středa 19. července 2017

20 let

Není to tak dlouho, co byl internet plný výročí 20 let od vydání Harry Potter a kámen mudrců. Tato kniha a později celá série bezesporu ovlivnila a dodnes ovlivňuje celou naší čtenářskou generaci. Přestože i já jsem Harryho příběhy hltala jedním dechem, je pro mě významnější jiné dvacetileté výročí, neknižní. 12. července 1997 měl premiéru film japonského režiséra Hayao Miyazakiho, Mononoke hime


Mononoke hime, u nás nesprávně Princezna Mononoke, se během těch dvaceti let stal legendou a nejspíš i Miyazakiho nejslavnějším filmem. Já ji prvně viděla jako špunt v televizi na jedničce. O víkendu jsem měla vždy perfektně nastudovaný program a jakmile se jednalo o pohádky, koukalo se u nás na pohádky. Mám dojem, že se mi ze začátku moc nelíbila. Přeci jen ta animace byla divná a strašně nezvyklá. Jo, jo, bylo to moje první setkání s anime (Včelka Mája se počítat nedá). Tenkrát jsem si jí samozřejmě nechala nahrát, abych na ní mohla koukat častěji, ale z té doby mi v hlavě nejvíc utkvěla stejně jen jedna scéna (když Ashitaka ustřelí šípem ruku samurajovi, který ho pronásleduje).

Příběh není extra nápaditý nebo neobvyklý. Časově se pohybuje v japonském středověku, v pozdním období Muromači. Začínáme kdesi na japonském venkově ve vesnici lidu Emishi (nám známých jako Ainu), kterou napadne démon. Jejich princ Ashitaka ho zneškodní, sám je ale zraněn a musí se vydat na dlouhou cestu za možnou spásou a hledáním původu toho démona. Jeho putování ho přivede až do města na železné hoře, pod vládou paní Eboshi. Jejich cílem je těžba železa a tím i likvidace posvátného lesa patřícího starým zvířecím bohům. Jenže ti se svého domova vzdát nehodlají, přestože se jim velký Duch lesa nechystá pomoci... Po boku zvířecích bohů, konkrétně kmene vlků, bojuje i lidská dívka San, do které se Ashitaka zamiluje. A ona do něj. Ashitaka stojí mezi oběma válčícími stranami, snaží se mezi nimi najít smír a tím zachránit posvátný les i obyvatele Železného města.

Princezna Mononoke není jen skvělým animovaným počinem, ale i ukázkou odlišnosti japonské mentality. Oproti jasnému západnímu pojetí dobra a zla, je zde ta hranice poněkud nejistá. Ano, paní Eboshi je ta ďábelská žena likvidující posvátný les dávných bohů, ale Železné město pod její rukou svým provozem živí spoustu lidí, kteří by jinak vedli mnohem těžší a chudší život, odvádí ženy z nevěstinců a dává jim novou příležitost a také má místo pro malomocné. Není tedy tím typickým záporákem, na kterého jsme zvyklí ze všech stran. Ani zvířecí bohové nejsou jednoznačně dobří. Jsou krutí i bez přičinění paní Eboshi, xenofobní a být po jejich, lidé by je neobtěžovali a nadále se jich báli. Výjimkou jsou stromoví duchové kodama, kteří jsou naprosto rozkošní a k zamilování. Téma likvidace krajiny za účelem modernizace vysloužila filmu přezdívku ekologický. I když s tím prakticky souhlasím, vždy jsem vnímala více spíše konflikt tradičního Japonska a jeho modernizace. Ale pokud chceme o Princezně Mononoke mluvit jako o ekologickém filmu/pohádce, pak je asi tou nejkouzelnější, co znám.

I romantický prvek příběhu je značně odlišný od klasických západních vzorů. Přestože je náklonnost mezi Ashitakou a San vzájemná, probíhá pouze v náznacích a gestech. I když v náznacích... dojde i na slovní vyjádření, není jím ale kýčovité "miluji tě, já tebe také!" pro účel příběhu, ale vyjádření lítosti, že spolu nemohou být. Že každý patří do jiného světa a mohou se maximálně navštěvovat. A vy víte (přes vlastní lítost, že si zaslouží víc), že přesně tak to má být.


