pondělí 26. června 2017

Za vůně střelného prachu

Pokaždé, když narazím na nějaký dobrý příběh, dobrou knihu, kterou moje okolí nezná, snažím se ji někomu nenápadně vnutit. Občas i dost nápadně, uznávám. Nadšení z dobré četby je přeci větší, když ho máte s kým sdílet a rozebrat, ne?


Pro někoho je řešením debatovat na diskuzních fórech, ale já takhle nikdy nebyla schopná konverzaci udržet a sledovat ji. Nikdy mě to zrovna nebavilo. Proto když jsem narazila na Prachmistry, podařilo se mi je vnutit Foxovi, který zrovna neměl co číst a pak o nich sám nadšeně vykládal každému, kdo u něj tu knihu viděl. Moje zásadní chyba ale byla, že jsem mu Příslib krve půjčila, než jsem jí četla sama, takže výhoda spoilerů byla na jeho straně. Poučení pro příště.

Podíváme se do Adra, malého království s neschopným a marnotratným králem, kde se má vše radikálně změnit. Polní maršál Tamás totiž hned na začátku provede převrat, zabije členy královské kabaly a krále spolu s většinou šlechty nechá popravit, aby mohl nastolit demokracii. V jeho záměru mu pomáhá jeho armáda a značně nesourodá rada, mající dočasný dohled nad vládou. Jenže Tamás není jen tak obyčejný polní maršál, ale slavný prachmistr, poznačený využívající pro svoji magii střelný prach. A není sám, za jeho zády stojí celá prachová kabala, čítající jeho přátele i jeho jediného syna Taniela. Proti nim stojí stojí roajalisté, kteří se snaží dostat zpět monarchii a dosadit na trůn králova bratrance, a celý sousední Kez. Ten nechce nic menšího než ovládnout celé Adro a tak se pouhá hrozba války stane realitou. Na každém rohu může číhat špeh, ke zradám není daleko ani ve vládnoucí radě a podle zlomeného slibu se má vrátit bůh Kresimír a potrestat svržení monarchie. Tamás a jeho spojenci to zkrátka s udržením míru a nastolení nového systému nemají ani trochu snadné.

Příběh je rozdělen na 4 dějové linie okolo hlavních postav Tamáse, jeho syna Taniela, vyšetřovatele Adamata a pradleny Nily. Zatímco se Tamás snaží udržet v klidu hlavní město Adopest, Taniel plní otcovo úkoly a dostane se až do první válečné linie s Kezem. Adamat začne pracovat pro Tamáse jako vyšetřovatel, ale musí zároveň ochránit i svojí rodinu před nebezpečím a Nila je kromě pradleny také roajalistka, které převrat zničil svět. Takže plánuje zabít Tamáse. Jejich linie se střídají hlavně na bázi kapitol, k střídání linií ale dochází i v rámci jedné kapitoly. Kromě zmíněných hlavních hrdinů je tu i spousta jiných, které si člověk oblíbí stejně rychle jako ty hlavní. Třeba drzého seržanta Olema, Tanielovu chráněnku Ka-Poel nebo božského šéfkuchaře Mihályho. Prachmistři zde nejsou jediní schopní používat magii, jsou tu také obdaření, mající nějaký konkrétní dar, a privilegovaní, což jsou prakticky klasičtí mágové. S postupem děje se ale ukáže, že tak jednoduše rozdělené to není… Navíc privilegovaní jsou alergičtí na střelný prach, takže jejich vztahy s prachmistry nejsou zrovna ideální. A Kezové jsou na lov prachmistrů dobře připravení.

Začátek je poměrně obtížný. Autor se neobtěžuje nic moc vysvětlovat a rovnou vás hodí do děje, takže je třeba překousnout tak 100 stránek, než se zorientujete. A pak už nejde přestat. Většina kapitol má v sobě takový cliffhanger, že si chcete dát další kapitolu, protože přeci potřebujete zjistit, jak to dopadne! A pak další a další, protože se celá situace komplikuje a zamotává. Děj je zasazen do prostředí podobné evropskému 17.-18. století, navíc úvodní převrat a události po něm připomenou Velkou francouzskou revoluci. Příjemné také je, že se zde moc neobjevují klišé a pokud ano, nevyzní tak. Takže například Taniel nestojí ve stínu svého slavného otce, ale sám se vlastními silami vypracoval na známého a obávaného hrdinu. Podobně jsou na tom i další postavy. Informacemi o minulosti jednotlivých hrdinů se tu neplýtvá, dozvídáme se prakticky jen to, co je nějak potřebné k dalšímu ději. Což je třeba u takové záhadné Ka-Poel celkem k naštvání, ale věřím, že její prostor ještě přijde.


Příslibu krve jde vytknout jen máloco. Je tu krev, boj, intriky. I obálka s Tamásem je naprosto skvělá. McClellan sakra dobře ví, jak zaujmout a já už vážně dlouho nenarazila na tak čtivou knihu. Baví mě její prostředí, magický systém i postavy. Baví mě, že postavy i děj na mě působí lidsky a reálně, jako by se jednalo kapitolu ze skutečné historie s fantasy lazením. Včetně občasného, nezávazného tlachání mimo téma. Autor sice není takový cynik jako mnozí jiní jeho fantasy souputníci, sem tam do knihy ale něco parádního prosákne. Bavil mě i překlad, Dana Krejčová je taková sázka na jistotu. Vytkla bych asi jen dvě věci. Ani Příslib krve se neubránil občasným překlepům a záměně písmen, což je sice škoda, ale není jich moc. Víc mě irituje papír vazby a obálky, který sice vypadá skvěle a úplně vyzývá k pohlazení, ale zároveň je na něm hodně vidět sebemenší ohnutí. Ale to jsou jen kosmetické drobnosti na jinak parádní knize.

Jednoduše, pokud vás ta kniha oslovila, jděte do ní. Stojí za každou stránku a myslím, že série si zaslouží svoje místo po boku velikánů žánru. Navíc autor po dopsání trilogie, kterou Příslib krve otevírá, na svět Devatera nezanevřel, napsal několik povídek jí předcházejících a teď píše volně navazující sérii. Doufám tak, že i u nás se jeho dalších děl v blízké budoucnosti dočkáme.

Příslib krve (Promise of blood)/ napsal Brian McClellan/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Talpress v roce 2016/ přeložila Dana Krejčová/ 552 stran.

3 komentáře:

  1. Výborná recenze :) Tuhle knihu už mám docela dlouho v hledáčku a pořád jsem ji nějak odkládala :) Nalákala jsi mě, abych se do ní konečně pustila :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :) Jen do ní, snad z toho budeš stejně nadšená jako já :)

      Vymazat
  2. Moc povedená recenze, o knize jsem ještě neslyšela, ale docela jsi mě na ní nalákala :)
    Cácorka z Prahy

    OdpovědětVymazat