činitele i obyčejné lidi. Děj tak graduje pomaleji, zato místy razantněji. Ubylo také vědeckosti textu, čímž se kniha stala nejen čtenářsky přívětivější, ale i čtivější. Přestože i zde přetrvává jistá naivita, Temný les mě bavil určitě víc než Problém Tří těles a rozhodně si přečtu i závěrečný díl. Už jen proto, že po tom, jak Temný les končí mi další díl přijde trochu zbytečný a já doufám, že mi autor dokáže, že není.
V rámci seznamování s českou literaturou jsem poměrně dlouho kroužila okolo cyklu Algor, než jsem si konečně koupila Mráz a hry. Že jsem to neudělala dřív. Děj se odehrává na třech planetách (a o čtvrté se v náznacích mluví) v několika různých linkách, což znamená spoustu postav k zorientování se. K čemuž mi popravdě trochu chyběl jejich seznam, zvlášť když u nich autoři střídali jména a přezdívky. Co se týče děje, tak ano, je zde zápletka, která do konce knihy vyústí, ale jinak je vidět, že se jedná o první díl delší série. Takže jde hlavně o seznámení se s postavami, politickou situací a prostředím jednotlivých planet. Nutno podotknout, že jde o velmi čtivé seznámení. Asi nejvíce pozornosti je (logicky) věnováno dění na militaristickém Algoru - císaři Andreji Korvarianovi, císařovně Viktorii a její ochrance. Přestože Andrej se svojí vojenskou disciplínou a dokonalým ovládáním rozhodně není manžel snů, nejde mu než fandit v jeho romantických snahách o sblížení se s Viktorií. Algor mě také ze všech planet zatím bavil nejvíc, i když Menabaran a jeho obyvatelé jim byli dost v závěsu. Nejméně pozornosti zatím dostal Viktoriin rodný Viridian, ale to se snad do budoucna ještě změní. Nejednou jsem si při čtení jsem si nostalgicky vzpomněla na Eriksona a Malaz. A bylo to moc příjemné vzpomínání, jak někde natrefím na druhý díl, bude můj.
Víte, jak jsem v posledních Střípkách doufala, že by se tu mohli objevit červení Avengers? No, tak od té doby jsem pokročila asi o půlku jednoho čísla. Ten komiks mi asi jednoduše není souzený dočíst.
Ale ještě to není rok, co jsem ho rozečetla, ještě se nevzdám!
Žádné komentáře:
Okomentovat