Proti Pannionům

Co jsem Malazskou knihu padlých začala číst, po každé knize jsem si udělala malou pauzu. Tak akorát na dvě, tři knihy pro oddech. A protože bych s ní jinak za chvíli švihla někam do kouta a už na ní nesáhla. Takže Měsíční zahrady jsem začala na podzim, s Domem mrtvých jsem prokrastinovala před státnicemi a po Vzpomínkách ledu jsem sáhla na konci února. Krásný test mé děravé paměti.

Ve Vzpomínkách ledu se vrátíme k Dujekovi Jednorukému, Whiskeyjackovi a jejich vojsku, které jsme opustili v Měsíčních zahradách. Dalo mi sice trochu zabrat si vzpomenout, v jaké situaci se vlastně ocitli, ale uspěla jsem i bez nakukování do knihy. Na Vzpomínky ledu jsem se těšila mnohem více než na předchozí díl, kde mi chyběla spousta oblíbených postav. Navíc s Whiskeyjackem zůstali i Paliči mostů, co chtít víc?

Děj třetí knihy běží současně se druhým, jen na jiném kontinentu. Zatímco Kalam, Šumař, Kvítko a Apsalar zamířili do Sedmiměstí, zbytek Whiskeyjackovo oddílu spolu s Dujekovým vojskem se vydalo uzavřít spojenectví s Caladanem Chmurem, Kallorem a Anomanderem Dlouhý vlas a vytáhnout na Pannionské dominium. Na podivném místě, zvaném Morn, se probudí poměrně překvapivá postava. Nečekaně získá nesourodou směs společníků, zahrnující paní Závist, žijící na Morn, a její dva psí/vlčí mazlíčky, tři Segulehy a T'lan Imass, Tollara. A protože má každý své důvody, také zamíří k Pannionskému dominiu. Na cestě do města Capustan se seznamujeme s hlídači karavan Vrčem a jeho přáteli Stonny Menakis a Harlem a jejich současným zaměstnavatelem. Capustanu hrozí útok Pannionského dominia a Fennerovo reve, Šedé meče, mají tuto hrozbu odvrátit. Aby to nebylo tak jednoduché na orientaci, vše je propojeno ještě samostatnými osobními linkami a motivy pro činy dalších postav a skupin. Spousta postav přibude, se spoustou se zas rozloučíme (včetně pár podstatných) a objeví se jich i pár znovuzrozených. Některé postavy získávají na zásadní důležitosti, na scéně se objevují noví bohové a jiní jsou vystřídáni. A protože děj běží současně s Domem mrtvých, v některých bodech se děj vzájemně prolíná a propojuje. 

Čitelnost? Nulová, hmmmm, na tom musím zapracovat.

Výsledkem je opět spletitý, vzájemně propojený příběh. A já byla opět fascinována tím, jak je svět Malazu komplexní a fungující, stejně jako tím, jak si děj drží kontinuitu a ucelenost. S takovým počtem postav je to obdivuhodný výkon. Nejedná se ale jen o děj, ale i o postavy jako takové. Každá má ucelený charakter, je uvěřitelná a reálná. Jakmile získáte trochu přehled co a jak, je děsivě snadné tomu světu podlehnout. I když je důležité nezapomínat na to, že spolutvůrcem světa Malazu a jeho postav je i Esslemont a je to už nějaká doba, co s vymýšlením začali. 

Děj sice nenabídne žádnou srdceryvnou linku jakou byl Coltainův pochod, skrývá v sobě ale něco mnohem lepšího. Alespoň pro mě. Na to, jak byl Erikson v prvních dvou dílech skoupý na vysvětlování a informace, se zde poměrně rozjede. A tak mi bylo zodpovězeno pár otázek, které mě trápily už od Měsíčních zahrad. Poodhalí se také události, o které dál půjde, což bych už mohla tušit dřív, nebýt lemra nepozorná. Vítám také větší prostor pro Rychlého Bena, těžko vám ten zvláštní čaroděj nebude sympatický, stejně jako linku Paličů mostů. Když jsem Malaz začala číst, tak mi kamarád řekl, že mě druhý díl naštve a třetí ještě víc. A já nevím, co víc k tomu říct, protože ten konec bych nejraději obrečela.

Co mi ovšem přijde mírně problematické je seznam postav na začátku knihy. Jasně, nebudou tam uvedeny všechny a nemohou tam k nim být kompletní informace, které by zahrnovaly spoilery, ale i tak mi přišel místy trochu chudý a neuspokojivý. A jiné postavy bych z něj opět vynechala. Další malou výtku mám k dialogům. Na některých místech působí dost strojeně a nepřirozeně a nevěříte jim, ani za předpokladu, že to je hovor dvou veteránů. To je ovšem jen malý počet, co mi osobně nesedl, z větší části je kniha (a speciálně některé postavy) vtipná a nejednou jsem se u ní vážně zasmála. 

Setkala jsem se s mnoha názory, že Vzpomínky ledu jsou přelomovou knihou série. Nejenom, že patří mezi ty nejlépe hodnocené, ale buď vás série definitivně pohltí nebo odradí. Těžko říct, jak moc s tím zatím mohu souhlasit, ale tak epické jízdě, jakou Erikson rozjel, vážně nejde odolat... Za mě je to jedno velké ano!

Vzpomínky ledu (Memories of Ice) / Steven Erikson / vydalo nakladatelství Talpress v roce 2004 / brožovaná / přeložila Dana Krejčová / 944 stran.