Kdyby...

Kdybych nebyla líná, mohla jsem mít bakalářský titul. Kdybych tomu dala víc, vyšlo by to. Kdybych nebyl líná, měla bych už klid. Kdyby, kdyby, kdyby... Faktem je, že jsem státnice projela na plné čáře. A jsem za to fakt ráda.

No dobře, učila jsem se dýl než poslední noc, ale výsledek  byl prakticky stejný...

Momentálně je to asi moje největší osobní selhání. Doposud jsem se se vším poprala víceméně levou zadní a počítala jsem, že to tak bude i u státnic. Omyl. Nebylo to těžké, ani trochu, ale bylo toho moc a já neměla sílu to zvládnout. Měla jsem na sebe prostě příliš vysoké nároky. Teď zpětně jsem ráda, že bouchla moje nejméně důležitá starost, ale před týdnem jsem to obrečela, jak mě to mrzelo. Aby taky ne, že jo. Studiu jsem věnovala 3 roky svého času, nervů a úsilí a jako každý student jsem občas obětovala spánek v prospěch učení nebo seminárky, jídlo (závidím těm, co ve stresu jí, mně se dělá špatně) a většinu svého volného času. Byla bych blbá, kdyby mě to nemrzelo.

Teď jsem za to opravdu ráda. Potřebovala jsem na něčem pohořet, abych si uvědomila, že všechno sama najednou prostě nezvládnu. Že jsem jen člověk a mám svoje limity. Že taky musím spát a jíst. Že mám skvělé přátele, na které se mohu spolehnout a kteří mě podrží. Že na všechno sama být nemusím. A že všem ještě ukážu, jak jsem dobrá. 

Doufám, že mi to poučení vydrží dlouho, jsem totiž nepoučitelná a svoje chyby s klidem opakuji, abych se opravdu ujistila, že tak fakt ne. To nic nemění na tom, že v září si jdu pro jedničky. Prostě jdu a dostanu je. Tenhle souboj s leností a vyčerpáním už podruhé neprohraju. Nejsem masochista a navíc se mi nechce trávit další hodinu a půl na potítku nad něčím, co prostě nevymyslím.

Jo a víte, co je perfektní na uklidnění? Všechno to takhle rozházet. Opakovaně. Klidně si do toho i kopnout. Skládat to zas dohromady je sice vážně vopruz, ale za to zadostiučinení to stojí. Navíc si s tím bude lámat hlavu až ten budoucí lenoch, co to bude potřebovat. Času má zatím dost.