pátek 1. dubna 2016

Střípky přečteného

Prokrastinace je mým věčným problémem a společníkem. Takže ačkoliv jsem opět přečetla spoustu knih, tak dlouho jsem o nich měla rozepsané články, až všechny ztratily svůj význam. Nerada bych na ně všechny jen tak zapomněla a zahodila je jako nepovedené koncepty, které už nikdy nedopíšu. Ráda bych je tedy spojila do jediného článku a udělala z nich tak jakousi knižně-komiksovou koláž. Protože jinak na mě ta hromádka nepřestane vyčítavě koukat ze stolu, kde čeká trpělivě na zpracování.



Na Metro 2033 jsem se chystala opravdu dlouho. Už je to dávno, co jsem si ho chtěla přečíst, jen pořád se nedostávalo na pořadník. A přitom je to škoda, Metro je dobrá kniha. Jakmile se Arťom ponořil do tunelů, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Glukhovsky ve své prvotině schoval do podzemí opravdu pestrou chásku – komunisty, nacisty, jehovisty, hanzovní spolek, Velkého Červa i radioaktivní sliz. Arťom se tak po cestě opravdu nenudí, je z něj vskutku post-apokalyptická verze Alenky v říši divů. Ovšem čeho je moc, toho je příliš a tak v poslední čtvrtině knihy už nástrahy metra působí poměrně přehnaně, jako nutná výplň před vyvrcholením děje. Konec je možná předvídatelný, mě však celkem překvapil a ve finále i rozesmál. A protože jsem nehrála ani jednu z her, pustím se s chutí i do obou pokračování.

Mám ráda krásně ilustrované obálky knih. Stejně tak ráda z knih sundavám přebaly a čtu je bez nich. Líbí se mi totiž ta očtenost, kterou tím desky knihy získají. Dům na kopci má nejenom krásné ilustrace na přebalu, ale i na deskách a samozřejmě i uvnitř. Jejich jednoduchost a dojem vyškrabaných ploch skvěle dokresluje strašidelnou povahu děje a já si jen kvůli nim knihu opakovaně jen tak prolistovávala. Příběh jako takový vyžaduje poněkud trpělivost, protože hlavní hrdince Eleanor poměrně trvá, než se do domu na kopci pojmenovaném příznačně Hill house, dostane. A i potom děj líně plyne se zdáním, že se téměř nic neděje. Přesto stísněnost a děs se pomalu plíží a občas zdatně vystrčí drápky. Právě budování atmosféry strašidelna spolu s postupnou proměnou Eleanor, je na Domu na kopci asi to nejlepší. Ve finále jsem ale měla poměrně smíšený pocit, moje natěšenost totiž nebyla řádně uspokojena. Strašidelná atmosféra je sice skvěle vybudována, ovšem její děsivost je poplatná době napsání a tak dnes jen zlehka zamrazí. Ale i tak je to víc, než co svedou mnozí současní autoři.



Krajina půlnočních stínů
mě zaujala tématem a původní inspirací. Svým způsobem sem po ní sáhla i díky Vráně a přetavení vlastní zkušenosti do veřejné verze. Opuštěnost, vykořenění ze společnosti, sektářství, hledání naděje a cesty mezi těmi světy... to vše tvoří poměrně nadčasové téma, navíc atraktivně graficky zpracované. Přitom to jako vždy začalo poměrně nevině.. Detektiv David Gray měl na krku vyšetřování vraždy vypadající jako činnost nějakého gangu, jenže brzy přišel o duši. V tu chvíli se objeví tajemná Laurel s nabídkou, že mu ji pomůže získat zpět. A začíná strastiplná cesta za Davidovu záchranu. Na konci knihy je pak miniepizoda s názvem Drahocennosti. Kraťoučký příběh zasazený do průběhu putování dvojice. Původně podobných příběhů mělo vzniknout více a my bychom tam měli šanci nahlédnout blíže do průběhu cesty, která je jinak poměrně zestručněná. Jenže Krajina v době svého vydávání nebyla zrovna úspěšná a tak zůstalo pouze u Drahocenností, což je poměrně škoda. Přesto příběh neztrácí svoji působivost a myšlenku.

Čtyři želví mutanty zná z dětství snad každý. Jenže, co jsem netušila, moje oblíbené Želvy ninja původně vypadaly úplně jinak. Všichni měli červené pásky, byli drsnější, sprostší a pro litry krve nejdou daleko. Prostě opravdová undergroundová zábava pro dospělé. Tomu prostě nešlo odolat. V prvních třech dílech se dozvíme, co se jim vlastně stalo, seznámí se s April, dostanou se do jiné dimenze a mimo jiné porazí i zlovolného vůdce klanu Noha, Trhače. Kresba je poněkud surová, neuhlazená, prostě taková jakou byste od undegroundového komiksu vzniklém prakticky na koleni čekali. A na mé oblíbené želvy to vrhá temnější, přitažlivější stín. Aspoň to nevypadá tak blbě, když znovu sjíždím ten starý osmdesátkový animák. Potřebuji přeci srovnat jak moc byl originál uhlazen pro dětské publikum, ne?

