Živý asfalt

O existenci Asfaltu vím zhruba od jeho vydání, poprvé jsem s ním ale měla čest teprve před 4 lety. A tehdy jsem se do něj poměrně nekriticky zamilovala. Kdo by totiž odolal Holofaustovo polní lopatce, hm? Jenže za 4 roky se toho může dost změnit, včetně zamilovanosti. 

Proč jsem po něm sáhla zrovna teď? Číst Kulhánka ve čtečce jsem líná, to samé platí pro Žambocha, do knihoven už nechodím, protože zapomínám platit roční poplatky a Kotletu stále ještě odmítám číst. A rozečíst další Malaz (nebo něco podobně náročného na pozornost) v době před zkouškovým mi přišlo vcelku sebedestruktivní. Asfalt se tak jevil jako ideální oddechová a přitom zábavná volba. Navíc mi po těch klucích žoldnéřskejch bylo trochu smutno a odmítla jsem akceptovat fakt, že si nepamatuji jedinou hlášku. 

Pro Martina Kuffenbacha a Adama Ostranského, bývalé elitní žoldáky, je normální práce utrpením, které navíc nejsou schopni udržitelně ovládnout. A tak jsou dost často bez práce. Jenže pak přijde nabídka na obnovení jejich komanda za 15 milionů. Váhají jen chviličku, než Kuffenbach začne komando svolávat dohromady. Spolu s Denisem Vorošilovem, Doktorem Holofaustem a Adamem Lambertem jsou ve správný čas na správném místě, ale... nevěděli, že zakázka začíná jejich smrtí. A přestože by za ten zásadní nedostatek informací stříbrovlasého pána nejraději vysvačili, v pekle zůstat nehodlají. Zakázka je přijata a krvavé tažení napříč peklem začíná.

Děj je vyprávěn ve třetí osobě prakticky všemi důležitými postavami, nejen členy Kuffenbachova komanda. Postavy se ve vyprávění střídají po relativně krátkých úsecích, což umožňuje sledovat jednu situaci z různých pohledů a jako takové je ideální pomůckou pro sledování vzájemných vztahů. Přestože se nejprve rádi vidí pohromadě, časem se projevuje jejich skutečná povaha a veškeré frustrace ze života. Včetně dětských snů o nesplnitelné cestě v otcových šlépějích žoldáka. Vzhledem k tomu, že proti našim hlavní sympaťákům stojí brzy snad celé peklo, Kopřiva představí i spoustu jednotlivých démonů. Je vcelku jasné, že mým jasným favoritem mezi nimi byl Chorozon (chapadla!). A pak samozřejmě asfaltožerové, protože mrtvé creepy dětičky vážící 400 kilo bych potkat rozhodně nechtěla. Samotné peklo funguje značně jinak, než nám staletí předkládá církev. Příchozí nejsou nekonečně mučeni za svoje hříchy, ale až na výjimky jsou jednoduše degradováni na stavební materiál. A na jakouže surovinu se nejčastěji lidská duše zpracuje? Správně, na asfalt. Někdo by to mohl považovat za plýtvání potenciálem, ale kdo by pak v pekle dělal všechny ty podřadné práce?

První dojem zůstal prakticky stejný jako napoprvé. Vážně jsem se dobře bavila, při těch zabijáckých hláškách to ani jinak nešlo. Krev tekla proudem, končetiny lítaly všemi směry a Holofaustova polní lopatka budila hrůzu na míle daleko. Šílený doktor byl vážně skvělý, jediný, kdo mu mohl konkurovat byl Kuffenbach. Jeho nulová mimika a sociální cítění až do (téměř) úplného konce byla k zamilování. Bez podobného psychopata by se taková kniha neobešla! Navíc s časovým odstupem jsem pochytala mnohem líp veškeré narážky, které se v textu objevovaly, čímž mě celek logicky bavil více. Bavilo mě, jak je kniha celou dobu našlapaná akcí, že nenechá vydechnout a přitom je pořád snadno stravitelná. I když byly tam dvě scény, které se mi nečetly úplně snadno (v bordelu a na letišti), ale Kopřivův suchý humor je udělal snesitelnější. Asfalt také obsahuje důležitá životní moudra o chování k ženám, jako je neničit jim Porsche nebo jak okouzlit dívku na prvním rande.

Jenže... přestože jsem se bavila, Asfalt  má i mínusy. Jak se Kopřiva snaží ohromit a neustálou akcí udržet čtenářovu pozornost, tak je jazyk který používá místy dost přebujelý. Podobné momenty si u mě vysloužily otrávené no jo, no jo, pokračuj. Více mě ale iritovalo, že v druhé půlce a hlavně na konci, začal Kopřiva porušovat zákonitosti vlastního světa a konec tak pro mě postrádá logiku. Což je celkem škoda, protože úplně poslední kapitola je parádní. Taková třešnička na dortu.

I přes ten nepovedený konec mě Asfalt jako celek vážně bavil a je pořád jednou z knih, kterou bych si přečetla znovu. Potřetí, počtvrté a možná i popáté (a to máloco čtu už podruhé). Dostala jsem bohatou porci krev a střev zabalenou do kabátu cynického a suchého humoru a to já můžu kdykoliv.

Asfalt/ napsal Štěpán Kopřiva/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Crew ve spolupráci s Rigor Mortis v roce 2009/ 640 stran.