Jak jsem zmínila výše, jsem zvyklá na český dabing a mám ho vážně ráda. Jenže s ním přichází i řada zmatení a nejasností. Už jen samotný překlad názvu, Princezna Mononoke. V japonštině totiž mononoke není jméno, ale obecný název pro ducha nebo entitu/sílu, která chce ublížit. Tudíž Princezna duchů by mohl být správnější titul. Dalším zmatením je jméno samotné vlčí princezny. V našem dabingu je oslovována Mono (v návaznosti na název filmu?), přičemž její pravé jméno je San. Upřímně, tohle mi unikalo ještě nedávno, protože v původním znění jsem Mononoke viděla asi teprve před půl rokem. Navíc a bohužel, český dabing postrádá i původní japonské verze zpívaných písní. Někde byl jejich text přeložen a film obsahuje anglickou verzi (titulková Mononoke hime), někde byl redukován pouze na pobrukování si základní melodie (pracovní píseň žen ze Železného města). Chápu záměr o přiblížení českému (potažmo evropskému) divákovi, přesto je to škoda, film tím ztrácí kus svého kouzla.

Proč mě osobně Princezna Mononoke ovlivnila víc než celý Harry Potter? Stala se mi vstupem do světa anime a fascinací japonské kultury. Díky ní jsem si zvykla na tu zvláštní, ale krásnou animaci, nejednoznačné příběhy z hlediska dobra a zla, fascinující asijskou mytologii a nádherně podmanivou hudbu. Pak už to šlo samo. Nejdřív to byly další Miyazakiho filmy jako Cesta do fantazie nebo Naušika z větrného údolí, a pak přišly slavné anime série. Nejdřív Naruto (ale nikdy jsem ho nedokoukala), pak jsem se zamilovala do Kuroshitsuji, Elfen Lied, Hellsinga a Death Note. Dodnes tyhle série patří k mým nejmilejším (což se projevuje i na jméně, které dodnes používám). Chtěla jsem i studovat japanistiku a chvíli jsem se i učila japonsky (skončilo to na mé lenosti). Dnes je to už něco přes tři roky, co cvičím iaido. Těžko říct, jestli bych dnes byla na stejném místě nebýt právě Princezny Mononoke na úplném začátku.

Proto jsem i jako fanoušek nejen filmu i soundtracku byla neskutečně nadšená, když jsem na začátku roku zjistila, že v Praze bude mít v dubnu koncert Joe Hisaishi, dvorní skladatel Miyazakiho. Byla to pro mě koncertní událost roku! Hisaishi v Praze! JOE HISAISHI V PRAZE!!! Samozřejmě, že jsme tam s Foxem nemohli chybět a lístky jsme koupili hned, jak jsme mohli. A stálo to za každou korunu. Hisaishi představil snad všechny svoje slavné kompozice a i sám usedl za klavír. Slyšet všechny ty důvěrně známé skladby na skutečné housle, skutečná cella, skutečný klavír bylo něco neskutečného, stejně jako vidět toho malého pána sršícího energií. Bezesporu to byl jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla. A přestože na mě vždy hudba k Mononoke silně působila, ten koncert to ještě umocnil.

Hele na ně, nejsou tihle kodama rozkošní?!

Upřímně, pokud Princeznu Mononoke ještě neznáte, dejte jí šanci. Tohle je sice z velké části jen láskyplné žvatlání o jednom z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, jsem si ale jistá, že podobný pohled má spousta lidí. Mladších, i mnohem starších než jsem já. A třeba Miyazakiho kouzelný svět učaruje i vám, ať už skrze Princeznu Mononoke nebo další z jeho vizí. Dejte mu šanci, stojí za to.

2 komentáře:

  1. Mononoke miluju, byl to asi jednen z prvnich japonskych filmu, co sem videla a propadla tomu. pamatuju si ze jsem tehdy mela jeste starobylej mobil a snazila se vyfotit z obrazovky fotku a dat si to jako tapetu pac jinak do toho obrazky dostat nesly :-D

    OdpovědětVymazat