Analfabetka, která uměla počítat
 mi ležela na poličce přes rok, než jsem se k ní dostala. Moc se mi do ní nechtělo, kvůli údajné silné podobnosti s předchozím Staříkem. A mé obavy byly reálné. Analfabetka je svižná, vtipná a absolutně absurdní, stejně jako Stařík. Ideální oddechové čtení. Svým způsobem je však i nezáživná. Autor rozjede svou absurdní jízdu, na které se vezeme celou dobu a která se od začátku do konce nezmění. Děj tak postrádá výraznější citelnou gradaci, zvrat, katarzi... prostě na začátku naskočíte do rozjetého vlaku a na konci vás to ve stejné rychlosti vyplivne. To pro mě byl asi největším problémem knihy, ačkoliv mě čtení bavilo, zároveň jsem se strašně nudila. Kdybych ji ale četla před staříkem, bavila by mne více. Takhle je to jen parádní oddechovka, jaká už tu jednou byla, jen jinak zasazená.

Můj první Hellboy byl paradoxně ten zatím poslední vydaný. Má sbírka tedy začala desátým dílem nazvaným Paskřivec. Sbírka 3 hororově laděných povídek, jímž vévodí titulní Paskřivec, inspirovaný folklórem Apalačských hor. Upřímně, hororovější ladění příběhů bylo i důvodem koupě. Jasně, Hellboy je komiksový klenot který by mi asi neměl chybět kompletní, ale občas pověst jako taková prostě nestačí. Potřebuji větší lákadlo. A hororový díl zasazený mimo hlavní zápletku je na to naprosto ideální. Prostě a jednoduše, chrochtala jsem blahem. Parádní temná atmosféra, šílené čarodějnice, patřičně olezlý Paskřivec a barvou kůže vyčnívající Hellboy.... naprosto okouzlující kombinace. Snad nemusím dodávat, že si moje peněženka pobrečí, než se mi podaří mít sbírku kompletní....


Krajina, Goon i Hellboy pěkně pohromadě :)

Sice nejsem fanda noirovek, ale mám velkou slabost pro divný humor. Což to Goon splňuje. První díl, Nic než utrpení, jsem si koupila spíš na zkoušku než z většího nadšení. A nadšení se dostavilo. Celý komiks je šílená komediální jízda plná zombíků a jiných divných potvor, včetně krakatice špásující po Crestwood Avenue. Nic než utrpení je složeno spíš z jednotlivých povídek, než z celistvého příběhu, ale to vůbec nevadí. Goon s Frankym jsou stereotypní, ale skvěle sehraná dvojka a Frankyho hlášky mě vždycky rozesmály. Aspoň vím, že bych neměla naštvat sandwich, který bych ještě ráda snědla a že syrovou lidskou hlavu ani hejkal dobrovolně nesežere. Je fakt, že vtípky nejsou nijak složité, ale pobaví a v dalších dílech by měl být kromě propracovanějšího děje i promyšlenější humor. Tak uvidíme.

A nakonec něco, co sem časově už nepatří. Dům mrtvých jsem přečetla na konci minulého roku, ale vzhledem k tomu, že bych se ráda rozepsala více o následujících Vzpomínkách ledu, tak bych ho nerada opomněla. Už je proto, že časově běží souběžně právě se Vzpomínkami. Kniha navazuje časově na Měsíční zahrady, ale míří za Kalamem, Šumařem a Kvítkem s Apsalar do Sedmiměstí. Blíže se podíváme i na povstání Smršti na Raraku, putování legendárního Icaria a jeho přítele Mappo Trella, do otataralových dolů za Felisín z rodu Paranů nebo na Coltainovo tažení označené jako Psí řetěz. Opět je zde spousta nových postav a vícero vzájemně propletených linií, opět je nutné se nejprve zorientovat. A opět to stojí za každou přečtenou stránku, včetně prolitých slz. Kam se na Eriksona hrabe se zabíjením postav G.R.R. Martin. 

Uff, snad jsem na nic nezapomněla. První dojmy se bohužel po delší době vytratí, ale celkový dojem zůstane. Naivně si u každé knihy dělám poznámky, abych nezapomněla zajímavý postřeh, co by se mi mohl hodit. Jenže pište si něco ve zkratkách, kterým později rozhodně budete rozumět, že... Prostě hlava děravá.

A nakonec něco tematického pro dnešek, když je ten apríl :)


Žádné komentáře:

Okomentovat