Cesta meče

Docela dlouho jsem hledala nějaký sport nebo bojové umění, něco aktivního co by mi vyhovovalo a já u toho vydržela delší dobu. Chtěla jsem najít něco, co budu moct dělat soustavně, co mě bude nějakým způsobem naplňovat a čemu můžu s klidným vědomím věnovat svoji energii. Nezkoušela jsem toho zas tolik, abych řekla, že jsem nějaká znalá, ale tuším, že jsem si tak nějak vytipovala to, co mi momentálně vyhovuje.

Na střední jsem nějaký čas cvičila ruskou systemu, ale před maturitou jsem toho nechala a když jsem se odstěhovala na vysokou, tak už jsem dál nepokračovala. Nejde o to, že bych neměla možnost kde a s kým trénovat, Plzeň naštěstí tak malá není. Spíš jsem tréninky měla spojené s jinými lidmi, než se kterými bych cvičila tady, navíc samotné se mi do toho už nechtělo a už mě to ani tolik nebavilo. Stejně mě ale mrzí, že jsem toho nechala.

Další jsem zkoušela jógu v domnění, že mi to přinese skoro hned něco jako vnitřní rovnováhu a malé osobní osvícení, že je to prostě to pravé! Ano, bylo to jen neznalé a amatérské cvičení bez větších teoretických znalostí, ale i to stačilo k tomu, abych zjistila, že ani to není nic pro mě. Chtěla jsem ale cvičit něco v podobném stylu. Ne jen tělem, ale dát a věnovat tomu něco víc. A tak jsem si nakonec vybrala studium cesty meče a momentálně jsem tak nabitá nadšením, jako snad nikdy:).

O tom, co iaidó je a co vše obsahuje, bych mluvila celkem nerada. Jako někdo na naprostém začátku si přijdu naprosto nekompetentní o tom mluvit, nedejbože se to pokoušet vysvětlit. A tak doufám, že mi odpustíte když vás pro víc informací odkážu na stránku Shinbukanu a vyhledávající schopnosti našeho drahého Googlu :).

Když nechci mluvit o iaidu jako takovém, o čem tedy? O jednom z nejsilnějších zážitků, který jsem zatím měla možnost zažít. Poslední březnový víkend jsem se totiž dostala na iaidó seminář pořádaný Tenšin dojo ve Zlíně. Seminář probíhal pod vedením Vladimíra Hyndráka, 5. dan. A byl fakt skvělý. Člověk se dostane do jiného prostředí, zjistí, jak cvičí jiní lidé a jak to prakticky vypadá a funguje jinde a taky se naučí něco nového a jiného. Navíc se podívá i do poměrně vzdáleného města, kam se jinak nedostane.

Trochu jsem se toho bála a nebyla si jistá, jestli to zvládnu a moc se neztrapním. Což se mi stejně nejspíš povedlo :D, ale seminář jako takový utekl jako voda. Sotva jsme v pátek protrpěli tu několikahodinovou cestu, tak jsme se v neděli mačkali v autě zas. Mé největší obavy z bolesti kloubů v důsledku dlouhého cvičení se naštěstí nesplnili. Takže místo předpokládaného cvičení v bolestech jsem na sebe byla jen strašně naštvaná. Proč? Že mi to nejde, jsem věděla, o tom vůbec nepochybuji, ale spíš mě naštvala vlastní arogance a začátečnické ignoranství. Byla jsem přesvědčená o tom, že se prostě naučím základních dvanáct kata, vyšperkuju je a bude to prostě super. Jsem ráda, že jsem si uvědomila, že úplně o tom to není a že s takovým přístupem nikam nedojdu. Že bych tak jen cvičila, dvakrát týdně si odmávala bokkenem to, co umím a nenaučila bych se nic jiného. Jsem ráda, že jsem si uvědomila, že tenhle přístup mi nevyhovuje, že mi to nestačí. Chci věnovat studiu cesty meče svůj čas a úsilí. Chci se naučit něco víc a to nejen technicky.

Co se týče aktivit mezi cvičením, lze říct jediné: když je člověk v dobré společnosti, nepotřebuje víc. Takže je zbytečné mluvit o tom, že jsem byla neustále přežraná a často mě bolelo břicho od smíchu. Prostě se ten víkend povedl ve všech směrech. A něco takového bych přála každému. Dělat to, co ho baví a navíc být obklopen skvělými lidmi.

Opakuji se, ale seminář byl opravdu skvělý. Hyndrákův přístup je strašně pozitivně nabuzující. Ani nevím, jak bych ho popsala, to se prostě musí zažít. Co na tom, že jsme neprojeli ani všechny seitei kata a dokola jsme jen cvičili a zlepšovali jen pár z nich, každý jsme si z toho to svoje něco odnesl. Já osobně krom osobního prozření rozhodně ošoupaná kolena jako snad ještě nikdy :D. Mám dojem, že z těch pouhých dvou dnů jsem si odnesla mnohem víc než za celý rok cvičení. Možná je to jen můj dojem, možná mi to opravdu tak moc pomohlo. V přístupu určitě. Jsem vážně vděčná kolegovi, že mě přemlouval ať jedu taky, že to bude super. Vážně bylo, až tomu nemohu uvěřit. Od té doby jsem strašně pozitivně nabuzená a pořád bych jen cvičila. Baví mě to víc, než kdy předtím. Stejně jako mám poprvé pocit, že jsem se konečně v něčem našla. A že jsem vlastně na naprostém začátku.

Jedna společná památeční po ukončení semináře. Já mám samozřejmě to nejlepší místo - za foťákem!

Ve stejném nadšení jako cvičím momentálně i píšu. A hlavně proto to píšu, protože jsem pořád tak strašně moc nadšená. Protože mám radost z toho, co dělám, kam jsem se dostala a co jsem zažila. Kdybych s tím počkala déle a smysluplněji článek rozšířila, ztratil by svůj původní smysl - ukázat, jak správně zvolená činnost může těšit a obohacovat. Že dětská radost se v dospělosti vytratit nemusí a naopak graduje. A také pro mě to hlavní - že tohle byl a je naprostý začátek něčeho neskutečného.