Třetí setkání s Malým princem

Poprvé jsem Malého prince četla ještě jako malé dítě na základce. Vzala jsem to jako výzvu, jestli ho dokážu pochopit i v tak mladém věku. Selhala jsem, trvalo ještě dlouho, než jsem ho dokázala pořádně ocenit.

Podruhé sem ho četla před maturitou a ani tehdy jsem si z něj neodnesla výraznější dojmy, byla to prostě kraťoučká kniha z povinné četby a já se po ní mohla vrhnout na zajímavější věci. Druhá chyba, jak je vidět, občas mi vážně trvá, než něco dokážu docenit. Potřetí jsem Malého prince četla až teď. A jediný důvod, proč jsem si ho chtěla přečíst znovu je krásná rozhlasová hra, kterou našel Fox. Je sice jen zkrácenou verzí knihy, ale její zpracování to naprosto vyváží. Upřímně, asi lepší rozhlasovou hru jsem ještě neslyšela. Vzhledem k mánii, která nedávno knihu provázela a která mi úspěšně unikla, se tu nebudu zabývat dějem. Navíc i jím se tu už rozepisoval právě Fox tady. 

Malý princ je kniha, kterou s klidem přečtete asi za hodinu. Příběh nemá ani 100 stránek a navíc je zhusta doplněn autorovými ilustracemi. Co zaujme hned po otevření je věnování. Je takovou příjemnou přípravou na to, co vás pak v knize čeká. Pobídkou, abyste to své vnitřní dítě probudili. Protože dospělí jsou děsiví, nudní a nedokážou si užívat svět s doširoka otevřeným srdcem jako děti. Což autor hned na začátku podpoří vyprávěním, jak dospělí neocenili jeho kresby.  Tak se z nouze a donucení časem také jedním stal. A pak potkal malého prince. Ačkoliv spolu strávili jen pár dní, byly to hodně poučné dny. Navíc během nich vzniklo krásné přátelství, kdy se oba od sebe něco naučili a pak bylo těžké se spolu rozloučit.

Upřímně mě překvapilo, jak takový kraťoučký příběh může být tolik nabitý hlubokými myšlenkami a přitom tak krásně poeticky napsaný. Tak lidsky, pochopitelně a přeci nadčasově. A přitom se jedná o věci, které jsou každodenní a tím pro nás samozřejmé. Jenže právě proto si často neuvědomujeme jejich výjimečnost a jedinečnost. Protože jsou samozřejmé. Protože jsou na dosah. Stejně jako malý princ si uvědomujeme až pozdě, že jsme se nechali ochočit a že důležité věci nejsou ty na povrchu, ale ty které vidíme srdcem. Ztěžka je získáváme, ale snadno je můžeme ztratit a napravit co se stalo nebývá snadné. A loučení vždy bolí.

Když jsem Malého prince četla poprvé, byla jsem ještě hodně mladá a nechápala jsem, co je na něm tak skvělého. Byla to pro mne jen krátká pohádka se smutným koncem. Jenže k téhle knize musí člověk opravdu dospět, aby ji dokázal plně pochopit a ocenit. Mně to trvalo něco před 10 let a jednu rozhlasovou hru. I před Malým princem jsem si hýčkala svojí specifickou dospělou dětinskost se vším, co k ní patří. Nikdy jsem se nepřestala radovat z maličkostí, snít s otevřenýma očima, věřit na monstra pod postelí a na šťastné konce. Do toho jsem jako správný dospělý platila včas účty (pokud jsem nezapomněla), vstávala do školy a do práce a naučila se používat různé cizí termity (teda termíny). A Malý princ mi připomněl, jak důležité je si tu dětskou duši zachovat a nevzdat se jí, ať si dospělí říkají co chtějí.

Už je to dlouho, co mě naposledy nějaká kniha dojala nebo na mě nějak emocionálně zapůsobila. Malý princ dokázal nejen rozhlasovou hrou, ale i svým psaným příběhem. Stejně jako jeho nově nalezený přítel jsem se jím i já nechala ochočit a mrzelo mě, když odcházel. V jednom se ale zmýlil. Když svému příteli věnoval hvězdy jako smějící se rolničky, kde jedna patří i jemu a jeho růži, věnoval jejich jedinečnost všem, kdo jeho příběh četli a prožívali s ním. Zas a znovu dokola. Stačí se jen podívat na hvězdné nebe, malý princ je tam šťastný se svou růží a beránkem, dívá se na hvězdy a západy slunce a vzpomíná na svého přítele. Až někdy uvidím planetku malého prince, jeho asteroid B 612, zamávám mu tam. Vím, že to uvidí.

Malý princ (Le Petite Prince)/ napsal Antoine de Saint-Exupéry/ ilustroval Antoine de Saint-Exupéry/ vázaná/ vydalo nakladatelství Fortuna Libri v roce 2015/ přeložil Jiří Žák/ ilustroval Antoine de Saint-Exupéry/ 94 stran.