pátek 24. dubna 2015

Mistryně prokrastinace

Všichni to známe, co můžeš udělat dnes odlož na pozítří a získáš tak dva dny volna. Světe div se, ono to vážně funguje. A dokud člověku takzvaně neteče do bot a deadline data se neblíží rychlostí blesku, tak se dá odložit všechno. Ale naprosto všechno. Včetně chvíle, kdy člověk musí vylézt z postele.

Čím jsem starší, tím víc jsem líná a do ničeho se mi nechce. Co studuji na vysoké, je to mnohem horší. Prvotní euforie z toho, že bydlím sama byla neskutečná a opojná. Vracet se domů v týdnu po půlnoci? No problem. Trávit celý den ve škole s takovou kocovinou, že by člověk raději celý den prospal? No problem. Na začátku týdne pár korun v peněžence? No problem. Navíc má člověk najednou tolik času pro sebe, který musíte nějak využít a do učení se mu samozřejmě nechce. A pak najednou bum a je zkouškové. Takže rychle napsat seminárky, doufat, že je nevrátí na přepracování a celé dny trávit mezi poznámkami, které často vůbec nedávají smysl. Je to období hektolitrů černého čaje a kávy, stresu a nedostatku spánku, ale taky mnohem častějšího vaření, pečlivého úklidu a překvapivě plné hlavy tvůrčích nápadů. 

Jako zrovna teď. Mám plnou hlavu nápadů, plánů nebo prostě věcí, které bych strašně chtěla dělat, zkusit, začít a prostě nemůžu. Chvíli panikařím, že nestíhám a pak si s klidem pustím další díl oblíbeného anime. Pracuji do noci, abych dohnala deficity ze dne a ráno nemůžu vstát, protože mi 4 hodiny spánku nestačí. Chvíli se pekelně soustředím a usilovně píšu a vzápětí jak blázen jen tak tancuji a zpívám si (co na tom, že jsem zrovna v práci). A to všechno jen proto, že jsem zase všechno nechala na poslední chvíli. Nesnáším svoje stresové psaní čehokoliv, ale začínám si myslet, že psát včas nejsem schopná. Že na to prostě nejsem ani geneticky vybavená. Že veškeré moje buňky stávkují do doby, než jim fakt nezbývá nic jiného než začít těžce makat. Jak kdyby zjistily, že za tu dobu nicnedělání strašně přibraly a tak se všechny seberou a jdou hromadně do fitka intenzivně cvičit. Občas ten pocit vážně mám.

Stejně jsem příště naprosto stejně nepoučitelná. Odevzdat seminárku včas? Pffffff, odevzdává se až za dva měsíce. Vyřídit něco s předstihem? Pfffffff, tolik to přeci nespěchá. Uklidit si na stole? Pffffff, zkouškové je ještě daleko. Ve finále zase budu panikařit, nespat a posouvat termíny, jak to půjde. To bych nebyla já. Jestli se někdy bude konat mistrovství v prokrastinaci, jdu si pro zlato. A do té doby budu dobrovolně i nedobrovolně trénovat, času je přeci dost :)

Žádné komentáře:

Okomentovat