Střípky #4

Vzhledem k tomu, že posledních pár měsíců psaní dost flákám, je čas na další Střípky. Kdybych totiž měla každou knihu rozvést do samostatné recenze, tak s mojí současnou pílí a frekvencí bych do Vánoc stihla možná 3 posty.

Ať dělám, co dělám, Hulk mě jako postava nikdy nebavil. Jak Bruce Banner, tak Hulk. A protože jsem to s ním nechtěla snadno vzdát, Spálenou zemi jsem přečetla celou. O to víc jsem byla překvapená, že vlastně o klasického Hulka nejde, prim tentokrát hraje červený. Ale… tentokrát už vím, že Hulk vážně nebude pro mě. Příběh jako takový má fantastickou kresbu, kterou jsem se pokaždé kochala před spaním, která mi usnadňovala čtení a hlavně kvůli které jsem to dočetla. Struktura děje, kdy se červený Hulk setkává s dalšími marvelovskými hrdiny mě taky bavila (došlo na moje oblíbence!), včetně závěrečného teambuildingu se zeleným Hulkem. Jenže pak přichází samotný Hulk jako postava. Jeho navztekaná povaha mi prostě nesedí a tak nechám na jiných jeho docenění.

Když jsem zjistila, že DC u nás bude vydávat podobný komiksový komplet jako Marvel, jásala jsem. I když mi jejich hrdinové prakticky nikdy nebyli sympatičtí, nevzdám jsem se naděje. Konečně si od nich něco přečtu, proniknu k jejich komiksu více, najdu si oblíbené hrdiny a padouchy a najdu si spoustu osobních plus, proč DC komiksy číst. Začala jsem logicky od začátku příběhem Batman: Ticho. Co mi nejdřív dost nesedělo byla sonda do Bruceovo duše a pocitů, ale po čase se mi děj pocitově víc propojil s kresbou a docenila jsem ho lépe. Navíc ty dramatické panely či rovnou celé stránky jsou naprosto boží! Z děje mám ale celkem smíšený pocit. Je sice super, že je zde celé plejáda Batmanových protivníků i spojenců (takže se seznámím), ale trochu mi to přišlo hektické a překáželo mi to v orientaci. K tomu mi ženské postavy mezi sebou parádně splývaly. Konec mě sice nepřekvapil, ale užila jsem si finální gradaci, ta byla parádní. Co jsem si ale neužila byla vizualizace pohybu. Docela mě to mátlo a iritovalo. Ve finále u mě ale Ticho uspělo, vzbudilo moji zvědavost a já prostě chci vědět víc.

O Zeměplošských knihách se mi vždy mluví trochu ztuha. Přestože už od začátku měly v určité míře svůj vlastní život, pořád je jejich inspirace dost znatelná. Jako v případě Pohyblivých obrázků. Na Zeměploše se totiž probudil Svatý les a žádá si své oběti. Nic nechybí – uhrančiví hrdinové, spoře oděné ženy, mluvící zvířata, pražená kukuřice a Kolík Aťsepicnu. Objeví se i chapadla! Pohyblivé obrázky jsou klasickou Pratchettovskou jízdou plnou snad všech Hollywoodských klišé a archetypů a tradičně všemožných popkulturních narážek a odkazů. Přestože kniha obsahuje skvělé nápady (jako princip absolutní lenosti nebo podprahovou reklamu), ději by rozhodně prospělo zkrácení. Po parádním začátku se celkem rozmělní a k zábavnému nastartování opět dojde až na konci při souboji s příšerami z Podzemních rozměrů. A tentokrát ne tak ledajakých. Postavy z většiny taky moc nepřekvapí, ale i tady jsou výjimky. Jako mluvící pes Gaspoda nebo nový a příliš aktivní arcikancléř Neviditelné univerzity, Vzoromil Výsměšek. Co říct víc? Je to prostě další příjemná, ale průměrná oddechovka z oblíbeného placatého světa.

Oproti tomu je Sekáč vítaným vtipným zpestřením. Po Mortovi je to teprve druhá kniha o Smrťovi a je naprosto jednoduše zamilovatelná. Čím? U Smrtě se totiž projeví značně nežádoucí věc, osobnost, a tak je propuštěn. A v tu chvíli začíná všechna sranda, na Zeměploše se totiž přestalo umírat. Děj je prakticky rozdělen na 3 dějové linky, jednu okolo Smrtě, jednu okolo (ne)zesnulého mága Rumpála Žičky a samostatně stojí jeho kolegové z Neviditelné univerzity. Plus k tomu připočítejte absurdně originální sbírku postav a Pratchettův smysl pro humor a dostanete asi nejkouzelnější knihu o umírání a smrti. A já bych vážně chtěla vidět Smrtě sekat pole klas po klasu. Důležitý je totiž osobní přístup, chápejte. Jenže i Sekáč má své mouchy. Linka okolo mágů je asi tou nejvíce otravnou a ke konci mi děj přišel tak překombinovaný, že mi přestal dávat smysl. A vážně nevidím důvod, proč by Krysí Smrť nemohl jezdit na kočce!

Grandville mě nalákalo na svůj steampunkové/paropunkové lazení, zvířecí ansámbl a ideu zrcadlově obrácených dějin. Svět, kde Francie vyhrála Napoleonské války, zvířata jsou civilizovaná a lidé jsou jen divný druh holých opic. Hlavní dvojicí postav je detektiv Scotland Yardu, charismatický jezevec LeBrock a jeho pomocník krysák Krysmyš. Jejich svět je kouzelně přemechanizovaný, plný páry, ale i intrik a násilí. Děj není zrovna komplikovaný, začne vraždou britského diplomata a končí (překvapivě) u spiknutí naplánovaného z nejvyšších mocenských míst. Plus jsou zde paralely k 11. září. Grandville je mým prvním setkáním s autorem a tak i počátkem nadšením pro jeho tvorbu. Talbotova kresba je skvělá, ačkoliv ji místy sráží příliš jasný a umělý coloring a příběh by si rozhodně zasloužil temnější lazení (když už je tam tolik krve a násilí). Také mě nadchla absence popisků pro zvuky a bubliny pro myšlenky, Talbot si skvěle poradil i bez toho. LeBrock nejenže rozdal nejednu ránu, ale ukázal i působivý slovník zvířecích nadávek (opět palec hore). Navíc krásná, secesně lazená obálka je jednoduše ozdobou knihovny a na pokračování Grandville: Mon Amour se vážně těším.