Březen

Sotva jsem se párkrát vyspala a najednou je konec března. Celý ten měsíc mi utekl tak rychle, že skoro netuším, kam se všechen jeho čas poděl. A přestože se toho dělo spoustu, absolutně si na nic nemohu vzpomenout. 

Hned na začátku měsíce mě čekala dlouho očekávaná cesta do Londýna. Jasně, v Anglii je spousta hezčích lokalit, ale v Londýně jsou místa, která jsem naprosto nutně potřebovala navštívit. Nejen proslulé památky jako Tower, Tower Bridge, Westminsterské opatství, Big Ben nebo Buckinghamský palác, ale i takové spíš osobního významu. Povinností pro mě tak bylo navštívit aspoň jeden hřbitov z Magnificent seven, sedmi viktoriánských hřbitovů. Nakonec s se mi podařilo umluvit kamarády rovnou na dva, Highgate a Brompton. Akorát jsme se ukázali jako špatní vesmírní stopaři, když jsme při návštěvě hrobu Douglase Adamse zapomněli svoje ručníky. Tak někdy příště. Další osobní nutností pro mě byla cesta přes některé stanice metra. Do Gaimanovo Podlondýna jsme se ale ani tak nedostali. Tak jsem si aspoň vezla domů anglický originál Neverwhere. Zbytek našeho londýnského pobytu se nesl v duchu povalování se po kavárnách, bloudění po knihkupectvích nebo vyhledávání Banksyho děl. A to jsme toho spoustu nestihli, týden je celkem krátká doba.

Návrat do reality znamenal spoustu spaní a dohánění povinností. Což také mimo jiné znamená vážně spoustu času na čtení. Hořkosladkým začátkem měsíce byl další díl MKP Vzpomínky ledu. Máloco mě rozbrečí, ale tohle jsem málem ořvala jak želva. Přestože jsem stále váhala, sáhla jsem i po Rothfussově Kronice královraha a byla jsem opravdu mile překvapena. Až je trochu k vzteku, že na poslední díl si ještě musíme počkat. Z komiksů jsem se konečně dostala ke třetímu Sandmanovi a odvážila se i do Hillovo Klíčova. Vzhledem k tomu, že moje překvapivě čtečka stále funguje, mohla jsem díky Howardovi objevovat taje nejen českého hororu, což se ukázalo být ideální náplní času na dlouhé cesty vlakem. Jen toho Tafofila pořád ne a ne dočíst.

Protože Martinus letos opět vydal Knižní šifru, tak jsme se zapojili celý byt a začali jsme luštit. A stejně jako loni to bylo místy o nervy jednoduché. Myslím, že se mi ještě bude hodit ta antistresová omalovánka, kterou přibalovali k objednávkám. Omezit utrácení za knihy je vážně těžké. Zvlášť když vám ještě pod bytem ruší knihkupectví a antikvariát. Což je příběh toho, jak jsem získala knihu s názvem Divadlo Járy Cimrmana. 

Mimo svojí čtenářskou slupku jsem se občas projevila i komunikativně. Hned po návratu z Londýna mě čekala oslava sestry kulatin a tudíž kolotoč oslav. S mým drahým jsme začali hrát šachy a já zjistila, že bych je měla víc trénovat, abych ho mohla porazit. Při mých návštěvách Valašska mi bylo ukázáno, jak má vypadat dobrá vodní dýmka, navštívila jsem koncert tamních kapel a dostala jsem exkluzivní možnost zjistit, jak tam probíhají Velikonoce. Škrábance po celých nohou od jalovce jsem ještě neměla, ale aspoň jsem se vyhnula hození do potoka. Přestupný rok mi neuznali.

Cesty domů byly plné starostí, kávy, mazlení a venčení mojí smečky a rozšíření kontaktu s rodinou. Je fajn s nimi mluvit i jinak než převážně přes telefon. A pivo si s někým po telefonu taky nedáte. Také jsem se po dlouhé době dostala do IKEA, takže jsme nakupovala svíčky jako o život. Miluju jak voní. Čas v Plzni byl více hektický – práce, tréninky, spánek, přátelé. Navíc mě v květnu čekají první iaido zkoušky na Slovensku, což znamená trénovat, trénovat, trénovat. Nenervovat se, být v klidu a věřit si, ačkoliv to zní jako nesplnitelný úkol. 

Jo a taky mě čekal jarní úklid a přiotrava Biolitem. Pokud se teď pavouci našemu bytu nevyhnou obloukem, tak už nevím. Vzhledem k tomu, že moje spolubydlící trpí stejně jako já, rozhodly jsme se utvořit Biolit squad, kde před námi nebude žádný pavouk v bezpečí. Ani Spiderman by si před námi nebyl jistý.

Tolik k mým březnovým aktivitám :).